Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nestádní a nekonjunkturální, pevná, svá…

Prvního listopadu jsem byl rodinou zemřelé požádán o pár slov k úmrtí své dávné kolegyně z Kabinetu českého divadla Akademie věd. Kolegyně, které jsem si ze starší generace divadelních historiků nejvíce vážil a z půlstoletého odstupu vážím stále víc – divadelní historičky Ljuby Klosové (1929 – 2023).

Jelikož mi byly administrátorkou obřadu Nové obřadní síně přiděleny pouhé tři minuty, tak i když jsem je protáhl aspoň na šest, pořád to bylo k vyjádření mého vztahu k paní doktorce Klosové a jejího významu v české teatrologii trapně málo. A tak jsem svatosvatě slíbil přítomným – i Ljubě tam nahoře –  že co jsem nestačil doříci na Olšanech, dořeknu v Divadelních novinách.

 Nestádní a nekonjunkturální, pevná, svá… a se smyslem pro humor

(Osobní vzpomínka na Ljubu Klosovou)

Nebyla člověkem, který by žil politikou a bojoval proti ní, ale nedala se přimět k podlézání a k tomu, aby psala, co se vyžadovalo. Nevysloužila si tak mnoho přízně.
Markéta Klosová, dcera, 1. listopadu 2023, Olšanské hřbitovy, Praha.

…

I.

Vzpomínka číslo jedna. Čas: neutěšené roky 1971 – 1972 (měl jsem těsně před vojnou a po zákazu časopisu DIVADLO, kam jsem po promoci nastoupil, byl jsem čerstvě bez stálého zaměstnání, dokud jsem nezaklepal na dveře akademického divadelněvědného pracoviště). Místo: Kabinet pro studium českého divadla na Kampě, kde jsem krátce předtím nastoupil jako pomocná vědecká síla. Kabinet tehdy sídlil v levém předním křídle novorenesanční budovy Sovových mlýnů, dnešního Musea Kampa Medy Mládkové. Tam jsme byli v rámci Akademie věd usídleni, zatímco nejméně ve třech čtvrtinách zbytku budovy úřadoval Kabinet pro studium díla Zdeňka Nejedlého, zřízený pokud vím, ještě za jeho života. Jelikož mě řada mých známých tehdy viděla z vrat přední budovy na Kampu vycházet, dodnes mnohým z nich nevysvětlím, že jsem „u Nejedlého“ nezačínal svou kariéru.

Do této budovy jsem se tedy vrátil krátce po vojně v Armádním uměleckému souboru, a kromě jiných laskavých dam a pánů se mě tam ujala právě pani doktorka. Zadávala mi úkoly, zejména v souvislosti s tehdy dokončovaným třetím dílem objemného svazku Dějin českého divadla III., kde byla právě Ljuba Klosová redaktorkou svazku, takže třetí svazek je tak trochu i její nejen redaktorské, ale i autorské dílo. Její dcera Markéta mi pak prozradila, že máma dokonce dopisovala texty za různé autory neschopné plnit sliby v termínu. (Příznačně pak s následným čtvrtým svazkem, koncepčně i terminologicky zamořeným zkreslující třídní ideologií, už Ljuba Klosová neměla mnoho společného: o to více se pak soustředila na psaní hereckých a jiných monografií a studií).

Ten úkol jsem si „vysloužil“ sám. Tak dlouho jsem v dlouhých debatách na Kampě „rebelsky“ brblal proti jazykově stylistické úrovni (i co se týká překvapivě chudé, ba ubohé a pro mne nesnesitelně sucharské slovní zásoby) dosavadních svazků Dějin, až mi paní doktorka, která už to asi od pětadvacetiletého drzého zelenáče nemohla poslouchat, přinesla dokončovaný tlustospis „svého“ svazku, tuším ještě před stránkovými (nebo už sloupcovými?) korekturami, abych po straně tužkou označil místa, které mi připadají stylisticky nejvíc toporná a zdeúředně  kožená  (například, když jsem si stěžoval, že téměř každý druhý nebo třetí odstavec Dějin začíná souslovím „nelze nevidět“). Nevím, do jaké míry to bylo nebo nebylo pro paní doktorku relevantní, zpětně vidím, že jsem se choval spíš drze, už vzhledem k monumentalitě – to nemyslím vůbec ironicky – celého projektu. Ale i dnes, když listuji nebo něco hledám ve třetím svazku, znovu a znovu obdivuji, jak přímo, bez obvyklé ideologické omáčky, doslova in medias res, začíná její vstup do tématu. Totiž provokativní odpolední premiérou Mikovcova dramatu Záhuba rodu přemyslovského v lednu 1848, již Ljuba Klosová přirovnala k malému, ale veledůležitém českému Hugovu Hernani, jímž ve Francii – divadelním skandálem – bouřlivě nastupoval romantismus. V Čechách ovšem takto provokativně nastupovala protitylovská opozice. Ta se hlásila místo k Tylovi k jeho protipólu Máchovi – i k Havlíčkovi (Ferdinand Břetislav Mikovec, Josef Jiří Kolár, Karel Sabina, Vávra Haštalský a další).

II.

Aby dnešní čtenář pochopil dosah a přesah vstupu paní doktorky do usedlých teatrologických i historických vod (nejen v Dějinách, ale i v jejích skvělých monografiích a studiích, například vynikající knižní trojportrét Kolárové, objemná komentovaná knižní koláž o Marii Hübnerové, mistrovské portrétní studie Havlíček kritik, Neruda a Meiningenští aj.), k tomu všemu byla by asi nutná jedna podmínka. Conditio sine qua non. Musel by dnešní čtenář od dětství absolvovat a vstřebávat ideologickou manipulaci výuky od základní po vysokou podle převládajícího historického diskursu, podle výkladu od obrození po celé „dlouhé“ devatenácté století (1848 – 1914 resp. 1918), v duchu Nejedlého hesla „komunisté jako dědici nejpokrokovějších tradic českého národa“. Výklad, povinně lemovaný jmény Komenský – Tyl – Smetana – Aleš – Jirásek. A co nadto jest, od ďábla jest: od Michny, Balbína a barokního, tj.nezkresleného Komenského, po Zdeňka Kalistu; od Zelenky a Dvořáka po Janáčka (a následně Martinů); od Máchy po Mikovce (a následně Kafku, surrealisty a existencionalisty); od Nerudy po Zeleného (a následně Schauera, Masaryka, Šaldu, Havla a nesčetné další z dějin českého pokroku vymýtané čerty).

Podle tohoto výkladu stál na špici moderního svatořečení Josef Kajetán Tyl – a naopak do pekla zatracení byli svrženi jeho oponenti, zejména vrchní zlosyn, udavač, kosmopolita a dobrodruh Josef Jiří Kolár a česko-německý „odrodilec“ Ferdinand Břetislav Mikovec (oba vlastně protagonisté Záhuby rodu Přemyslovského!). Ti byli od padesátých do osmdesátých let obviňováni (například v populárních, televizí i filmem hojně šířených dílech Kožíkových či Ivanovových), ať již přímo či nepřímo, ze smrti „miláčka národa“.

Nevím, zda to bylo dáno omluvitelnými zdravotními důvody, ale přesto jsem nelibě nesl, když poměrně nedávná monografie Mikovce v úctyhodné řadě kritického myšlení o divadle v Institutu umění – Divadelním ústavu takřka beze zbytku ignorovala texty Klosové právě o Mikovcovi. Já osobně totiž nikdy nezapomenu paní doktorce, jako posluchač či později čtenář, že právě ona mi podala plastický a trvalý obraz Mikovcovy osobnosti, jakož i skutečný renesanční rozměr J. J. Kolára (i jeho synovce F. Kolára a samozřejmě herečky Anny Kolárové-Manetínské). Obrazy Klosové, právě proto, že vycházely z pramenů a byly přísně neideologické, ve mně zůstaly natrvalo.

Ne tak u všech mých kolegů a stovek čtenářů. Zmíněnému interpretačnímu narativu byla až příliš dlouho vystavena celá naše, ale i předchozí a pozdější generace. A v mnohých myslích, učebnicích, pracech dramatických, kritických, beletrizujících, historizujících i ambiciózně historických, bohužel strašívá onen pokřivený pohled, často nevědomě, dodnes.

III.

Ale co je důležité – stoprocentní zelenou měl zmíněný (a)historický výklad po padesátých letech znovu, po celou normalizaci, tedy v době, kdy Ljuba Klosová koncipovala „svůj“ třetí díl Dějin i mnohé z monografií. Má prostě obrovský podíl na jednom, dnes takřka samozřejmém faktu: svým pevným, neústupným, gruntovním, neokázalým i statečným způsobem, se zasloužila o odnejedlování české, zdaleka nejen divadelní historiografie.

Cítil jsem se zavazujícím způsobem poctěn i tím, že při práci na třetím svazku Dějin mě požádala o radu týkající se terminologie. (Vůbec její péče o terminologii a jazyk mi imponovaly snad ze všeho nejvíc – čněla a dodnes ční svou jazykovou a stylistickou úrovní nad naprostou většinou svých kolegyň a kolegů, jako Sněžka nad Brdy).

Připravoval jsem tehdy svou disertaci a knižní podobu práce o autorském herectví neoficiálních scén (Proměny malých scén, 1984 – původní verze Proměny kabaretního herectví), k jejíž obhajobě jsem byl připuštěn až poté, co po šestiletém schvalovacím martyriu vyšla knižně. Její dotaz, vycházející zjevně z pochyb některých jejích kolegů, zněl, zda smíme pojem kabaret chápat jako pojem druhově nadřazený, od středověku po novověk, i vzdor tomu, že historicky a oficiálně první kabaret Chat Noir vzniká v Paříži roku 1881 až po jevech, jež Klosová ve své vynikající kapitole o šantánu a kabaretu tímto pojmem směle pojmenovává. Samozřejmě, že jsem jako starý „kabaretní šovinista“ a milovník všeho okrajového a subversivního takové rozšíření zdiskreditovaného pojmu, kterým se přece akademickému historikovi nepřísluší zabývat, nadšeně uvítal.

Od té doby jsme si byli bližší. Což jí nebránilo, aby mě tvrdě „nezpolíčkovala“ za mé pozdější práce. Například i za monografii, na níž jsem si velmi zakládal (Vlasta Burian – Mysterium smíchu, 1994 / 2001). O ní prohlásila, a právem, že to při čtení nekonečného soupisu Burianových rolí vypadá, jako by knihu psal sice geniální, ale lajdák. Dodnes mě ten lajdák z jejích úst zní jako ta nejsladší pochvala.

Nejen za to díky, paní Ljubo!

///

Více na i-DN:

Zemřela Ljuba Klosová

…

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 11. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nestádní a nekonjunkturální, pevná, svá…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ