Neúplný zlínský zápisník
Ve dnech 14.–19. května proběhl ve Zlíně již 23. ročník česko-slovenského divadelního festivalu Setkání / Stretnutie. Patronem letošního ročníku byl nositel Ceny Thálie za rok 2016 Radim Vizváry. Při zahájení převzala cenu Martina Porubjaka loňská patronka Emília Vášáryová, přítomní protektoři a sponzoři si na úvod s obecenstvem zazpívali celou československou hymnu, neboť cílem festivalu je udržet a posílit vědomí česko-slovenské vzájemnosti a zabránit postupnému vzdalování se obou kulturních entit, nebo je alespoň mírnit.
Slovenské komorné divadlo v Martině představilo inscenaci Válka nemá ženskou tvář podle knihy Světlany Alexijevičové FOTO ARCHIV MDZ
Malování tělem v prostoru
Radim Vizváry poctivě objíždí republiku s vlastním programem Sólo (Mime Prague) – nedávno jsem jej zhlédl v Kopřivnici na festivalu Kopřiva. Vizváry je především mim, ale pantomima je v Sólu součástí jeho originálního body-artu. Maluji v prostoru a mým štětcem je tělo, prohlásil o sobě v jednom z rozhovorů. V Sólu se mu podařilo skloubit v jeden celek divácky vděčné groteskní výstupy, jež jsou ovšem při vší lehkosti často technicky velmi obtížné, s obrazy, jež vyznívají spíše jako symbolické podobenství. Jako ryze scénická záležitost bylo Sólo na festivalu jednou z mála výjimek potvrzujících setrvalý trend patrně nejen českého divadla – namísto inscenací divadelních her jde většinou o scénické adaptace literárních děl, beletristických i literatury faktu.
To byl i případ adaptace Deníku Anny Frankové z Nového divadla v Nitře s Lucií Korenou v hlavní roli. Při vší hravé nevinnosti předčasně dospělého dítěte, dívky, cítíme ve vzduchu sílu Kafkova paradoxu o bezstarostně se pasoucí zvěři, zatímco vzduchem již sviští na ni vystřelené šípy. Vizváry do Zlína přivezl také své vystoupení pro děti nazvané Pejprbój představující skvělý příklad, jak lze s rolí papíru cvičit a vzdělávat dětskou obraznost.
Uražené a ponížené
Slovenské komorné divadlo v Martině se ve Zlíně prezentovalo divadelní podobou knihy Světlany Alexijevičové Válka nemá ženskou tvář, v adaptaci Ivety Horvátové a v režii Mariána Pecka. Premiéru inscenace měla 17. ledna 2017. Běloruská spisovatelka, jež v roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu, ve své knize zaznamenala a ztvárnila příběhy žen bojujících na frontách druhé světové války proti německým okupantům po boku mužů. V průběhu první části představení při výpovědích mladých lidí fanaticky oddaných věci komunismu občas skřípeme zuby – mladí homines sovietici měli určitě svůj analogický korelát na opačné straně bojiště. O to účinněji pak působí nasvětlující část druhá, v níž postupně vycházejí na povrch deziluze, hořkost a zklamání – a také hrůzy války.
Vůbec se nedivíme tomu, že pro díla Světlany Alexijovičové není v Lukašenkově prezidentském lénu místo. (Slovenské představení se loni dokonce podařilo do Běloruska propašovat, ale tam bylo zcenzurováno – neprošly mimo jiné nelichotivé zmínky o Stalinovi.) Ženy, které dlouho odmítaly o svých válečných útrapách hovořit, nebyly naivní pouze „ideologicky“, ale jako mladé dívky často nevěděly téměř nic o svém ve válečném prostředí ničím nechráněném ženství. A po válce se jim při návratu domů dostávalo urážek v podobě spílání do vojenských matrací a kurev. Sedm hereček – za všechny musím při výborných výkonech zmínit alespoň Janu Oľhovou – a dva herci na scéně jen potvrzují, že u „divadla faktu“ záleží zejména na umění protagonistů a že mu při všech technických hejblatech sluší především scénografická střídmost, ne-li minimalismus. Představení martinského divadla bylo po mém soudu v souladu s náročným požadavkem, který ukládá vlastní tvorbě běloruská autorka: Neustále se snažím o takovou formu, v níž by autor byl průzračný, v níž by nepoučoval.
Domácí zlínská scéna uvedla Zvlčení, inscenaci, jež vznikla na základě Bajajovy prózy FOTO ARCHIV MDZ
O vlcích a lidech
Domácí zlínská scéna bývá na festivalu zastoupena dramatickými útvary soustředěnými na odkaz osobností baťovského rodu nebo divadelními adaptacemi děl autorů spjatých se zdejším regionem. Loni zde měla koncem roku premiéru dramatizace „romaneta“ doma (Magnesia Litera 2004) i mezinárodně oceňovaného spisovatele Antonína Bajaji Zvlčení – podtitul Prolnutí dodal autor divadelní úpravy a režisér Dodo Gombár. Ten také dvě linie příběhu s tragickým vyústěním – vlčí a lidskou – doplnil ještě o třetí rovinu: nahrávání audioknihy, které na scéně krom hrotitě vypolstrovaných stěn rozhlasového studia představuje posed s prosklenou nástavbou uprostřed scény.
Dramatický přednes Bajajovy prózy ve studiu ilustruje konání hereckých představitelů na scéně, mezilidské a mezivlčí vztahy doplňuje „příběh“zaměstnanců rozhlasového studia. Problém není jen v občasné nepřehlednosti, ale i v nechtěném kontrastu mezi nosnými autorovými texty a ploše seriálovou úrovní výpovědí a dialogů především v obojím zmíněném mezilidském světě. Za zjednodušení považuji různé užité kontrasty venkova i a města. Bajajův román je literární podobenství svádějící povrchního čtenáře (a patrně i diváka) k levnému moralizování: Podívejte, nesvorní lidé, jak ti vlci drží při sobě. Jistě, vlci žijí v souladu s normou, již do nich vložil Evolutor (pojem Teilharda de Chardin), zatímco nás lidi „krok reflexe“ vydělil z přírody – s tím souvisí i „akční rádius“, jaký má v lidech zlo. Měli-li by lidé žít jako vlci, budou horší než vlci. Příklad může být pouze analogický: buďte v souladu se svou normou podobně jako oni. V hlavní roli matky Vlčice je nepřehlédnutelná skvělá Helena Čermáková, nejen pro eleganci pohybů, ale především v emocích, ve vlčích gestech účasti a bolesti. Zápletka, při níž dojde k tragické záměně a člověk způsobí smrt člověku, však na scéně působí jako myslivecká ne snad latina, ale jako trochu šroubovaná myslivecká „mystika“.
Nemohl jsem být ve Zlíně na celém festivalu – ale některé z dalších inscenací jsem viděl už dříve –, hra Mariny Carrové U kočičí bažiny v nastudování brněnské Mahenky byla sice jednou z mála výjimek potvrzujících „literární“ pravidlo, ale myslím si, že nepředstavuje vrchol minulé divadelní sezony v Brně. Svoji roli při volbě sehrála patrně skutečnost, že na ní výrazně participují herečky Helena Čermáková a Hana Tomáš Breštianská, obě výrazně spjaté se zlínským divadlem.
Komentáře k článku: Neúplný zlínský zápisník
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
