Nevymáchaný jazyk

Když jsem volil ze dvou premiér libereckého Divadla F. X. Šaldy, vyhrála Agatha Christie proti Tomáši Dianiškovi s jeho Googling and Fucking. Nehrál roli strach z vulgarismů. Spíš jsem chtěl vidět zvládnutý rébus každého dramatu. Představa domu na ostrově, deseti sezvaných lidí s cejchem zločinu a dětské rozpočítávadlo, podle něhož je železná lady vraždí s vlídným pomrkáváním a suchým anglickým humorem, mě zkrátka přitáhly jako magnet.

Jak jsem se mýlil, že nepůjde o jazyk?! Nakonec vše, co napíšu, se k němu vrací. Žijeme v éře politické korektnosti, a tak jsem nešel na Deset malých černoušků, jak jsem si svým konzervativním myšlením vsugeroval. Ba ne! V originále se detektivní horor dnes jmenuje And then there were none. A tak jsem šel na A pak už tam nezbyl ani jeden. Tvůrci českého titulu správně předpokládali, že tím by nepřitáhli ani „pamětníky“, natož generaci „googling and fucking“, takže plný titul předkládají: A pak už tam nezbyl ani jeden aneb Deset malých…

A mě deset herců v rozverném epilogu naučilo novou písničku: Deset malých vojáčků hostil děd Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich devět.

Tuhle písničku jsem neznal. Ani z dětství, ani od Agathy. Ale čert to vem! Člověk se pořád učí. Jen mě napadlo, jestli to bude konečná. Už v minulosti černoušky nahradili indiáni, ale ani to nebylo korektní. Dnes tedy vojáčci. Dokážu si představit, že jestli se mrtvá Agatha nemá dotýkat citů armády, v budoucnosti se budou vraždit podle říkanky blonďáčci, pak třeba prosťáčci a nakonec lidičky. Ale mluvit o malých lidičkách, to přece vůbec nezní korektně, a tak dojde k nahrazení „obyčejnými lidičkami“. Utahovat si z obyčejnosti lidiček taky nejde, takže se bude zpívat o deseti neobyčejných lidičkách. Ale deset neobyčejných lidiček, to už je přece deset velikánů! A připustíme-li, že jeden z velikánů se mohl zakuckat, už není úplně vhodné připustit, že devět velikánů chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich osm. Natož vnést zmatek do duší tím, že devět velikánů mělo rádo rum, jeden z nich se ubumbal, zbylo jich osm. A tak se bude přepisovat a přepisovat vesele jako v Orwellovi. Nakonec dojdeme i k číselné symbolice a je otázkou, nemá-li se číslo tak úzce spjaté s křesťanským desaterem rovněž změnit.

Ale nechci obtěžovat s vizí ze slavné orwelliády 1984, která se do puntíku plní.

Jen si kladu otázku, jestli píárová společnost, lakující vše na růžovo, dokáže vymazat rozpory, třenice a antagonismy nejen ze slovníku, ale hlavně z myšlení lidí?! Přeci jen jsou slova zapsanými myšlenkami. Na vlastní kůži jsem zažil výsledky jednoduchého stylistického úkolu studentů gymnázia. Měli popsat vnější rysy svého spolužáka tak, aby se dal identifikovat. Vznikaly neuvěřitelně korektní bláboly. Byli schopni popsat, že jejich popisovaný má hlavu, trup, dvě ruce a dvě nohy. Ale že byl v té třídě někdo krásný, ošklivý, poďobaný, tmavý, plavovlasý, kudrnatý, tělnatý, hubený? To se v rámci korektnosti od nich nikdo nedozví! Přesto se ta upejpající generace nerozpakuje mluvit anonymně na internetu velmi neomaleně o všech přednostech, odlišnostech i nedostatcích těch, kteří jim nevoní či jim závidějí, a praktikovat velmi nekorektní kyberšikanu.

Možná pro pár naivů, kteří myslí dodnes vážně „co na srdci, to na jazyku“, ocituji Waltariho Egypťana Sinuheta.

Já Sinuhet píši. Nikoliv proto, abych chválil bohy, neboť jsem jimi znechucen. Nikoliv proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši.

Takový postoj, viďte, Agatho?! No, není na zabití?! A ještě se před to podepsal!! Tleskám…