Divadelní noviny > Kritika

Království nové opery v Ostravě

Ostravské centrum nové hudby ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě počtvrté zorganizovalo bienále New Opera Days Ostrava / Dny nové opery Ostrava (NODO, 24.–28. června).

Přijď království Tvé

Vrcholnou událostí letošní ostravské přehlídky bylo vůbec první provedení šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království Tvé šestasedmdesát let po jejím dokončení.

Alois Hába je považován za třetího z „otců“ české i slovenské moderní hudby po Josefu Sukovi a Vítězslavu Novákovi (jehož byl krátce i žákem). Jediný z nich měl styky se světem, které začaly už za jeho studií ve Vídni a v Berlíně. Pokusil se obohatit hudební výrazové prostředky jemnějším dělením tónů – od běžných půltónů přešel ke čtvrttónům a šestinotónům. Po návratu do Prahy se stal jakýmsi „koncesovaným avantgardistou“: od roku 1925 vedl na pražské konzervatoři oddělení čtvrttónové hudby, založené pro něho, na výrobu speciálních nástrojů, bez nichž nebylo možné čtvrttónové nebo šestinotónové skladby realizovat, mu přispěl i prezident T. G. Masaryk.

Jeho čtvrttónová opera Matka byla poprvé provedena v roce 1931 v Mnichově. V Praze se dočkala uvedení v roce 1947 v Opeře 5. května (Hába byl tehdy jejím ředitelem) a poté ještě v roce 1964 v Národním divadle. Byla pořízena její gramofonová nahrávka, nicméně Hába byl stále vnímán jako ojedinělý avantgardista a jeho díla se netěšila velké pozornosti.

Vycházeje ze svého levicového přesvědčení, snažil se také po roce 1945 o dobrý vztah s novým režimem: napsal mimo jiné mužský sbor Ústava 9. května a také šest písní Od února 1948 k pětiletce.

Námět opery Přijď království Tvé, nezaměstnanost vyvolaná hospodářskou krizí, se zdál být v naprostém souladu s komunistickou ideologií. Ne už Hábův návrh řešení společenských problémů: nikoli odchod do komunistického ráje, ale návrat božího království vzývá jeho vizionářské dílo.

Svoji třetí operu Přijď království Tvé napsal v šestinotónovém systému, tři dějství komponoval v letech 1937–1942. Za války byly vyhlídky na její provedení samozřejmě nulové, ale ani po roce 1945 nebyla situace lepší – z díla se stal učebnicový titul, o němž se přiměřeně psalo a mluvilo, ale nikdo ho neznal. Přitom námět, nezaměstnanost vyvolaná hospodářskou krizí, se zdál být v naprostém souladu s komunistickou ideologií. Ne už Hábův návrh řešení společenských problémů: nikoli odchod do komunistického ráje, ale návrat božího království vzývá jeho vizionářské dílo. Libreto opery, jež si napsal sám, obsahuje zvláštní mix komunistické, křesťanské a antroposofické ideologie, podobně jako třeba díla Viktora Ullmanna (Pád Antikrista). Upravil je režisér Ferdinand Pujman, který ve svých teoretických spiscích také pozoruhodně mísil křesťanství s marxismem. Libreto obsahuje výhradně proklamativní promluvy, o dramatických událostech posouvajících děj opery se jen hovoří. Hába však právě takový text dokázal zkomponovat s velkou přesvědčivostí, která nahrazuje obvyklé vedení příběhu – a hudba je to strhující! Dílo vcelku připomíná expresionistická dramata z konce první světové války, psaná nikoli „ze života“, ale jako přísně logicky vedené ideologické a politické disputace o sociálních principech, o způsobech vládnutí, o síle revolučně naladěného davu.

Z dnešní perspektivy není Hábův hudební jazyk nijak avantgardní, tvoří věcnou zvukovou strukturu blízkou Hindemithovi, jen na první poslech zní použitím šestinotónů „falešně“. Vokální linka je artikulovaná vesměs parlandově, až janáčkovsky, kantabilnější pasáže Hába napsal ve druhém dějství ve scéně s Kristem. Symfonické předehry a mezihry se zpočátku zdají příliš dlouhé, jejich funkcí je uvést posluchače do nového intonačního prostředí, umožnit mu vposlouchat se do zvláštně znějící hudby. Ale zaujmou i dramatickou funkcí v racionálně vyklenutém celku.

Režisér Jiří Nekvasil založil inscenaci právě na zdánlivé nedivadelnosti opery. Zvolil poloscénické provedení díla, čímž posílil koncentraci k vlastní hudbě i k demonstraci proklamací libreta. Na prostorném jevišti Divadla Jiřího Myrona postavil Daniel Bazika strohou stavbu (připomínající expresionistické scény Vlastislava Hoffmanna), jakýsi vizuální výkřik adekvátní výkřikům textovým a hudebním. Umožnila vertikální členění plakátových obrazů, sbor a sólisté po tom lešení přecházejí, zaujímají výrazné pózy a gestikulují – žádné realistické napodobování živých lidí, postavy reprezentují různé názory a principy. V prvním obraze druhého dějství (odehrává se v nebi) upomíná aranžmá postav na rozvržení gotických oltářních maleb. Typologii postav podtrhují a vystihují výrazné kostýmy Marty Roszkopfové.

Nesnadné party zvládali sólisté i sbor suverénně, někteří s notami, jiní zpaměti. Party měli všichni členové sboru uloženy v rudých deskách, jimiž mávali na protest proti kapitalistickému útlaku. Na úspěšném zvládnutí obtížné vokální přípravy pěvců se významně podílel sbormistr ostravské opery Jurij Galatenko, disponující absolutním sluchem. Dobrý výkon, i když místy málo dynamicky a výrazově diferencovaný, podal mladý mezinárodní orchestr složený z Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra. Nezbytnou součástí převážně smyčcového orchestru bylo šestinotónové harmonium, vzácný nástroj, který bylo nutné dopravit z depozitářů Českého muzea hudby v Praze. Ve výsledném zvuku též nahrazovalo dřevěné dechové nástroje. Z žesťů zněly snižcové pozouny a trubka.

Ti další

Dramaturgickým vyvážením tvrdé Hábovy opery byl Salvatore Sciarrino, manýristicky zpívající o lásce a nevěře. Text k opeře Luci mie traditrici (Oči mé zrádné) si napsal podle libreta z roku 1664 (Giacinto Andrea Cicognini: Zrada ze cti), jež zdobně vypráví příběh podvedeného milence, který nakonec zavraždí milenku i jejího nového favorita.

Prakticky permanentní koloratura zpěváků, něžná, cvrlikavá, je doprovázena podobně trylkujícími nástroji, které ševelí v co nejnižší dynamické hladině. Jemná hudba, plná naznačovaného citu, zní velmi barevně. Taneční scénu v prvním dějství doprovází imitace barokní hudby. Celek svou křehkostí a vzdušnou lehkostí působí až eroticky.

Na jevišti jsou znázorňovány spíše pocity než příběh, v souladu s interpretačním přístupem, podtrhujícím jemnost a ostýchavost, se nedemonstrují ani vraždy v závěru opery. Mladí polští pěvci za doprovodu Ostravské bandy pozoruhodně a působivě tlumočili dílo, proto byl zážitek z představení velmi intenzivní.

První festivalem objednanou novinku napsal mladý čínsko-americký skladatel Daniel Lo, pravidelný rezident Festivalu a Institutu Ostravské dny. Námětem jeho opery A Woman Such as Myself (Žena jako já) je cituplný příběh o nerealizovaném vztahu: ona je kosmetička v pohřebním ústavu v Hongkongu, on před ní poté, co zjistí, jaké je její zaměstnání, prakticky uteče. Zhudebnění těsně sleduje text a proměny nálady, užívá obecnou modernistickou stylistiku, bez ozvláštňujících momentů – tím zdůrazňuje sentimentalitu obsahu. Režie se útokům citu snažila čelit stylizací gest, jednak naznačujících profesi hlavní hrdinky, jednak ji skrývajících (pracovní gumové rukavice překrývá před schůzkou rukavicemi společenskými). Marně – protože videa promítaná na tři zavěšená plátna jsou příslušně dojemná (ukazují hlavní hrdinku, jak pracuje na obličejích „mrtvých“, vázu s darovanou možná svatební kyticí, která se rozbije, apod.). Rozhodně nechtěným takřka komickým efektem zapůsobila mladistvá podoba tetičky oné dívky, vystrojená v šik kostýmku s kloboučkem jako na pověstné dostihy v Ascotu a zřetelně daleko mladší než neteř. Interpreti se zhostili úkolů více než se ctí, hlavním problémem je dílo samo.

Julius Eastman je víc vokální interpret než skladatel, dokládá to i jeho kompozice pro čtyři hlasy bez doprovodu Macle (1971). Dílo napsané pro první evropské turné S. E. M. Ensemble má blízko k vokálním prostředkům užitým v Eight Songs for a Mad King od P. M. Daviese, které Eastman prováděl a nahrál v roce 1973. Široký hlasový rejstřík od zpěvu přes výkřiky, šepot, smích až po zvířecí skřeky aktivuje posluchačovu představivost a provokuje nejen k reakci – k tlumenému smíchu i k tichému spoluprožití situaci a mezních stavů. Není to jen demonstrace technických prostředků, ale také výzva ke sdílení emocionální situace. Čtyři interpreti se nakonec s křikem rozutekli po sále, dívka se zamkla v šatně.

Němý kanár

Druhé dílo festival objednal u Rudolfa Komorouse. Napsal operu The Mute Canary (Němý kanár) podle stejnojmenné hry z roku 1919, jejímž autorem je francouzský dadaista Georges Ribemont-Dessaignes (na jeho text komponoval také Bohuslav Martinů).

Operu režírovali Jan Horák a Michal Pěchouček (také autor scény) s akcentem na „realistické jednání“. Hraje se před spuštěnou železnou oponou (povytaženou jen kvůli kentaurovu zpěvu o Markétce) na zakrytém orchestřišti, což umožňuje usadit všechny instrumentalisty na scénu. Centrálně umístěný model scény Divadla Antonína Dvořáka možná symbolizuje kanárovu klec.

Asi pětačtyřicetiminutovou komorní operu doprovází jedenáct instrumentalistů (pikola, saxofon, mandolína, violoncello a dva kontrabasy z melodických nástrojů, vibrafony a další bicí). Každý zpěvák má svůj ansámbl, svou samostatnou trojici nástrojů. Pak jsou tam ještě další tři nástroje (tympán, klavír a violoncello), které jsou pro všechny, uvádí v programu skladatel. Puristické hudební struktuře, lineární, prakticky bez souzvuků, dominují hlasy, jimž nástroje sekundují cudně, jemně a tiše, jakoby v polotónech. Prioritní je srozumitelně zhudebnit význam slov, sdělení, kvůli peripetiím dadaistického děje. Intenzivní zážitek z provedení podpořily suverénní výkony pěvců a instrumentalistů.

Festival uzavřelo provedení slavné skladby Johna Cage Song Books (Zpěvníky). Česká premiéra v Divadle Antonína Dvořáka splnila skladatelovu představu o provedení v tradiční opeře, navíc se hrálo v budově, kde sám účinkoval při vystoupení Merce Cunningham Dance Company v roce 1964. Petr Kotík, pro něhož byl Cage guruem, připravil velké, reprezentativní provedení díla, jehož struktura je variabilní. Podíleli se na něm zpěváci a instrumentalisté z USA, Kanady, Ostravy, Brna a Prahy – opravdu mezinárodní sestava. Osm vokalistů přineslo významný vklad nejen pěvecký, ale i herecký, někdy performerský. Barytonista Alexander Dobson (Riquet v Komorousově opeře) poukázal s jistou sebeironií na svoje fyzické kvality (i zvukové – zabubnoval si na břicho), sopranistka Kamala Sankaram zabrnkala na sitár (nástroj svých indických předků) a zřejmě naznačila provedení části Solo for Voice 58 (18 mikrotonálních rag, jak zní podtitul). Ostravský barytonista Vojtěch Šembera se představil i jako gentleman, který na jevišti dokáže vybraně posvačit (když si napřed povolí kravatu). V neposlední řadě je třeba kvitovat vokální i herecký výkon samotného dirigenta Kotíka. Celou tentokrát devadesátiminutovou verzi Song Books sledovalo zaplněné přízemí Divadla Antonína Dvořáka s velkým soustředěním.

Festival skončil stejně mimořádným činem, jako začal, totiž akcentem na historické souvislosti, dnes u nás v prezentaci soudobé hudby dosti zanedbávané.

Alois Hába: Přijď království Tvé. Šestinotónová opera o třech jednáních a sedmi obrazech pro 26 pěveckých sól, smíšený sbor a orchestr, podtitul Nezaměstnaní (op. 50). Libreto skladatele upravil Ferdinand Pujman. Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika. Premiéra 24. června 2018 v Divadle J. Myrona.

Salvatore Sciarrino: Luci mie traditrici (Oči mé zrádné). Opera o dvou jednáních, 1998. Dirigentka Lilianna Krych, režie Pia Partum, scéna Magdalena Maciejewska, video Marek Zamojski, choreografie Agnieszka Dmochowska–Sławiec. Česká premiéra 26. června 2018 v Divadle A. Dvořáka.

Julius Eastman: Macle. Skladba pro hlasy, 1971–1972. Účinkuje S. E. M. Ensemble (New York). Česká premiéra 27. června 2018 ve Starých koupelnách Dolu Hlubina.

Daniel Lo: A Woman Such as Myself (Žena jako já). Komorní jednoaktová opera, 2017–2018. Libreto Suyin Mak na základě povídky čínské spisovatelky Xi Xi. Dirigent Petr Kotík, režie a scéna Miřenka Čechová a Petr Boháč. Světová premiéra 27. června 2018 ve Starých koupelnách Dolu Hlubina.

Rudolf Komorous: Němý kanár (The Mute Canary). Komorní jednoaktová opera, 2017–2018. Libreto Georges Ribemont-Dessaignes, do angličtiny přeložil Christopher Butterfield. Dirigent Owen Underhill, režie Jan Horák a Michal Pěchouček, scéna Michal Pěchouček. Světová premiéra 28. června 2018 v Divadle A. Dvořáka.

John Cage: Song Books. Soubor otevřených děl; ve verzi pro 10 hlasů a elektroniku, 1970. Texty Henry David Thoreau, Norman O. Brown, Erik Satie, Marcel Duchamp, Buckmister Fuller, Merce Cunningham, Marshall McLuhan a další. scénická realizace: Jiří Nekvasil a David Bazika. Česká premiéra 28. června 2018 v Divadle A. Dvořáka.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 2. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Království nové opery v Ostravě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ