To je směšné, cha, cha, cha…
David Drábek uvařil hradeckého Netopýra aneb Jsme polské krve – ty i já podle receptu, který se mu opakovaně osvědčil ve Figarově svatbě, Čtyřlístku, Třech mušketýrech i jinde. Opřel se o notoricky známou látku, zde bizarní děj operetního libreta a operetní hitovky, pustil své „ujeté“ nápady, posuny a asociativní žertíky (někdy opřené o kontextuální souvislosti) ze řetězu a pak to celé alespoň navenek stmelil. Tentokrát nostalgicko-ironickým rámcem dávného pořadu ČT Pletky paní operetky a hektickými výklady moderátora-znalce (Jiří Zapletal). Provokativně nesourodou scénografii k inscenaci, v níž přistál obří kaktus či elektrárenský velín a která postavy uvězněné „v černém podbřišku Vídně“ nechává doslova sedět v díře, dodal Martin Chocholoušek. Nerozlučný režisérův souputník a skladatel Darek Král nabídl synteticky zpopované melodie Blondýnky sladké, Cikánský baron jsem já, To je směšné, cha, cha, cha a další spolehlivé operetní fláky.
Jan Sklenář (Gabriel Eisenstein) a Petra Výtvarová (Rosalinda) v hradeckém Netopýrovi, inscenaci nabité sexuálními narážkami FOTO PATRIK BORECKÝ
Když muzikální hradecký soubor s energií sobě vlastní spustí kteroukoli z hitovek, na publikum to působí spolehlivě, jako zvoneček na Pavlovova psa: s prvními tóny začíná tleskat do rytmu. A i když s postupujícím časem představení situační gagy, na nichž je zápletka Straussova Netopýra postavená, hodně řídnou, krkolomné dějové fabulace se rozbíhají do ztracena a moralizující poselství je křečovité až hanba, vydatná operetní směska na závěr stejně publikum vztyčí ze sedadel k obvyklému rituálu nadšené děkovačky. Není pochyb, že Klicperovo divadlo má na repertoáru další divácky oblíbený kousek.
Netopýr nepřináší k Drábkovu divadelnímu rukopisu, který navzdory nepřehlédnutelným stereotypům stále působí jako nevykalkulovaný a spontánně vychrlený, nic nečekaného. Snad až na jeden moment – zdá se, že autor přitvrdil. Především v nejrůznějších sexuálních narážkách a vtipech, ke kterým má mnoho příležitostí například proutník a částečný impotent Gabriel Eisenstein (Jan Sklenář), Drábkův humor zbanálněl a zhrubl. Zda jsou momenty jako znásilnění milence Eisensteinovy ženy Rosalindy (Petra Výtvarová) či „přeříznutí“ 50 členek dámského komparzu (postava ztělesněná Marií Kleplovou) už za hranicí vkusu, si každý musí přebrat po svém.
Drábkova končící hradecká éra (opustil místo uměleckého šéfa a stal se hostujícím režisérem) svádí k bilancování. Je nepřehlédnutelné, že se (nejen v Hradci) stal miláčkem publika (podobně jako se stal masivně lajkovanou a široce sledovanou ikonou na facebooku), které od něho očekává produkci určitého typu. Bonmoty a hlášky, spíš než myšlenky, vybičovanou emoci a dynamickou podívanou (nejlépe dráždivě ujetou) spíš než klidný pohled do propasti za pěnou dní. Je to paradoxní – Drábka publikum nabíjí, a tak se spontánně snaží jeho očekávání naplnit, i když z jeho starších textů a inscenací je zřejmé, že by rád vypověděl také něco o skutečných temnotách duše a úzkostech, v nichž se člověk ocitá. Čím víc tuto svoji autorskou potenci potlačuje a chce své milované diváky bavit a neztratit, tím křečovitěji občas vyznívá jeho smích, byť obětavý a dobře míněný.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – David Drábek, Johann Strauss ml.: Netopýr aneb Jsme polské krve – ty i já. Režie David Drábek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Kristina Záveská, dramaturgie Markéta Bidlasová, hudební aranžmá a produkce Darek Král, hudební nastudování Martin Sedláček, choreografie Martin Pacek. Premiéra 20. května 2017. (Psáno z reprízy 24. května 2017.)
Komentáře k článku: To je směšné, cha, cha, cha…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
