Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (V)
Podvedený pionýři
Když jsme na jaře roku 1966 uváděli v Redutě naši hodinku v představení dvou autorských dvojic 2 × 2 aneb Recese Secese, čekala naše další vystoupení přestávka v délce jednoho roku. Já jsem totiž ze své vojny nemohl občas projíždět Prahou, jako Petr v uniformě vojína AUSu, když jsme měli svá první okénka hostů na textappealech v Luxoru. Mohl bych projíždět Prahou leda snad v tanku, a to by asi armáda nákladově neutáhla. V roce 1967 jsem se vrátil z vojny do nového života. Vyprostil jsem se z inženýrské profese a začal jsem studovat filozofickou fakultu. Skoumal už působil v Činoherním klubu, já pobýval mezi spolužáky mladšími o deset let a společně s nimi jsem se živil jako brigádník archeologického průzkumu. Bouřlivé, nadějemi nabité jaro 68 jsme každý prožívali ve svém prostředí. Na fakultě i v Činoheráku vývoj eskaloval ze dne na den. V té dynamické době jsme žádná nová vystoupení neměli, ani to po nás nikdo nechtěl. Občas jsme se s Petrem setkávali nad novými texty a on mi vyprávěl, jak v pauzách divadelních zkoušek našimi písněmi bavil, a když „tekly nervy“, dokonce uklidňoval kolegy v Činoheráku. Naše písničky se zalíbily režisérovi Janu Kačerovi, který Petrovi nasadil brouka do hlavy, že by z nich mohl být celovečerní program. Když Petr viděl, že mě nápad zaujal, okamžitě s věcností a maximalizmem sobě vlastním dodal, že na to ovšem náš textappealový výkon stačit nebude. Smířen s tím, že mě můj kolega degradoval do kategorie amatérů, souhlasil jsem, že budeme hledat zajímavé mladé profíky, jimž svěříme nejslibnější plody naší pětileté tvorby. A tak jsme zvali na naše schůzky u piana dva absolventy DAMU Petra Svojtku a Jiřího Ornesta. Skoumala zaujali v pásmu z veršů Christiana Morgensterna, které uvádělo divadlo DISK. Oběma kandidátům se naše písničky líbily, zájem o ně měli, ale čas běžel a za celý rok 1968 jsme k žádnému rozhodnutí nedospěli.
Jourfix v klubu Savarin 16. dubna 1969, zleva Petr Skoumal, Pavel Šrut, Jan Vodňanský, Lída Šrutová, Jiří Černý FOTO MIROSLAV HUCEK
Zásadní obrat prolamující Skoumalův neprůstřelný maximalizmus nastal v bouřlivém předjaří roku 69. Události se valily jedna za druhou a motivovaly vznik nových písní jako byly: Maršálové, Jak mi dupou králíci nebo Už kočovníci táhnou pokojem. Začínala slovy:
Už kočovníci táhnou pokojem
já vidím je a tak jsem spokojen
Vždyť oči mají vášní opité
prach dálných stepí na svých kopytech
Z mé knihovny se vznáší k nebi dým
tu zdá se mi, že snad už nebydlím
dál kočovníci táhnou přes můj byt
Já zírám jen a zachovávám klid
Melodii pojal Petr jako dumku nekonečných stepí i s rytmem dusajících kopýtek. Podařilo se nám ji ještě v březnu natočit pro rozhlasové Mikroforum. Dokonce i odvysílat. Po několika dnech nám přátelé z rozhlasu vyprávěli, že zaujala tehdejšího předsedu federální vlády Oldřicha Černíka. Ne, nezakázal ji, prý jen zatelefonoval a řekl nekonečně unaveným, téměř vyčerpaným hlasem: Proč mi to děláte s těmi Kočovníky!?
Rozhodující moment v našem dalším vývoji nastal na jaře roku 1969. Byla to shodou okolností historická noc mezi Dubčekem a Husákem – z 16. na 17. dubna. Mladá fronta tehdy pořádala v klubu Savarin na Příkopech jourfix. Rozdávali na něm nakladatelské ceny za rok minulý a představovali autory, kteří měli teprve vyjít. Mimo jiné i moji prvotinu S úsměvem idiota. Nakladatelství tehdy zahajovalo novou edicí textů písní vydávaných jako poezie. Telefonovali mi, jestli bychom z těch textů něco nezazpívali. Šli jsme tam v roli outsiderů. Hlavní hvězdou večera byl Karel Kryl. Jemu též v té samé edici měla vyjít prvotina. Karel byl na vrcholu slávy, zatímco nás nikdo v Praze už tři roky neslyšel a před tím jen malý okruh diváků reduťáckých textappealů. Vystoupili jsme tedy s písněmi, jejichž texty byly v chystané sbírce, ale také jsme poprvé uvedli ony aktuální novinky, které jsme napsali v tom dramatickém předjaří. Právě v této explozivní době jsme začali po téměř dvouleté přestávce intenzivně tvořit. Korunu všemu jsme nasadili posledním přídavkem. Byla to Pjesňa rakjétčikov, ale jiná než ta radostná a zároveň ironická vůči bombastickým chruščevovským raketám a prvním kosmonautům z roku 64. V nové verzi Rakjétčiků zazněla i slova:
Sakži mně děvuška
kdě byl tvój děduška
Děduška mój – da tvój – byl v Prágje zalatój
On něnašjól druzjéj
tagdá strjeljál v muzéj
po kontrarjevolůciji kljatój
Taky melodie se proměnila. Mylorda prvních Rakjétčiků vystřídala píseň Those Were The Days. Tou dobou ji objevili a nahráli Beatles se zpěvačkou Mary Hopkin na melodii staré ruské lyrické balady. A tak není divu, že právě na ni mně naskakovala slova ve chvíli, kdy jsem 21. srpna spolu s Jaroslavem Pacovským roznášel letáky mezi tanky na Václavském náměstí. Zvláštní synergie: ruské tanky, ruská melodie, ruský text… Mezi hosty jourfixu byli převážně redaktoři, spisovatelé, básníci a také například Jiří Šlitr i náš zakladatel Pavel Šrut. Nečekaný ohlas takového publika na naše vystoupení radikálně zviklal Petrův odmítavý postoj k možnosti, že bychom v připravované celovečerní premiéře v Činoheráku předvedli písně v autorském provedení. Tečkou za jourfixem pak bylo stručné hodnocení spisovatele, který prý byl kdysi tajemníkem samotného „rudého dědy“, ministra Zdeňka Nejedlého. Po zážitku s námi a stimulován patrně i podávaným alkoholem vykřikoval ještě při odchodu ze Savarinu, že jsme prý podvedený pionýři. To se lehce dotklo Petra, který na rozdíl ode mě, dopisovatele Pionýrských novin, v žádném Pionýru nikdy nebyl. Jako malý chodil do školy v Anglii a tam ho neměli.
S úsměvem idiota vstříc normalizaci
K prolomení Petrovy nedůvěry v nás jako interprety vlastních písní tedy došlo, ale ne tak úplně ve všem. Když jsme v následujících týdnech zkoušeli na premiéru, překvapil mně tím, že odmítl zpívat. On, absolvent JAMU s absolutním hudebním sluchem! Prý nemá tak silný hlas, ale ten – ač neškolený – mám já. Myslel jsem, že se mi to zdá, ve věku mikrofonů. Celkem bez námitek jsem to však přijal s pocitem, že on, jenž absolvoval v oboru sbormistrovství, ve mně teď našel svůj první sbor. Celou tu energii na sbor vysrší na mě, a tak se i stalo. Odměnou mi byl jeho perfektní klavírní doprovod. Ten měl ještě pro mě jednu zcela zásadní přednost. Petr měl totiž během svých studií povinnost doprovázet studenty z oboru operního zpěvu. U árií se běžně stávalo, že pěvec zapomněl text, a tak byl Petr zvyklý hrát tak dlouho, dokud to adeptovi nenaskočilo. Tuhle příjemnou jistotu jsem nyní měl i já. Jako mladší a méně umělecky vzdělaný jsem Petra respektoval, ale občas se mi přeci jen podařilo změnit jeho rigidní postoje. Krátce před premiérou se uvolil sólově zazpívat písničku Bonton, do níž si vymyslel i komentář o zvláštnostech jazzových žánrů, Takhle třeba uváděl stoptime:
Dalším často používaným kořením džézu
Je STOP TIME, česky ZASTAVENÍČKO
Slovensky ŠTOP TIME
Německy MAULHALTENZEIT
Při Maulhaltenzeitu je důležité neztratit nit … Alespoň někdo.
Bonton měl v jeho podání takový úspěch, že po čase přidal ještě píseň Aristokrat. Také do ní si připravil komentář. V něm diváky upozorňoval, jak píseň melodicky stavěl, a také je připravoval na náročnou pointu. I v našich polistopadových jubilejních Idiotech patřily obě Petrovy sólovky k hvězdným momentům představení snad i proto, že ty své improvizované komentáře pokaždé obměňoval okamžitými nápady.
Takhle to nějakou dobu zpěvně fungovalo, ale po roce už bylo všechno jinak. Na podzim 1970 soubor Činoherního klubu odejel na tři týdny do Švédska s Machiavelliho Mandragorou, a my jsme hráli denně. Střídali jsme S úsměvem idiota a Hurá na Bastilu. To byl náš druhý celovečerák, uvedený na jaře téhož roku. Když nám vedení divadla předávalo klíč od divadla, poradilo nám, abychom pro každodenní provoz dali dohromady ještě program třetí: takový improvizovaný mix obou dosavadních. To se nám ale moc nezdálo. A tak jsme se rozhodli během každodenních repríz dvou programů nazkoušet ještě třetí. Dodnes nechápu, jak jsme to zvládali. Hráli jsme večer co večer, odpoledne jsme zkoušeli nový program, odehráli večerní představení a v noci jsme zkoušeli znovu. Třetí program S úsměvem Donkichota jsme nazkoušeli během jediného týdne. A pak jsme měli vážnou poradu, co s mým neškoleným hlasem, aby ten nápor ve zdraví vydržel. Petr se řídil zdravou zásadou, že on jako kolega mě dávat lekce nemůže, i když je k tomu odborně zralý. Tak jsem se chodil učit k muzikologovi Leo Jehnemu, jemuž se díky noblesnímu chování a dokonalému oblečení přezdívalo Hanácký dandy – narodil se totiž na Hané. A on mě naučil s hlasem náležitě technicky pracovat. Ředitel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý se s námi domluvil na předváděčce 12. a premiéře 19. května – vždy v pondělí. To byl totiž den, kdy měl soubor volno. Vedení nám umožnilo realizovat nápad Jana Kačera: zkusit, co to udělá hrát ve vlastní režii, vlastním oblečení a kulisách, které zůstaly z nedělního představení.
Skoumalův reservovaný postoj k našemu výkonu byl sice prolomen, ale stále ještě měl pocit, že na celovečerní stopáž to stačit nebude. Zeptali jsme se Kryla, jestli by nechtěl vystupovat s námi v okénku hosta. Karel byl nabídkou potěšen, ale nakonec odmítl. Diář měl nabitý zájezdy. Uvažovali jsme o Oldřichu Novém, který v Činoherním klubu hrál ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Už nevím, proč se ani Mistr Nový nakonec v našem programu neobjevil, a předváděčka se blížila závratným tempem. Skoumal si vzpomněl, že v souboru je zajímavý kluk. Jmenuje se Štibich, původně udělal konkurz na herce, ale rolí moc nemá, a tak dělá inspicienta. Mohl by to být působivý protipól nás obou. A byl. Premiéra se odehrála právě po Hodinovém hoteliéru, v němž scéně dominovala postel. Podle pokynů režiséra Skoumala v ní jako by klimbal Miloslav Štibich, pak se najednou probudil a se zemitým patosem zarecitoval nějakou mou báseň či průpovídku. Ke konci představení se na scéně objevila půvabná štíhlá dívka Jitka, manželka našeho kamaráda Tomáše Pěkného. Přinášela si malé štokrle, sedla si na něj a začala zpívat: Pověz miláčku, to co chceš od života. A já pokračoval: S úsměvem idiota ti svoji lásku dát. Jitku později nahradila Táňa Fišerová, ale už bez štokrlete.
Miloslav Štibich v představení S úsměvem idiota, Činoherní klub Praha, květen 1969 FOTO MIROSLAV HUCEK
Neopakovatelné kouzlo objevu
To byly magické momenty, na které naši první diváci ještě po letech nostalgicky vzpomínají. Pět minut před koncem se dostavil Václav Bárta v kroji s dudy – mimo jiné autor byvšího divadélka malých forem Inklemo – a zadul doprovod k písni My máme doma Emu s ostrou vůní parfému. Jen si to představte: patnáct minut se v šatně oblékat do dudáckého kostýmu, pět minut hrát a potom se zase patnáct minut převlékat do civilu. Bizarní okamžiky v závěru vyvolávaly v divácích zvláštní pocity. Někteří později vzpomínali, že by je ani nepřekvapilo, kdyby scénou prošla dvouhlavá slepice, nebo cokoliv ze světa snových přeludů či surrealistických koláží. S nečekanými zjevy na scéně jsme kontrastovali my dva, nenalíčení autoři v civilním oblečení. V dalších programech se už toto neopakovatelné kouzlo objevu nekonalo. Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota se zato vyvíjely po všech stránkách. V Bastile byly kulisy i kostýmy a hlavně voiceband, ve kterém kromě Táni a Štibicha zazářil i hrající dramaturg Leoš Suchařípa, a z mých skromných glos mezi písničkami se stávaly komentáře a přednášky. Náš vstupní program S úsměvem idiota režíroval Skoumal způsobem tzv. provozní režie: Míša Štibich bude ležet v posteli, ty budeš sedět v takovém pěkném křesílku, vstaneš, zazpíváš, a až začnou lidi tleskat, ukloníš se a zase si do toho křesla sedneš. Velice mě pobavilo, když v anketě časopisu Divadlo byla od renomovaných teatrologů Skoumalova režie hodnocena jako jedna z nejlepších režií roku.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (V)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
