Divadelní noviny > Kontext

Nesmrtelnost tajemného Íránu

8. ročník filmového festivalu ÍRÁN:CI, Praha/Brno/Bratislava 15. – 26. 1. 2019

Írán je opravdu zvláštní země. Tak například: Víte, že časový posun mezi Prahou a Teheránem jsou dvě a půl hodiny? Ne dvě, ne tři, prostě dvě a půl. Režiséři tu bývají takoví nezmaři, že točí i navzdory nucené karanténě z důvodů politické nepřijatelnosti. Když to nejde jinak, ve svém bytě či v automobilu. Jako Jafar Panahi. Filmy jsou zhusta plné zámlk, náznaků, nedořečeností a skrytých významů. Není divu, jde o íránské filmy. Tajemné a nesmrtelné.

Írán v kostce

Nesmrtelnost byla také ústředním tématem letošního osmého ročníku filmového festivalu ÍRÁN:CI, který ve dnech 15.–20. ledna nabídl divákům v Praze, Brně a Bratislavě to nejzajímavější ze současné íránské kinematografie. Tedy třináct celovečerních filmů, šest dokumentů a deset krátkých filmů, k tomu debaty a několik workshopů, jednu výstavu a perské občerstvení.

V přehlídce celovečerních filmů si přišli na své milovníci psychologických příběhů, společenských dilemat i thrillerů, komedií, vážných dramat i vizuální poezie. Došlo dokonce i na upírství a tabuizovanou erotiku. Pečlivě vybraná kolekce každoročně představuje špičkové filmy i zajímavý vhled do nám neznámé a mnohými předsudky opředené íránské společnosti. A my možná trochu překvapeně zjišťujeme, že všechny ty příběhy se nás hluboce dotýkají, jsou nám v mnohém blízké a nakonec dokážeme porozumět i jejich tajemstvím.

Neříkat nic přímo

Způsob orientálního vyprávění bývá nesmírně bohatý a napínavý, plný nejrůznějších metaforických zákrut a slovních i obrazových ornamentů. Vyjadřovat se přímo je považováno za neslušnost a diletantismus. Proto vypravěč i jeho posluchač či divák potřebují k rozhovoru dostatečný prostor. Tato velkorysost dodává příběhům magii, která nás vytrhuje z okolního, příliš uspěchaného a těkavého světa a podmaňuje si nás ve prospěch příběhu. Soustředění je nezbytné, protože nikdy se nesděluje jen to, co se říká či ukazuje. Děj mívá několik rovin a v některých narazíme na „třináctou komnatu“. Nejdůležitější bývá to nevyslovené, neřečené.

O určitých věcech se nemluví záměrně, z kulturních, náboženských nebo politických důvodů. Ale zdaleka ne všichni umělci jsou v tom poslušní a rozhodně se – jak bylo patrné i ve festivalových snímcích – naučili být v porušování zákazů a pravidel neskutečně vynalézaví. Smysl pro dvojsmysl a významy skryté za slovy mají Íránci vypěstované stejně dobře jako Češi v dobách předlistopadových.

Inspirace šiítskými pašijemi

Z letošní festivalové nabídky je třeba – vzhledem k zacílení Divadelních novin – se zmínit především o filmu Invaze jedenačtyřicetiletého režiséra Shahrama Mokriho. Je totiž inspirovaný tradiční šiítskou náboženskou divadelní formou, tzv. tázijemi. Jedná se o druh lidové pašijové hry, iniciované tragickou smrtí Husajna ibn Alího, vnuka proroka Mohameda, v roce 680 v bitvě u města Karbalá v dnešním Iráku. Husajnův mučednický příběh je pro vztah šiítů a sunnitů zásadní. Dodnes se připomíná desátý den měsíce Muharram prostřednictvím nejrůznějších rituálů. Svůj zármutek lidé v tento den vyjadřují proléváním skutečné krve a slz, ale také zpěvem a prostřednictvím divadla, které přitahovalo pozornost moderních evropských divadelníků, Jerzyho Grotowského, Tadeuze Kantora či Petera Brooka.

A jak tento divadelní rituál souvisí s filmem? Také v Invazi se jedná o vraždu. Za záhadných okolností je zabit člen sportovního týmu. Na stadionu, kde je nalezeno mrtvé tělo, policie rekonstruuje případ. Opakovaně nutí hrát všechny zúčastněné jejich role a znovu a znovu prožívat to, co se stalo. Vrah spolu s ostatními „hráči“ však zneužije rekonstrukci k novému zločinu.

Jako v tázijích jsou postavy označeny symbolickými barvami. „Záporákům“ náleží červená barva, kladní hrdinové jsou označeni zeleně, mrtví bíle. Ženské postavy (v černém) představují v tradičním íránském divadle muži. Ve filmu naopak při rekonstrukci vraždy dubluje mrtvého jeho sestra, jeho „dvojče“, které je údajným upírem. A je to právě ona, kdo musí zemřít. Tak jak se ve filmu příběh v nekonečné smyčce vrací, tak se místo postupného objasňování stále více zamotává. Jak herci vypadávají ze svých rolí, použije vždy režisér barevný filtr příslušné barvy a my sledujeme děj z pootočené perspektivy. Tím, jak se minulost, přítomnost i budoucnost slévají, vzniká temná atmosféra všeobecného rozkladu, která vystihuje životní pocity mnohých současných Íránců.

Film byl s velkým úspěchem uveden na loňském Berlinale. Svou alegoričností a principem kinoautomatu svého druhu připomíná loňskou Simulaci Abeda Abesta, který v něm tentokrát ztvárnil jednu z rolí.

Příběhy čistého štítu

Odborná porota ocenila jako nejlepší film Drezúru, debut režiséra Pooyy Badkoobeha, který na loňském Berlinale získal Zvláštní cenu v sekci Generace 14+. Jde o jakousi etickou pohádku, která řeší morální dilema zločinu a trestu a zároveň zobrazuje mezigenerační odcizení. Golsa je členkou party teenagerů z dobře zajištěných rodin z vilového předměstí pátého největšího íránského města Karádže, kteří se baví tím, že kradou. Při jedné krádeži v samoobsluze, kdy zároveň zraní afghánského prodavače, zapomenou vzít záznam z bezpečnostní kamery a hrozí jim, že budou prozrazeni. Šéf gangu Amir na Golsu naléhá, aby pro záznam došla. Když to nakonec udělá, k překvapení všech schová Golsa kazetu na jim neznámé místo u koní ve stáji. A za žádnou cenu jim nechce předmět doličný vydat. Ani když na ni doráží její parta, ani když na ni později naléhá vlastní rodina, a dokonce ani když dojde na násilnou odvetu a vydírání ze strany Amirova otce. Na závěr Golsa podléhá výčitkám svědomí z činu, který spáchali, a nahrávku pošle do virtuálního prostoru, přestože si je vědoma toho, že skončí ve vězení ona i všichni ostatní.

Obdobný morální problém řeší film Vahida Jalilvanda Bez data, bez podpisu, v němž forenzního lékaře ovládne pocit viny ze smrti dítěte natolik, že jej dožene k vlastnímu doznání, třebaže reálných příčin tragédie je mnohem víc a on je do role viníka vmanipulován v podstatě jen svou přecitlivělostí, jež v něm vyvolává výčitky svědomí. Tyto etické příběhy jakéhosi mravního „čistého štítu“ vycházejí z íránské náboženské a kulturní tradice. Jejich obliba vzrostla zejména po islámské revoluci.

Zákazu tvorby navzdory

Pražské diváky nejvíc zaujala „road movie“ Jafara Panahiho Tři tváře, která je holdem třem íránským hereckým generacím, zosobněným bývalou hvězdou doby před islámskou revolucí v roce 1979, současnou celebritou a mladou dívkou toužící po studiu na konzervatoři. Zároveň je trpkou metaforou o překonávání překážek tvorby, které umělcům staví do cesty současný režim či vlastní rodina. Film byl natáčen v horách na severozápadě Íránu, odkud pochází režisérův otec. Představuje tak také zdejší komunitu lidí, která tu vede svérázný život. Film získal Cenu za nejlepší scénář v Cannes 2018.

Tématem politického zákazu se zabývá i absurdní černá komedie Prase, která vstoupila i do české distribuce. Jedná se o obrazově působivé, divadelně pojaté surrealistické podobenství o moci a bezmoci umělce v diktátorském režimu. Režisér Hasan Kasmal patří k „nepohodlným“ íránským osobnostem, které islamistický režim poslal do domácího vězení a zakázal mu točit. Odstavený a egocentrický režisér trpí nečinností, ale i tím, že jeho nejoblíbenější herečka ho v této těžké situaci zrazuje a točí s jeho šťastnějším kolegou. Ale osudovou ránu dostává ve chvíli, kdy ve městě řádí sériový vrah, který vraždí všechny režiséry, jen jemu se z nepochopitelných důvodů vyhýbá. Co to má znamenat?! To už jako tvůrce nestojí ani za zabití?, ptá se sám sebe. Tato pochybnost v něm rozpoutá spirálu stihomamů a fantasmagorických představ, které ho dovedou k vytoužené satisfakci. Vrah projeví „zájem“ také o jeho hlavu. Aby se však tento fakt neminul účinkem, je nutné vraždu patřičně sdílet ve virtuálním prostoru. Divák tak neví, co je režisérův výmysl a co skutečnost, zda ze sféry představ a iluzí nepochází i celé frustrující šílenství umělce, jehož fantazii nemůže žádný režim světa spoutat a zavřít jako džina do lahve. Sledujeme tak opět tajemství, jež můžeme rozkrýt jen sami v sobě. Jednoznačnost neexistuje.

Zboření sexuálního tabu

Když se má v íránském filmu objevit postelová scéna, decentně se zatmí, následuje střih a je jen na divákovi, co si v tu chvíli představí. Proti tomuto konzervatismu se staví první otevřeně erotický film íránské kinematografie Svůdce režiséra Milada Alamiho, který ale zároveň vybízí k zamyšlení nad přistěhovalectvím z poněkud překvapivého úhlu pohledu. Esmail je mladý pohledný muž a zdá se, že i vytrvalý svůdník. Důvodem jeho počínání je fakt, že jako íránský přistěhovalec v Dánsku potřebuje k trvalému pobytu trvalé bydliště a seriózní partnerské i pracovní zázemí. Esmail sice pracuje, ale načerno, a většinu vydělaných peněz posílá své rodině do Íránu. Když se jeho situace stane neudržitelnou, neboť ho pronásleduje muž jedné z jeho bývalých milenek, která spáchala sebevraždu, a on zároveň neunese vztah k mladé dívce v Dánsku usazené, z dobře situované íránské rodiny, vrací se domů, kde na něj čeká manželka se dvěma malými dcerami. Svůj svůdcovský oblek prodá mladíkovi, který odjíždí do ciziny hledat štěstí. Tím mu vlastně předá jakousi pomyslnou štafetu.

Nesmrtelný je nejen film, ale i láska

V Íránu lidé věří, že živí ovlivňují posmrtný život mrtvých. Proto se pozůstalí snaží za každou cenu splnit jejich poslední přání, jinak by nenašli klid. Tak také dva bratři a jejich sestra se společně se svým nevlastním bratrem ve snímku Mostafa Sayariho Když jsme umírali vydají s mrtvým otcem na jeho poslední cestu napříč Íránem do vzdálené vesnice, již jim – údajně – ve své poslední vůli určil jako místo svého poledního odpočinku, aniž by znali přesné důvody takového přání. Na konci vyjde najevo, že jde o pomstu jejich nevlastního bratra, který se o otce před smrtí staral a možná jej i zabil. Z této vesnice totiž pocházela jeho matka, již – stejně jako v dětství jeho samého – jeho otec zapudil.

Baladou o smrti, otcovské lásce a nesmrtelnosti je i minimalistický a vizuálně vytříbený poetický film Na tomto místě režiséra Hadiho Mohaghegha. Líčí bezmoc starce, jemuž popraví syna, on ho pohřbí a zároveň se začne starat o svého malého vnuka.

Tragicky, a přesto s jistou nadějí končí i Rudá země Abbase Aminiho, v němž dvojice, v podstatě ještě dětí, předčasně vstupuje do sjednaného manželství. Pomalu nacházejí k sobě cestu i místo v životě, bojují o živobytí a přežití. Dívka otěhotní a musí opustit školu. Její muž na moři umírá, když, aby zajistil rodinu, se dá všanc pašerákům rudky.

O tom, že láska kvete i tam, kde padají bomby, vypovídá film Bomba, milostný příběh. Režisér Payman Maadi za něj získal cenu za režii na 6. Mezinárodním bosporském filmovém festivalu v Istanbulu. Jeho prostřednictvím se ocitáme v roce 1988, kdy vrcholí íránsko-irácká válka. Saddám Husajn bombarduje Teherán a jeho obyvatele svolává do sklepů siréna. Přes tyto hrůzy se jeden školák raduje z každé chvíle, kdy se s rodinou musí jít schovat. V bunkru se totiž potkává se stejně starou dívkou, do níž je zamilován. Naopak jeho učitel, žijící v dlouholeté tiché domácnosti se svou ženou (Leila Hatami, představitelka slavného filmu Rozchod Nadera a Simin z prvního ročníku festivalu v roce 2012), do bunkru nechodí. Ve chvíli, kdy se však rozhodne dál nehazardovat se svým vztahem i svými životy, spadne na jejich dům bomba a muže zřejmě smrtelně zraní… Přesto snímek nevyznívá tragicky. Íránci dobře vědí, že nesmrtelný je nejen film, ale i láska.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 4. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nesmrtelnost tajemného Íránu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ