Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nesouřadné vzpomínky (IX)

Momentky z Činoherního klubu

Zážitky se míhají jako filmové flashbacky, vynoří se ze zapomnění a vzápětí mizejí. Stojíme s Petrem Skoumalem před premiérou S úsměvem idiota v úzké chodbě. Za chvíli na třetí gong sestoupíme po točitém schodišti – jako do ponorky – na nasvícenou scénu. Naše první celovečerní premiéra rozhodne o tom, zda bude taky poslední nebo ještě dojde na jednu, v nejlepším případě dvě reprízy. I když jsem zjevně klidný, tak Petr jako hrající režisér navrhuje dechový cvik pro uklidnění. Jednoduchý předklon – nádech – zadržet dech – narovnat se a výdech. Říká tomu cvičení sira Johna Manchestera. (To jméno si přesně nepamatuji. Asi ho to naučili, když jako malý chodil v Londýně do školy.) Pak sfáráme dolů, kde už čeká inspicient. Je to Míša Štibich, který se vzápětí převtělí do třetího účinkujícího. Všichni jsme hrající. Petr je hrající režisér, Štibich hrající inspicient. A já? Inu – hrající externista. Premiéra končí nad naše očekávání. Petr mi v šatně nabízí ze svůdně zlaté krabičky amerických cigaret jednu slavnostní. Tenhle rituál nás čeká ještě mnohokrát. Dechové cvičení před začátkem, aby se to povedlo, a „zlatá“ cigareta za to, že se to povedlo. Ale toho květnového večera si teprve zvykáme na slávu, která na nás – nymfa jedna rozmarná – možná někde teprve čeká. Petrovi kolegové z divadla si mě zpovzdálí zvědavě prohlížejí. Herečky i kostymérky mě laskají zářivými úsměvy. Petra se diskrétně vyptávají, kdo vlastně jsem, jak a kde mě objevil. Vypadá šťastně, s tajuplným úsměvem objevitele a zasvěceně ztlumeným hlasem odpovídá. Čtvrtá repríza Idiota je zase vyprodaná. Alespoň nám to hlásí inspicient Míša, který si diváky počítá přes otvor v portálu. Začínáme písní Mičurinova ulice. Z druhé řady si razí cestu rozčilená dáma a s výkřikem Mičurin jim nic neudělal! odchází. Ta pro nás ještě nebezpečná není. Hrozba zákazu, sotva jsme začali, na nás vycení zuby až v prosinci. V časopise Tribuna otiskli dopis čtenáře pod svěžím titulkem Jak dupou pravičáci – ten si asi vymysleli v redakci, protože tohle slovní spojení se v jeho dopisu nevyskytuje. Zato je tam celkem vážné obvinění: Byl jsem na představení v Činoherním klubu Ve Smečkách, kde uváděli večer písní, textů a definicí. Domnívám se, že píseň Jak mi dupou králíci zpívaná Janem Vodňanským na melodii písně Přes spáleniště přes krvavé řeky je mírně řečeno hrubým znevážením jednoho ze symbolů našeho osvobozovacího boje po boku Sovětské armády. Pro přítomné diváky z řad protisovětských elementů je toto „dílo“ „lahůdkou“. Potleskem si vynucovali opakování, celkem asi čtyřikrát. Věřím, že pravičáci a reakcionáři veškerého kalibru využívají každé příležitosti k oživování antisovětismu v myšlení lidí a že k tomu volí všechny možné způsoby.

V následujícím čísle Tribuny se nás zastal právník Činoherního klubu. Prokázal, že jsme Králíky na melodii inkriminované písně nikdy nezpívali a ani je nikdy neopakovali čtyřikrát za sebou. Poslední slovo musel mít však ten bdělý soudruh. Připustil, že se ohledně melodie mohl zmýlit, a tak se pro změnu vyřádil na mém textu. Protisovětskou provokaci tentokrát prokazoval tím, že v textu králíci pochodují s úsměvy na lících v sevřených trojstupech a útvarech. Útvary si přidal, asi aby to působilo důvěryhodněji. Ředitel divadla Jaroslav Vostrý nás ubránil, a tak jsme pokračovali. Tehdy bylo vedení a soubor jedna soudržná parta. Byli jsme všichni na jedné lodi, která proplouvala úskalími začínající normalizace.

Zcela v souladu s fenoménem idiocie

Chodívala na nás také elita pražských psychiatrů, vábena názvem S úsměvem idiota. Chtěli se osobně přesvědčit, jak takoví idioti ve světle reflektorů vypadají a kdo se za ně případně vydává. Pravidelně přicházel doktor Jaromír Rubeš, primář z Bohnic. S oblibou na nás vodil své kolegy, domácí i zahraniční. Při sté repríze seděl s celou rodinou v první řadě. Přednesl jsem právě píseň Odpoledne na čaji, ve které zpívám:

 

Když protéza upadne ti při tanci

je to šok, je to šok

je to ihned nápadné – nonšalanci

ztratí krok, ztratí krok

Kamarád mi sice půjčí svoji nohu

svoji nohu, svoji nohu

Každej na mě ale čučí z podbalkonu

z podbalkonu, z podbalkonu…

A právě při těchto slovech o kamarádem zapůjčené noze psychiatr s pomocí své rodiny položil k mým nohám na pódium rozměrný předmět. Když jsem se vzápětí při potlesku ukláněl, spatřil jsem skutečnou protézu. V následujícím improvizovaném komentáři jsem rozvinul aktuální podnět, totiž že situace, kterou diváci právě zažili, je výzvou k tomu, aby i oni odměňovali umělce přímo na scéně. Bylo to plně v souladu s mým předcházejícím výkladem fenoménu idiocie, že jednou ze stylotvorných vlastností idiotů je brát to, co se jim řekne, doslova. Tak nějak nám kdysi v základní škole líčili život v komunismu a Rubešovi byli první, kteří názorně předvedli, jak by to v reálu vypadalo.

Tanec s lidojedem

Ale protéza nebyla jedinou akcí, která prolomila magickou hranici mezi hledištěm a jevištěm. V představení Hurá na Bastilu jsme měli valčíkový song začínající slovy:

Jedem, jedem, nedojedem

my jedeme s lidojedem

Ani zákon – ani věda

nezbaví nás lidojeda

Petr zpíval sólo od piana a my jako sbor – ve složení Táňa Fišerová, Leoš Suchařípa, Míša Štibich a já – jsme jeho sólo doprovázeli brumendo. Na rozdíl od jiných rychlejších písní se toho na scéně zase až tak moc nedělo. Jednou však „zpestření“ přišlo samo od sebe. Ze tmy hlediště se vynořil bílý fantom a závratnou rychlostí se přibližoval. Jak se vzápětí ukázalo, byl to divák oblečený v bílé košili. Po schůdkách vyběhl na scénu a už se zmítal ve volném nasvíceném prostoru a předváděl svoji pohybovou improvizaci k písni o lidojedovi. Hrající režisér Skoumal neztratil klid ani sebeovládání. Ani nemohl, neboť jeho profesionální ctí bylo dohrát a dozpívat tuhle zvláštní, poměrně dlouhou píseň tak, aby diváci nepoznali, že se děje něco nepředvídaného. Během zpěvu pohledem hypnotizoval tančícího vetřelce a zároveň plynulým zpomalováním tempa hudby zpomaloval i jeho pohyby. V pozici připomínající sošku tančícího boha Šivy mladík konečně strnul. Do nastalého ticha se ozvalo jen Skoumalovo na shledanou. Vetřelec se odpotácel na svoje sedadlo, zatímco publikum Lidojeda odměnilo potleskem, tak jako obvykle. Diváci si možná mysleli, že celé to intermezzo bylo domluvené a pečlivě nastudované předem.

Náš první klip

Zájem o naše představení rychle narůstal. Chodili studenti a mezi nimi i moji spolužáci z filozofické fakulty. Přicházeli také naši profesoři právě vyhazovaní prověrkovými komisemi z fakulty. Některé moje mladé, hezké spolužačky se objevovaly téměř na každé repríze. Před vystoupením za mnou přicházely do šatny a já je obdarovával volnými vstupenkami ke stání na balkon. Hledaly tě tady ty tvoje intelektuálky, hlásíval mi Skoumal s jemnou ironií jemu vlastní. Pravou odměnou pro ty mladé dámy za jejich věrnost byla píseň Letadlo je velký pták. Uváděli jsme ji mezi přídavky jako ukázku z chystané federální operety Šťastný let:

Letadlo je velký pták

je v něm řada různých pák

na sedadle připínák tam leží

Kdo si na sedadlo sedne

ten se z něho rychle zvedne

a s pohnutím za stewardkou běží…

Ta hovorí prepáčte ou ou

bol to moj pripínáčik ou ou

keby ste sa pozrel na sedadlo

Nebyl bych si na něj sed ou ou

Propútajte sa však teď

Keď sa s nami dvíha tiež lietadlo

Vzrušení filozofek eskalovalo při refrénu, kde Skoumalova lyricky podmanivá melodie prudce stoupala v souladu se slovy:

 

Zvedá se zvedá

Pokoj nám nedá

Velký pták… velký pták

Keď srdce zahorí

Keď oči hovorí

Nač sa bát… nač sa bát

A v těchto chvílích jsem i já spolu s hudbou a textem pozvedal své pohledy vzhůru k balkonu, aby si to mé favoritky opravdu užily. Zatímco za mnou mezitím „probaletil“ scénu Štibich v roli letadla, náznakově kostýmován známými leteckými pytlíky na dlaních. Přídavková píseň zaujala i studenty jiných fakult. Jeden z nich nás požádal o možnost natočit ji jako svůj školní film ve studiu FAMU. A tak v roce 1972 vznikl náš první klip.

(Pokračování.)

• Autor: Jan Vodňanský a Jan Kolář
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (IX)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ