Nespravedlnost na pokračování

Přijít na pražské jeviště s tématem kontroverzních Benešových dekretů (eufemisticky řečeno) a poukázat na nespravedlnosti, ba zvěrstva, které se děly po válce v pohraničí, je nepochybně záslužný politický čin. Neznamená to však automaticky, že umělecká výpověď o těchto bolavých stránkách moderní české historie bude úspěšná. Režisér Michal Lang pro jeviště Švandova divadla ještě poněkud dotvořil fabuli románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera a předvedl třaskavou látku v nabobtnalé, víc než tříhodinové jevištní fresce. Ne všechno, co dokáže hutně sdělit literatura, může bez obav „naskočit“ na jeviště, především ne bohaté dějové zvraty se střídáním časových rovin.

Gita Lauschmannová (Marie Málková) jako jediná z židovské rodiny přežila koncentrační tábor a vrací se do rodné vsi, na jejímž zvelebení má její zesnulý otec nehynoucí zásluhy. Byt je však zabrán, kamarád z dětství Ládínek (Ondřej Volejník) i rychle počeštěný holič německého původu Klein-Malý (Luboš P. Veselý) se spolu s ostatními ke Gitě zachovají bestiálně: nejen že ji vyženou z domu, dokonce ji ztýrají. Další časovou rovinou je současnost (rok 2005), v němž se Gita vrací v doprovodu vnučky a právníka (Milan Kačmarčík) a setkává se s polistopadovou arogancí další generace vesničanů, potomků jejích dávných známých na čele s Ládínkovým synem, starostou obce Stolařem (Stanislav Šárský). Nová politická situace je z hlediska právního, alespoň teoreticky, už pro Gitu méně beznadějná…

Marie Málková v hlavní roli prochází dějem bez převleků a v jedné věkové stylizaci a její výkon patří k mála světlým bodům inscenace. Má šarm, s inteligentní kultivovaností překonává nesnáze nesnadné role, ale ani ona se občas nevyhne interpretačním rozpakům. Košatý příběh totiž kromě její postavy nabízí přehlídku monster, v níž jindy solidní herci doplácejí na tezovité dialogy černě vykreslených figur. Nepochybuji o hrůzách oné doby a nechci bestialitu některých Čechů zlehčovat, inscenace však působí trochu jako agitka naruby. I když v jednom momentu vlastně ani ne. Gitin otec (Viktor Limr) se z obavy z prozrazení židovského původu skrývá za loajalitu s představiteli Říše, co je však horšího, chová třídní nenávist k nižším vrstvám: když zjistí, že se Gitina sestra Rozálka schází s jeho zaměstnancem Ládínkem, zbičuje ho a patřičně nenávistně při tom huláká.

Jevištní dílo nabízí mnoho neuvěřitelných, dramaturgicky prokazatelně neošetřených situací. Jedna za všechny: Lauschmannův „zámeček“ kdysi zdobily dva originály velkých malířů, Cézanna a Matisse (v inscenaci vyvedených ve formě těch nejlevnějších reprodukcí), které si Lauschmannovi pořídili při jedné návštěvě Paříže (sic!). Po válce se obrazů zmocnily revoluční gardy, slušnější syn těch, jimž bylo sídlo Lauschmannových po záboru přiděleno, povoláním lékař, paní Gitě téměř ve finále hry vzácná díla vrací. Přinese jí je (v roce 2005!) v podpaží, zamotané do průsvitné fólie. Dlouhá inscenace vrší obdobných lapsusů víc, herci navíc podtrhují kresbu zobrazovaných zrůd velice tlustými čarami. Je slušné připomenout, že vedle statečného výkonu Marie Málkové (produkce je relativně snesitelná, když herečka má delší promluvy nebo rozpráví – jenom ve dvou – s někým jiným) předvedli vkusné kreace již zmiňovaní Ondřej Volejník a Milan Kačmarčík v rozsahem menších rolích. Publikum ovšem na mnou navštívené repríze napínavému drastickému příběhu dlouho tleskalo.