Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (VI)
Hra o doložku
Rok před svatbou s Jitkou Schánilcovou, již jsem přejmenoval na Luisu, jsme se rozhodli vydat na předsvatební cestu za oceán. Poznat kousek Ameriky byl spíš vedlejší motiv. Hlavním důvodem bylo setkání s Jiřím Voskovcem. Vybral jsem si jednu jeho úvahu jako motto k první sbírce. Od té doby jsem si s ním pátý rok dopisoval. Spojoval nás také den narození – 19. června ve znamení Blíženců. Cestu jsme naplánovali rok poté, co jsem byl zajištěn a odvezen k pětihodinovému výslechu na Barťák. Na první pohled tedy šílený projekt, předem odsouzený k neúspěchu. S vrozenou tvrdohlavostí při realizaci životních plánů jsem se upínal k minimální naději. Tu skýtala okolnost, že i vláda naší okupované republiky podepsala nedávno Helsinské dohody o lidských právech. Na sto procent jsem předpokládal, že tajní moji korespondenci s Voskovcem kontrolují, a tak mohli předvídat, že kdyby nás na návštěvu nepustili, mohl by se k tomu Voskovec veřejně vyjádřit. Zdálo se, že předpoklad vychází. Výjezdní doložku, bez níž byl pro cestu na Západ československý pas neplatný, jsme oba dostali. Podařilo se nám získat od státu i pár desítek dolarů, tzv. devizový příslib. Víza do Spojených států, to už byla třešnička na dortu. Oba jsme se přátelili s americkým vicekonzulem. Pozval nás na ambasádu a osobně nám víza udělil. A úřednímu výkonu dodal patřičnou úroveň.
Jiřímu Voskovcovi se líbila moje „Luisa“, jak jsem přejmenoval Jitku Schánilcovou FOTO ARCHIV JANA VODŇANSKÉHO
Když mi vracel pas, zdvořile prohodil česky: Máte hééézkou přřítelkyni, a s obdivem mrkl na Luisu. Mladý svobodný Američan s polskými předky žil v Praze pestrým společenským životem. Chodíval na premiéry, vernisáže i večírky pražské zlaté mládeže a s oblibou svým silným vozem ujížděl tajným uličkami Prahy. Vyprávěl nám, že když ho občas výjimečně dopadli, vůbec neopouštěl vůz. Jen jim ukázal skrze sklo okénka svůj diplomatický pas a oni si mohli jen stěžovat na ambasádě. Rád si hrál a vymýšlel situační taškařice. Jako tečku za udělením víz nás pozval na oběd do restaurace U Tomáše. Jarní slunce se též účastnilo a vesele nám svítilo, když jsme s ním kráčeli Tomášskou ulicí. S hravostí sobě vlastní nás upozorňoval na „stín“, který se za námi „nenápadně“ ploužil s aktovkou v ruce. Pak jsme potkali dalšího tajného a bujný diplomat nám ukazoval, jak si předávají tu aktovku jako znamení, že sledování přebírá druhý fízl. Sledování pokračovalo i v restauraci, ale to jsem se dozvěděl až z materiálů odtajněných po roce 1990. Figuroval jsem v nich jako „Objekt“ a byl tam přesně změřen i čas, který jsem strávil na toaletě. Diplomatovo pozvání jsme si užívali a vůbec nás netrápilo, zda to našim plánům uškodí. Tušili jsme, že o tom, zdali nás pustí nebo nepustí, budou rozhodovat jiné okolnosti.
Krátce na to, sotva dvanáct měsíců po mém prvním výslechu na StB, mě povolali ke druhému. Tentokrát ne do Bartolomějské, ale přímo na ministerstvo vnitra na Letné. Přivítali mě dva elegantní soudruzi, od počátku velmi zdvořilí. Mají rádi mou tvorbu, vyloženě mi fandí a jaká je to strašná škoda, že nesmí vycházet na deskách a že mám potíže s vystupováním v divadle. Přitom by stačilo tak málo, abych směl všecko: Vy se stýkáte s pány Pithartem, Slánským, Dienstbierem, kdybyste nám prozradil nějakou maličkost třeba z jejich osobního života, to přece není nic zlého. Nám by to moc pomohlo, ale i jim. My víme, že jsou to slušní, vzdělaní lidé. Vždyť my je nechceme zavírat, ničit jim život. A když o nich budeme vědět víc od lidí, kteří k nim mají přístup, můžeme je třeba i varovat. Viděli, že na mě jejich snaha moc nezabírá, ale svůj zdvořilý přístup nezměnili, dokonce jej ještě vyšperkovali dalším návrhem: A víte co? Proč bychom se měli scházet tady, v nudné kanceláři? Vždyť my vás můžeme pozvat na dobrý oběd do nějaké luxusní restaurace a tam si neformálně popovídat. Tušil jsem, že se v podtextu hraje o doložku, a tak jsem se naladil na jejich zdvořilý tón. Slušně, leč rezolutně jsem odmítl podávat informace, třebas i „nevinné“. Za pozvání do luxusní restaurace jsem zdvořile poděkoval a též jej odmítl. Koho jsem však neušetřil a rovnou udal, byli jejich soudruzi z Bartolomějské. Zmínil jsem se i o vyšetřovatelově dělnické pěsti.
Skoro se mi omlouvali: Ale víte, voni jsou taková čtvrtá cenová skupina, takoví packalové. Pět let se na vás kupila udání, ale nebylo v nich nic průkazného. Až když vám vyšlo gramofonové dvojalbum S úsměvem donkichota a Hurá na Bastilu a okamžitě se rozprodalo, někoho hodně nahoře to podráždilo. Nařídil jim, aby vás trochu proklepli, ale to nemůžete brát vážně. Podle nich si představu o nás nedělejte. Tady jste v pátém patře na vnitru. My jsme zkrátka jiná kategorie. Předvolali mě znovu: Tak co, jak jste se rozhodl o našem návrhu? Odpověděl jsem, že oceňuji jejich slušné chování, ale na svém rozhodnutí trvávám. Nebudou ani informace, ani luxusní oběd. Jméno Voskovec nikdo z nich nevyslovil, ale bylo mi jasné, že jde o tu udělenou doložku. Intuice mi napověděla, že je musím vyprovokovat k nějakému vyjádření. A tak jsem na odchodu poznamenal, že teď mi určitě výjezdní doložku seberou. Zatvářili se pohoršeně: Kdepak, co si to o nás myslíte? Klidně do Ameriky leťte, až se vrátíte, třeba si to přece jen rozmyslíte. Znovu si vás pozveme a uvidíme.
Na Kennedyho letišti v New Yorku jsme s Jitkou přistáli 8. srpna 1976.
Na návštěvě u Jiřího Voskovce v New Yorku FOTO ARCHIV JANA VODŇANSKÉHO
Vona je Římanka
Měsíc před odletem, v červenci, dorazil poslední Voskovcův dopis, ve kterém se ladily detaily. Dost jsem se nad ním nachechtal:
Při této příležitosti Vám sděluji svůj newyorský telefon, který není v seznamu. To je opatření bezpečnostní oproti syčákům, kteří telefonováním mohou zjistit, zda dům je obydlen čili nic a tajmovat případné vloupání, ač by si na moc nepřišli, zejména pak proti civilním, tedy obecným Čechomedánům, kteří rádi volají asi v šest ráno a křičí: Jirko, to sem já, Novák, Franta Novák – jak to, že se nepamatuješ, já byl u tebe v šatně, eště v Adrijííí, dyyš si s Honzou hrál Espoken revý!!!, ve vosumadvacátým, ty vole nafoukaná!
Jméno Luisa, jímž jsem přejmenoval Jitku, ho inspirovalo ke krátké básni:
Dívka jménem Luiza
Nutí pleš si ulízat
Bych se jevil výhodněji
Kdopak ví, snad přízni její
(imitace Vodňanského)
Klaní se Váš Jiří Voskovec
V jednom z předcházejících dopisů mě Voskovec označil za mistra absurdistu. Jako by i počasí při přistání připravilo tomu titulu adekvátní přijetí. Přistávali jsme totiž v hurikánu s intenzitou, která se v New Yorku dostavuje jednou za dlouhý čas. Když jsme přijeli taxíkem před jednopatrový dům Voskovcových západně od Central Parku, čekal nás již před domem. Uznale spočinul pohledem na Luise a pronesl první uvítací větu: Vona je Římanka.
Dům imponoval vkusnou střídmostí, tmavým dřevem obkládanými stěnami se zarámovanými fotografiemi z divadelních představení Ceasar a Kleopatra od G. B. Shawa, Dürrenmattových Fyziků i dalších inscenací, v nichž Voskovec hrál. Byl na nich umístěn mimo jiné i diplom za nejlepší roli v produkci off-Broadwaye z roku 1956 za titulní roli v Čechovově hře Strýček Váňa.
Slunná odpoledne jsme trávili na zahrádce za domem, koncipované v japonském stylu a vysypané bílými oblázky. Sedávali jsme tam u mísy s oříšky a sklenek bílého vína. Christina Voskovcová občas odběhla studovat roli a my jsme si povídali o všem možném. Třeba o Ladislavu Klímovi. Životní příběh svérázného filozofa periferie a dramatika Voskovce zaujal. Vyprávěl jsem, jak byl za jednu jedinou slohovou práci vyloučen ze všech gymnázií rakousko-uherské monarchie, jak v mládí svedl svému otci macechu a utekl s ní z domova. Několik domů, které později po tátovi zdědil, stačil za několik let beze zbytku propít. Tak to se mi líbí, pravil Voskovec s nelíčeným zájmem: Takové ty případy, kdy někdo odejde v papučích přes ulici pro cigarety a vrátí se za patnáct let. Žena a děti ho už nepoznávají a on se na prahu plácne do čela a řekne: Pro co jsem to vlastně šel? No jo, pro cigarety. A když zjistí, že je nemá, zase znovu odejde. Oproti mému předpokladu V + W Klímu neznali. A tak jsem mu hravého – jak se sám označoval – ludibrionního autora objevil i s jeho knihou Arkánum, kterou jsem Voskovcovi přivezl darem.
Jindy se nás ptal, zdali se ještě v Praze v Národním hraje tak realisticky jako za jejich doby. A pak s velkým plezírem skvěle imitoval slavné předválečné herce v duchu mantry V + W: Realismus na scéně je stvůra. A když už o někom prohlásil, že byl neobyčejnej vůůůl, znělo to v jeho dikci téměř jako kompliment.
Doporučoval nám momenty, které v New Yorku prostě musíme zažít. Hlavně noční procházku po oslnivě zářící, všemi rytmy znějící a všemi chutěmi vábící Broadwayi. Svěřil nám klíče od domu s pobídkou, že si to máme náležitě vychutnat a vrátit se až ráno. Jedno naše přání ale zůstalo nesplněno. Věděli jsme, že v New Yorku se hraje divadlo i o prázdninách, a tak jsme toužili vidět hrát právě jeho. Odpověď byla upřímná: Jo, hraju, v jednom Brechtovi, ale to jsem vzal jen kvůli Chris. Né, tam vás nepustím, to byste o mně ztratili veškeré iluze, pokud ještě nějaké máte. Přileťte za rok, to budu dělat Čechova, to musíte vidět, už teď vás zvu na premiéru.
V hloubi duše předválečná Praha
Zatímco se paní Voskovcová učila roli, její muž nám vynahrazoval svůj výkon odepřený v Brechtovi: proměnil zahrádku v improvizovanou scénu, na které vytvářel role jen a jen pro nás. Předváděl třeba, jak se při silniční kontrole američtí policemani plíží k autu zezadu z obou stran a zároveň přikazují řidiči dát ruce na volant, což glosoval tím, že jinak by mnohdy ani nepřežili. Jednou odpoledne přinesl šedý kancelářský šanon a svým legendárním hlasem předčítal a s náležitými akcenty komentoval vybrané partie z Werichových dopisů. Zvláště se vyřádil na listě adresovaném tehdejšímu ministru vnitra. Zdůrazňoval, jak je Jan vtipný, jak se v něm probudil k životu někdejší student práv a jak svojí precizní a zároveň jemně ironickou citací z platného zákoníku vymámil z normalizačního ministra výjezdní doložku na setkání V + W ve Vídni. Ta byla Werichovi – bez právně koherentního zdůvodnění – původně odepřena. Přímo se laskal s větami, v nichž Werich připomínal komunistickému pohlavárovi, že doložka by mu mohla být odepřena mimo jiné třeba z důvodů neplacení alimentů, což ve svém věku právem vylučoval. Vzápětí se Voskovec zachmuřil a politoval kamaráda, který svůj originální herecký talent nechal ležet ladem, když také nezůstal v Americe. Co všechno tu mohl dokázat! Jeho rozhořčení ale netrvalo dlouho a vzápětí je odlehčil poznámkou: No jo, když von ten Jan byl línej se učit cizí jazyky. A pak se zeptal: Můžete mi říct, jak vypadá vůz Trabant? V něm vozil můj hovadný bratr (zde je třeba připomenout, že slovo „hovadný“ se stalo součástí slovníku V + W už od jejich mládí a neznamenalo despekt, nýbrž pocit trapna tak extrémní, že až přecházel v obdiv) Christinu, když tam byla v osmašedesátém v Praze, a byl to pro ni nezapomenutelný zážitek.
Zajímalo mě, proč svůj původní domov nenavštívil, ani když to měl z Vídně „na skok“. Vždy si našel nějaký aktuální důvod. Na jaře ’68 se prý už chystal, že se na to pražské jaro osobně podívá, ale do prázdnin měl smlouvu na roli v muzikálu Kabaret. A pak přijely tanky, a tak místo sebe poslal na podzim Christinu. Dál už jsem nevyzvídal, ale zdálo se mi, že pravý, nevyslovený důvod zůstával skrytý. Voskovec si nechával v hloubi duše předválečnou Prahu jako nedotčený balíček převázaný stužkou vzpomínek na zlatou éru V + W. Praha, do níž se po válce vrátil, mu připadala pustá a vylidněná. Chyběli přátelé, kteří zahynuli za války, a ti, kdo přežili, ale po únoru nastartovali kariéru režimních umělců, se uvnitř proměnili na „nové lidi“ – něco jako zombie. Měl jsem pocit, že s tímhle stavem se citlivý Blíženec Voskovec nikdy nesmířil, a tak se nevracel.
Jan Kolář
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (VI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
