Divadelní noviny > Kritik Lab

Nevydařený pokus o imaginaci aneb Skočovského pábitelství

Horácké divadlo Jihlava (HDJ) si pro vstup do své již 82. divadelní sezóny zvolilo dramatizaci legendárních Postřižin Bohumila Hrabala. Z dramaturgického hlediska je to volba více než pochopitelná – slavnou novelu ke kraji Vysočina váže nejen to, že se v ní Hrabal vrací do raného dětství, které prožil se svými rodiči v Polné u Jihlavy, ale i notoricky známá filmová adaptace Jiřího Menzela z roku 1980, jež se natáčela v Počátkách a v prostředí dalešického pivovaru. Inscenací Postřižin by tak mohlo dojít k propojení již zavedené dramaturgické linie přibližující význačné osobnosti Vysočiny s nově akcentovaným tématem radování se z všednosti a objevování krás každodennosti, kterým HDJ reaguje na bohužel stále aktuální pandemickou situaci. Slibný potenciál je však z více důvodů naplněn jen zčásti.

Umělecký šéf HDJ a zároveň režisér inscenace Michal Skočovský se dle programové brožury snaží Hrabalův svět nahlížet pohledem malého dítěte. (Přímo na scéně se ovšem žádná dětská postava neobjevuje, ona proměna perspektivy se má uskutečnit především v myslích diváků.) Příběh Hrabalových rodičů je proto zobrazován tak, jak jej kdysi mohl vnímat i sám Bohumil. To chvílemi sice vede k vtipnému zjednodušení (např. prasečí střeva zpodobněná ve scéně zabijačky růžovými modelovacími balónky), povětšinou však k přílišné neukotvenosti scén, kvůli níž celek inscenace působí spíše jako koláž na téma starých dobrých časů. Některé výjevy jsou pojednány příliš zkratkovitě, bez kauzální logiky, jako by byly přítomné jen proto, že jsou diváky očekávány – třeba když Maryška vypije půllitr piva tzv. na ex. Jiné zase působí až banálně a nezřídka visí nad zvoleným řešením nemilosrdný otazník. Proč například pějí herci v závěru inscenace ódu na pivo? Výstup jako by sugeroval, že tento nápoj může vyřešit všechny naše trable a posílit národní soudržnost, což v situaci, kdy spotřeba alkoholu i závislost na něm v důsledku koronakrize roste, působí víc než naivně.

Kompaktně nepůsobí ani zdánlivě minimalisticky a antirealisticky řešená scéna (rovněž Michal Skočovský), která se v průběhu jednotlivých dějství takřka nemění. Tvoří ji tři nesourodé kupy nestejně velkých boxů (zpravidla ve tvaru krychle) různě navršených na sebe. Tvůrci proklamují, že má jít o kostky dětské stavebnice, s jejichž pomocí se přenášíme v ději a čase. Jenže ze samotné inscenace to není patrné. Kvůli bílé barvě lze v krychlích hravost či dětskou naivitu hledat jen stěží. Scénografie vystihuje spíše naddimenzovaný a neosobní interiér ve stylu švédského řetězce IKEA.

S jistou dávkou představivosti je možné v objektech na scéně vidět i něco jiného než jen úložné boxy – třeba basy od piva. A pokud bychom se po vzoru aktérů navíc „posilnili“ i několika půllitry zlatavého moku, snad by se sněhobílé krychle mohly proměnit v projekční plochy pro výjevy z poklidného maloměstského života. Zůstává ale otázkou, jestli se pokus o mobilizaci divácké imaginace ubírá zrovna šťastným směrem. Záměr se míjí s účinkem například v jedné z vrcholných scén Postřižin, kdy nebojácná Maryška spolu se strýcem Pepinem šplhá na pivovarský komín. Poměrně nízká stavba z bílých kvádrů však kvůli kovovému zábradlí vyhnanému do příliš vysokého oblouku a obdélníkovému zakončení působí spíš jako vyvýšený bazén.

Dětské vidění světa je zpřítomněno i ve vykreslení jednotlivých postav. Už jen kostýmy (Lucie Šperlová) vyvedené zpravidla dle dobové módy ostře kontrastují s bezpříznakovou scénografií a nymburští obyvatelé se díky nim vyjevují jako vlídné karikatury maloměšťáckých typů, případně přímo jako figurky určené na hraní. Nejvýrazněji se toto pojetí dotýká ústřední manželské dvojice Francina a Maryšky.

Francin Zbyška Humpolce přesvědčivě osciluje mezi lehce uťáplým slušňákem, dobrosrdečným manžílkem, energickým inovátorem i snaživým aspirantem na post ředitele pivovaru, kterého před vnějším světem namísto brnění chrání školní plakáty s pečlivě vyvedenými grafy a nákresy. Z Francina přímo čiší čiré klukovství, což jen podtrhuje do modrošedých barev laděný obleček; nechybí ani pomněnková vestička, pumpky a kárované podkolenky.

Maryška je Francinovým kontrapunktem – její představitelka Sára Venclovská rozehrává červenorůžové spektrum emocí. Zpočátku pojímá paní správcovou jako něžnou naivku, jež provází děním a komentuje ho. V tíživé paruce z provázků v barvě slámy, která splývá skoro až na zem, pudrově růžových šatečkách a bílé blůzce navíc skutečně působí jako oživlá porcelánová panenka. Nicméně jí nechybí ani jistá dávka rozpustilosti, například když se charakteristicky prohání po scéně na rudém bicyklu. V průběhu představení však do popředí čím dál tím víc vystupuje neuchopenost Maryščiny osobnosti, která jako by byla rozdrobena hned do několika charakterů: Maryška coby nezúčastněná vypravěčka, rádoby spořádaná ženuška, pouhá ozdoba Nymburka či dokonce obhrouble lascivní dryáčnice. I Hrabal sice postavu své maminky líčí jako opak slušné měšťačky, ale akcentuje hlavně svobodomyslnost a divokost, jako by Maryška ztělesňovala nespoutanost matky přírody. Tento rozměr ale v hereckém projevu Venclovské chybí. Přestože dramatizace poskytuje představitelce Maryšky ve srovnání s filmovou verzí mnohem více prostoru, patří její postava paradoxně k těm méně výrazným.

Klidný tok bezbřehého vyprávění zato prudce čeří zdánlivě neškodné mudrování pivovarského vazouna Krákory (Stanislav Gerstner), strhující expresivita roztančeného, prvorepublikového holiče Bodi (Michal Kraus), a především výstupy ukřičeného strýce Pepina, ztvárněného Josefem Kunderou. Na jeviště vnáší komiku již svou nenucenou prézentností vedle o několik hlav vyššího a o pár dekád mladšího „bratra“ Francina, a navzdory pokročilejšímu věku zvládá též pohybově náročnější gagy.

Za režijním přístupem Michala Skočovského, čerpajícím z dětského vidění světa, nelze hledat snahu o radikální interpretaci všem dobře známých Postřižin. Mnohem spíš jde o pokus povzbudit a inspirovat k optimističtějšímu pohledu na svět. Jenže navzdory vzletným úmyslům působí inscenační řešení ve výsledku až příliš naivisticky či dokonce dětinsky, a je proto těžké záměr tvůrců následovat. Časy, kdy petrolejové lampy vrhaly dlouhé stíny a nutily k opatrnosti a snění, již dávno minuly.

///

Horácké divadlo Jihlava – Bohumil Hrabal: Postřižiny. Režie Michal Skočovský, dramaturgie Barbora Jandová, dramatizace Jiří Janků a Petr Svojtka, scéna Michal Skočovský, kostýmy Lucie Šperlová j. h., hudba Mario Buzzi. Premiéra 4. září 2021 (psáno z reprízy 11. listopadu).

• Autor: Dana Hlaváčová
• Publikováno: 18. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nevydařený pokus o imaginaci aneb Skočovského pábitelství

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ