Nevím, kdo tu knihu celou přečte

Přitom jde o necelou stovku řídkých stránek, jenže kniha Má cesta k opeře (vydavatelství Bondy, 2009) je toliko ledabyle poskládanou snůškou podivných a často pochybných informací, jimž autoři, vzpomínající Jaroslav Vocelka a jeho literární ego Jiří Levý, neuměli dát konkrétní tvář. Hned předmluva začíná prý okřídleným již od dětství jsem miloval operu, jenže se nechlubí Vocelka, jak by se čekalo, ale právě Levý! Má pravdu, že knížka … není vůbec historií Státní opery ani fundovaným pojednáním o operním žánru (sic!), … ani uceleným portrétem zajímavé osobnosti Jaroslava Vocelky, jenže čím potom je? A proč vznikla? Kdo si ji asi koupí a přečte? Zvláště když je i literárně řekněme prostinká, s nelogickými neumělými větami, jakou končí i citovaný odstavec: jeho (Vocelkovy) názory a životní osudy vytvářejí mozaiku, která v propojení s historií a současností Státní opery se může zdát odtažitá, ale v současnosti má nespornou logiku.

Vlastní životní příběh ředitele Státní opery Praha, který si knihu pořídil coby shrnutí kariéry (ještě by se měl dát vymalovat), by samozřejmě nemusel být vůbec nezajímavý, kdyby ho Levý dokázal podat lépe než otrockým přepisem strohých Vocelkových vět. Historky z dětství, vojny, jak to u chlapů bývá, ředitelování Laterně magice, Československému státnímu souboru písní a tanců, studium na FAMU, pak kladenské divadlo a konečně Státní opera, cesty po světě, manažerské problémy a úspěchy, nefér útoky na Národní divadlo. A úsměvné hledání čekoholi, co by už od mládí naznačilo nevyhnutelnou cestu k opeře! I tak nakonec Vocelkovy vzpomínky mají něco do sebe, rozvinuty a uspořádány, a upřímnější, rozumějme konfliktnější, neboť život není procházkou růžovou zahradou, mohly být hodně zajímavé. Kdyby třeba Vocelka dokázal přiznat, že o opeře neví zbla, ale ví dost o práci manažera. A kdyby byl méně servilní k mocným tohoto světa, historky s Bémem, Paroubkem, Topolánkem a dalšími jsou trapné, stejně jako společné fotografie s nimi – obrázků, výmluvných, je tu hodně.

Jenže malá porce kaše se musela nastavit. Proč ale historií opery, a proč cimrmanologický výklad začíná u Monteverdiho?? Psal to někdo opery neznalý podle triviálních příruček, zřejmě Levý, který v předmluvě vysekl poklonu Hostomské! Zvlášť humorný zmatek má autor v 18. století, udávat světovou premiéru Dona Giovanniho v roce 1783 je nejviditelnější faux pas. Když už mohl opisovat z erudované knihy Tomáše Vrbky, bylo lépe. Ale k čemu ty pasáže? Aby se knize opery neznalého manažera dodalo odborné operní váhy? Za mých mladých let se tomu říkalo potěmkiáda. Kaši nastavily i holdovací projevy deseti přátel a celebrit, ti lidé psali, co se tak psává, a zase si nezasloužili zůstat neredigováni.

Inu, pomníček.