Nevalně artikulovaný hluk ve Smečkách
Teprve podruhé v historii Činoherního klubu se v jeho repertoáru objevil Shakespearův titul. V roce 1997 zde režisér Michal Lang nastudoval Zkrocení zlé ženy, nyní došlo na premiéru Macbetha. Tedy vůbec poprvé se v ulici Ve Smečkách inscenovala jedna z velkých Shakespearových tragédií! Dramaturgická obezřetnost vůči tomuto fundamentálnímu stavebnímu kameni světového divadelního repertoáru zřejmě měla své vědomé důvody, a možná v tom odstupu měla svůj podíl také intuice. Jak poetiku a prostor této známé pražské scény spojit se Shakespearovou epikou, aby z toho se ctí vyšly obě strany? Nynější Macbeth toto dilema nerozetnul.
Martin Finger (Macbeth) a Lucie Žáčková (Lady Macbeth) FOTO PAVEL NESVADBA
Režisér Ondřej Sokol spolu s dramaturgyněmi Markétou Kočí Machačíkovou a Kateřinou Popiolkovou do předlohy (v překladu Martina Hilského) sice ne radikálně, ale také ne nepodstatně sáhli, když demiurgem mocenských pohybů a bojů učinili postavu Vrátného (Vasil Fridrich), který sídlí v jakési fortně, nacházející se v pravé části jeviště, nad vším ostatním – vede k ní žebřík. Tihle vrátní, nenápadní pánové, kteří se tváří jako by nic, tahají za nitky, praví Sokolovo pojetí, a to nejen skrze postavu ztělesněnou Fridrichem, nýbrž i prostřednictvím některých dalších figur z druhého sledu.
V historickém zakotvení je tento Macbeth eklektický: některé kostýmy či jejich fragmenty evokují alžbětinský čas, jiné – a těch je většina – příběh posouvají kamsi do minulého století. Tento dojem posiluje epizodní výskyt vysílačky, jíž se komunikuje v bitvě, či přístroj na elektrošoky, jimiž je v druhé půli léčen blouznící Macbeth.
Scénografie Adama Pitry je maximálně oproštěná, aby se početné obsazení mělo na nevelkém jevišti vůbec kde pohybovat, ale i tak inscenace vyvolává dojem divné stísněnosti – jako kdyby scházelo pár metrů do šířky a do hloubky, aby děje nabraly dech. Tento korzet se režie snaží kompenzovat filmovými střihy, expresivním svícením i zvukem.
Základ zdejší interpretace leží v přesvědčení, že mocenské mechanismy se v čase nemění, nýbrž se mění pouze jejich vnější podoba. Jak inscenace spěje k finále, akcent na mocenskou cykličnost sílí až k ilustrativnosti.
Macbeth a jeho paní jsou osamělí na dvojí způsob. V horních patrech mocenské pyramidy, kde prostředkem boje o pozice je mimo jiné královražda, pochopitelně velmi fouká a vztahy jsou výhradně účelové. To jaksi samo sebou vyplývá z podstaty Shakespearovy hry. Jenže Martin Finger a Lucie Žáčková jsou se svými figurami osamělí i jinak: jejich herectví totiž vystupuje nad ostatní aktéry. Když jsou na jevišti oni dva, inscenace dostává tvar a určitou sílu, protože jsou schopni střídmými hereckými prostředky podat vnitřní napětí, vstup a pobyt na území temnoty, intimní spojenectví stvrzené i krví.
Za samostatnou poznámku stojí mizerná výslovnost nejednoho z herců. S námahou jsem z páté řady lapal některé repliky. Zlozvyk televizní a filmové mluvy, kdy nedostatečnou, protože pohodlnou artikulaci herců nějak vychytají a kompenzují zvukaři, je při Macbethovi téměř hmatatelný. Nemluvě o tom, že častokrát byla slova zaznívající z jeviště kombinována s hlasitou reprodukovanou hudbou a vybuzenými ruchy, které mizerně artikulovanou řeč ještě zahlušily. Když tedy dubnový zpravodaj Činoherního klubu přináší rozhovor s Martinem Hilským a ten v něm praví, že řeč této hry je tesaná do skotských skal, ani slabika v ní není navíc, a vůbec anglista vyzdvihuje maximální sevřenost Macbetha, je ledabylá výslovnost s těmito kvalitami v přímém rozporu. A tím také můžeme skončit: Sokolova inscenace je sice nahlas, ale nic moc neříká.
Činoherní klub, Praha – William Shakespeare: Macbeth. Režie Ondřej Sokol, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 21. března 2022.
Komentáře k článku: Nevalně artikulovaný hluk ve Smečkách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
