Netečné divadlo bavlníkových polí
Zdá se, že s hrami klasika moderního francouzského dramatu Bernarda-Marii Koltèse má české divadlo i bezmála čtvrtstoletí po jeho smrti jistý problém. S jednou nebo dvěma výjimkami se s výraznějším ohlasem nesetkal žádný z desítky pokusů uvést některý z jeho textů na jevišti – a celovečerní dialog V samotě bavlníkových polí, jeho patrně nejznámější, ale také možná nejnáročnější text, zůstal českému divákovi dosud zatajen docela. Když po Samotě v posledním roce své éry sáhlo Pražské komorní divadlo, pojali mnozí včetně autora těchto řádků naději, že právě divadlu těchto kvalit a schopností by se mohlo podařit Koltèsův text smysluplně uchopit a působivě předat.
Ležící Jiří Černý, sedící Ivana Uhlířová FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ
Samota bavlníkových polí je (možná ještě výrazněji než další Koltèsovy texty) bytostně ukotvena ve francouzské tradici divadla stojícího na textu. Jak prokázala (nejen) její nejslavnější inscenace v režii Patrice Chéreaua z poloviny devadesátých let, obzvlášť jí sluší takřka prázdný prostor a naprosté soustředění na to, co (a jak) se říká. Je to zdánlivě samozřejmé: jak jinak naložit s de facto nedějovou situací střetu dvou lidí, kteří se setkávají v jakémsi ne-místě a ne-čase (v hodině mezi psem a vlkem) a z nichž jeden něco ne-chce a druhý něco ne-nabízí, aniž by to jakkoliv pojmenovali? Ne nadarmo bývá text přirovnáván i k filosofickým dialogům, které mají ve francouzské kulturní tradici rovněž své nepochybné místo.
Michal Pěchouček naopak zjevně není režisérem, kterého by práce s textem nějak zvlášť zajímala, a nemusíme ho ani nutně znát jako výtvarníka, abychom odhalili, co je základem jeho vidění divadla. A tak spíše aranžuje, než režíruje. Na jevišti buduje obrovský prádelní sušák a na něj věší nejrůznější prostěradla, osušky, kusy prádla a nezřídka i oba herce. Ti se mezi prádlem všelijak potulují a motají, nejrůznějšími způsoby interesantně visí z prádelních šňůr, pohrávají si s kolíčky a při tom všem se pokoušejí odříkat množství nesnadného textu. Dělají to oba – Ivana Uhlířová jako Dealer i Jiří Černý jako Klient – s jistým nasazením i nepochybným umem, ale málo platné: bez ujasněného přístupu k interpretaci textu je to nezřídka jen spousta slov a ornamentální akce bez zřetelné souvislosti, bez napětí, bez zaujímání vztahu k partnerovi a k vyřčenému.
V programu se dočteme, že režiséra text od začátku vzrušoval, dokonce se i dozvíme čím. Mimo jiné i tím, že je to dialog z vnějšku obtížně přístupný – snad proto vytváří Pěchouček ještě mnohem obtížněji přístupnou inscenaci. Je plná nesrozumitelných obrazů, metafor mířících do prázdna, neustále vyvolává množství otázek. Není na ní vidět ani maličko snahy s textem nějak pracovat, nabídnout nějaký výklad, který by smysl jednotlivých záhadností inscenace mohl snad ozřejmit. Pěchouček dokonce vyznění závěrečných momentů hry, v nichž výměna dlouhých monologů přechází do přesně pointovaného dialogu, obětuje vizuálnímu efektu – repliky obou postav nechává odříkat Černého Klienta, zatímco Uhlířové Dealer tajemně mizí. Proč a kam, to se samozřejmě nedozvíme.
A tak lze vztah inscenátorů k textu spíše odhadovat z toho, co říkají a píší – nebo třeba z Weinerovy pozoruhodné povídky Netečný divák, která je v programu přetištěna. Na jevišti je Pěchoučkovo divadlo právě tak divadlem lhostejným, netečným k možnostem a významům inscenovaného textu, divadlem, které je na nejlepší cestě vytvořit si obdobně netečné a lhostejné diváky. Není tedy vlastně příliš divu, že se Koltèsův text může jevit jako duté žvanění, ba dokonce jako nesnesitelné mraky slovního průjmu (vybírám z diváckých hodnocení na serveru i-divadlo.cz). Ve vztahu k předloze je nová inscenace Pražského komorního divadla zřejmým (jakkoliv úctyhodným) omylem, který může přinejlepším vyvolat chuť si Koltèsův text přečíst, spíš však může odradit.
Pražské komorní divadlo – Bernard-Marie Koltès: V samotě bavlníkových polí. Překlad Daniela Jobertová a Václav Jamek. Režie a výprava Michal Pěchouček, výtvarná spolupráce Dominik Gajarský, dramaturgie Viktorie Knotková, choreografická spolupráce Jiří Adam. Česká premiéra 9. března 2012. (Psáno z reprízy 22. března 2012.)
Komentáře k článku: Netečné divadlo bavlníkových polí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
