Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (IV)
O vojáčkovi s vážnou tváří
Zase to byla ruka Pavla Šruta, která mě kormidlovala životem a už mě nepustila. V roce 1962 Pavlovi vyšla v Čs. spisovateli první sbírka Noc plná křídel, která oslovila spoustu mladých lidí. Brzy se ozval rozhlas, zda by pro něj mladý básník nenapsal nějaké poetické pohádky. Šrut souhlasil, ale s podmínkou, že budou s písničkami a texty k nim napíše jeden strojař. Dramaturgyně si nejspíš pomyslela: No vida, je to básník, ale na verše má strojaře! Pavel byl zkrátka mistr překvapení. A právě tam, v rádiu, začal pro mé texty shánět skladatele. Rozhlasoví redaktoři Miluše Tikalová a Jaroslav Pacovský mu prozradili, že dělali rozhovor s mladým skladatelem, který v Brně vystudoval JAMU. Už složil pěkné songy do scénické montáže Milana Uhdeho V tornistře maršálskou hůl a hudbu komponoval i pro Divadlo Na zábradlí. Jenže se ukázalo, že Petr Skoumal zrovna plní „nejčestnější povinnost“ mladého muže, a to v hodnosti vojína. Zatímco my strojaři jako absolventi vojenských kateder jsme po studiu šli rovnou do poddůstojnických funkcí, Petrovi se této pofidérní výsady nedostalo. Zato měl vojnu vskutku parádní, s Armádním uměleckým souborem jezdil po posádkách a bavil spolubojovníky estrádním programem. Tak mu moje pohádkové texty Šrut posílal poštou. Pavel ve mně rozpoutal novou radost z tvorby, psal jsem a psal, mé texty, i ty mimopohádkové, kolovaly po Praze a nějak se dostaly k básníku Brouskovi – jak ho v exilových memoárech nazývá jeho bývalá žena Markéta: ne můj manžel, ne Antonín, vždy jen básník Brousek. A básník Antonín Brousek též předal mé výtvory Skoumalovi při nějakém jejich setkání.
Jan alias Jefťa v rubašce, kterou dostal k narozeninám FOTO stanislav tůma
Jiřího Suchého s Jitkou Molavcovou jsem potkal v roce 1987 na Divadelní pouti FOTO Miroslav Hucek
S Petrem jsme se celý ten čas ještě osobně nepotkali. Jenom jsme si telefonovali, jak to bude třeba s mým textem: Řekl Jago Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným… Uctivě jsme si spolu vykali. To se mi líbí, já to zhudebním a prodám, pravil stručně a věcně Petr. Vždycky když se z telefonu ozval jeho sonorní hlas, představoval jsem si dvoumetrového staršího muže, spíš manažera než skladatele. Občas mě napadlo, že nakonec s mými zhudebněnými texty prodá i mě. Domluvili jsme si schůzku před Klášterní vinárnou v Praze. Byl krásný letní den roku 1963, Národní třídou proudil dav dívek v minisukních a hochů v úzkých kalhotách a já pořád vyhlížel toho manažera s býčí šíjí. A najednou se uprostřed nádherných mladých těl zjevil takovej malej vojáček se zamyšlenou tváří. To nemůže být on, říkal jsem si v duchu, ale co kdyby? Oslovil jsem ho a byl to Skoumal. Petra jsme okamžitě kooptovali do naší party. Myslím, že ho to potěšilo, ale nedával to příliš najevo a udržoval si svůj odstup. Vypadal jako typický introvert, který žije svým vnitřním životem a dosahoval tím úžasných úspěchů u žen, které tomu chtěly přijít na kloub. Zajímavé je, že mě viděl jako podobného introverta, tak jsme se svými pohledy vzájemně „introvertizovali“ a naše spolupráce se zvolna rozvíjela.
Kvetoucí malé formy
Poslední týdny Skoumalovy vojny jsme se toulali Prahou. V té době už Semafor nebyl polozakázaný a štvaný věčným stěhováním. Na premiéry tam chodil i ministr vnitra Rudolf Barák s rodinou. Malé formy všude jenom kvetly. S naší partou jsme třeba zašli do jakéhosi klubu, možná dnešního Roxy. Zrovna tam probíhal textappeal. Tehdy každý, kdo chtěl, mohl vylézt na jeviště a v té textappealové svobodě přednést báseň, povídku, zazpívat… Přišli jsme ve druhé polovině, nějaký matematik zrovna recitoval svou báseň o absolutní hodnotě lásky. Publikum přetížené intelektem usínalo, hlavy zvolna padaly. Ta situace vyprovokovala mefistofelské sklony Pavla Šruta: Hele, Jefťo – to byla má přezdívka v partě, kterou mi vymyslel Pavel podle básníka Jevgenije Jevtušenka, jelikož jsem některé své texty psal částečně i rusky – bylo by dobré ty lidi vzbudit tvou Pěsňjou raketčikov. Text jsem napsal rusky na melodii hitu Edith Piaf Mylord. Odhadoval jsem však, že rezervovaný Skoumal do toho dobrodružství bez zkoušky nepůjde. Pavlův nápad na probuzení publika písní z našich studentských mejdanů se mi však líbil, a tak jsem vyslovil podmíněný souhlas, že zazpívám „Pjésňju rakjétčikov“ v případě, že mě vojín Skoumal doprovodí. Šrut se zeptal: Petře, umíš zahrát Mylorda? – Samozřejmě! nezklamal ho Skoumal. A už jsme bez zkoušky nastupovali na matematikem uvolněnou scénu, Petr zahrál předehru a já spustil:
Radnája milaja
nesestrelímaja,
ljetit rakjéta náša
vot glabálnaja
Tudá ljetit tudá
samá znájet kudá
v zaščítu nášej žízni
náševo trudá
Skaží mně děvuška
kdě byl tvój děduška
Děduška mój – Da tvój
On v kósmosje ljetál
Maladci málčiki
naši rakjétčiki
v rakjétach vášich síla
tvjórže čem mjetál
Skaží mně Naděžda
štó tvajá aděžda
Majá aděžda éto
kasmanávtskaja
Pradalžájet Náďja
v něj ljétal moj ďjáďja
v étoj aděždě ďjáďja
kósmos pabježdál
Klimbající diváci zvedali padající hlavy a odměnili nás mohutným potleskem. Rusky se tomu říká „búrnyje apladisménty“. Po této rakeťácké doslova buditelské písni na mě Skoumal hleděl už jinýma očima. Asi jako na extroverta bez zábran a trémy, který si jen příležitostně nasazuje introvertní masku. Navrhl mi, že bychom mohli někdy někde vystoupit s jeho původními melodiemi složenými na mé texty. Tohle byl přelomový moment pro další vývoj dvojice V + S. Za pár měsíců jsme měli už pět původních písniček a rozhlasoví redaktoři, s nimiž jsme spolupracovali na pohádkách, tušili, že se začíná klubat nová dvojice.
Na Václaváku otevřeli kavárnu Luxor jako první nekuřáckou a nealkoholickou v Praze a možná i v Evropě. Jednou za měsíc v ní Eduard Pergner uváděl svůj textappeal. Naši rozhlasoví objevitelé z redakce pro děti a mládež šířili zprávu o zrodu nové dvojice, a tak nás Pergner pozval. Pokud Skoumal ten den zrovna projížděl Prahou, měli jsme v Luxoru své okénko. Petr v uniformě, já v civilu – názorný obraz sbratření lidu a jeho armády. Na ta naše první vystoupení pamětníci s dojetím dodnes vzpomínají. Petr si sedl k pianu, já vytáhl papírek a do mikrofonu ohlašoval předem název písně a také její tóninu. Doprovod Petr brilantně ovládal, akorát za ten měsíc zapomněl, v čem to hrál. V sále – mimo jiné – seděli mí kamarádi ze strojařsko-literátské party. Ti můj zpěvní projev znali z mejdanů a věděli, že trémou netrpím. Ale podle zákona o zachování hmoty předváděli zákon o zachování trémy. Tu trému oni prožívali za mě, zavřeli oči, položili hlavy na stůl a zvedali je a začali s úlevou tleskat, až když se roztleskali ostatní diváci. Bylo to, jako když v Africe muž rituálně prožívá porodní bolesti za svou ženu a naříká víc než ona. Rozdíl byl jen v tom, že já nenaříkal, ale zpíval. Neškoleným hlasem, ale zato radostně a bez zábran.
Deset minut slávy se Semaforem
Zábrany vystupovat veřejně jsem opravdu nikdy neměl. Někdy na podzim 1960 hostila velká studentská menza v Podolí semaforský soubor. Sál vybavený nasvíceným pódiem a koncertním křídlem byl narvaný až pod střechu. Do Semaforu jsem chodil od premiéry Člověka z půdy a ve svých devatenácti toužil si tam s nimi zazpívat, zahrát, prostě cokoli. Nic jsem však pro to neudělal, bylo to v poloze denního snění. A teď nečekaně přišla příležitost. V průběhu programu mohli studenti posílat na pódium papírky s názvy písniček, které chtějí slyšet. Já žádné takové přání neposlal, ale na jednom papírku byla žádost o píseň Potkal potkan potkana. Suchý se omlouval, že s nimi není Karel Štědrý, s nímž má píseň nacvičenou… Mohl tu větou ukončit tečkou, ale udělal čárku a pokračoval: Kdyby se mezi vámi našel někdo, kdo by ji zazpíval se mnou… A to už jsem se hnal jako buldozer přes tu živou řeku. Nesedělo se jen na židlích, ale i na podlaze, bylo to jako moře balvanů a já přeskakoval ta těla, na sobě tvídové sáčko, z něhož jsem pomalu vyrůstal a ruce mi čouhaly z rukávů, a v mžiku jsem stál u Šlitra za klavírem. Šlitr se rychle zorientoval v tónině, na níž bychom se mohli shodnout. Hrábl do kláves a zeptal se jen: Šlo by to? Šlo to a Potkana jsme se Suchým suverénně vypálili. Následoval první velký ohlušující potlesk v mém životě. Suchý mi naznačoval, že bych se měl uklonit a pak snad i odejít, ale ve mně se rozpoutala motivační bouře prodloužit těch pět minut slávy aspoň na deset. Tak jsem už na odchodu ze scény prohodil jen tak „by the way“ do moderátorova mikrofonu, že jsem Suchého text k písni O vyšinutém trpaslíkovi přeložil do ruštiny. A jestli bych ji eventuálně mohl zazpívat. Program moderoval Jiří Sehnal, tenkrát velká semaforská hvězda, který ale brzy emigroval na Západ a uplatnil se tam jako malíř s novým jménem MacIntosh. Reagoval stručně a nesmlouvavě: Ne můžeš, ale musíš! To už Šlitr začal hrát předehru a mě v náhlé touze zaujmout originalitou napadlo prolomit jeho klid, ten jeho pověstný „poker face“, a tak jsem pravil: Ale pane doktore, já to přeložil i s melodií, prosil bych to ve valčíku. Šlitr nehnul brvou a rozehrál předehru k Vyšinutému trpaslíkovi v bohatých valčíkových kadencích tak suverénně, jako by to nikdy ani jinak nehrál. A já za jeho brilantního doprovodu zazpíval polovinu Suchého textu, kterou jsem měl přeloženou do své povinné školní ruštiny:
Já posesčáju djáďu
on živjot v Stalingrádu
i tam u něvo v sádu
dva kárlika staját
Pjervyj adjétyj žjolto
vtarój gladít žestóko
glazá jevó daljóko
bjezůmno v mir tarčát
Jevó uděl byl bjédnyj
i on ťjepjér ďjefjéktnyj
i vzgljád jevó bezcvjétnyj
vsjech on dolžen tragáť
Vozlje djadína dóma
v sadíkje u Rajkóma
imjél četýrje gnóma
sapóžnik děvušky
vot čelavjek ty Bóžij
daj děvušku sapóžij…
A pak jsem to dozpíval jako pokračování autorova českého textu. Po mém výkonu sál opět zaburácel potleskem. Tentokrát jsem měl euforický pocit, že patří jen mně. Vzápětí se dostavila mučivá trýzeň. Když to budu vyprávět své partě, nikdo mi neuvěří. Potřeboval jsem mít záznam. Určitě ten program někdo v sále nahrál. Vyptával jsem se kdekoho, až mi jeden spolužák sdělil, že student z jiné fakulty to tam nahrával na vlastní magnetofon. Tehdy mít magnetofon, to byl mezi studenty luxus, něco jako mít auto. Jméno toho šťastlivce však neznal. Chodil jsem po všech možných fakultách, menzách a kolejích, až se mi ho podařilo vypátrat. Nahrávku mi půjčil a díky tomu se zachovala.
Já jsem Suchého sledoval už od roku 1958, kdy jsem ho poprvé viděl ve hře Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí. Z jeho písniček mě tam nejvíc zaujala ta o pověrčivém uzenáři a dodnes si ji občas doma zpívám. Slyšel jsem, že Suchý před časem vystupoval v Redutě, ale když jsem ji poprvé navštívil, účinkoval tam Jaroslav Jakoubek. Vypadal zcela jinak než koncem šedesátých let, kdy jsme spolu vytvořili několik písní. Tehdy mi hladce vyholený s knírkem připomínal spíše decentního úředníka a ten den tam vystupoval bez většího zájmu diváků. Dozvěděl jsem se, že Suchý každé pondělí zpívá v kavárně Vltava, a pak jsem tam pravidelně chodil. Jinak ty písničky k dosažení nebyly. Nevycházely na deskách, nezněly v rádiu… Napsal jsem protestní dopis do Kulturní tvorby, že je to skandál, a nepočítal s tím, že jej uveřejní. Ale Kulturní tvorba jej otiskla. Jedno z drobných překvapení, které budilo naděje, že se doba někam vyvíjí, i když o pražském jaru se nám tehdy ještě ani nesnilo.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (IV)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
