Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nezabiješ
V divadelních sálech občas připadáš si jako na jatkách. Dobrá rada pro amatéra: jdeš-li do divadelního sálu na adaptaci, tak neber si dlouhé kalhoty; hrozí ti, že si je tam dole u lemu zamatláš! Potáhneš za sebou domů nasáklé nohavice, za zády zůstane ti krvavá stopa… Před čím tě varuji, ptáš se? Inu, koťátka, k smrti uhlazená, jak se říká; a je to krásný obraz: však si představ koťátko a onen pohyb ruky, ono vyhlazení, zarovnání, doslova – a možná platí to univerzálně: možná nás život, bůh, smrt… prostě… samou láskou vyhlazuje, přesně tak, jak dělají to adaptace s předlohou.
Už tedy víš, kam vítr vane: autor tohoto sloupku odmítá převody, a to tak zatvrzele, že odmítl třeba zfilmovaný Plechový bubínek, ač jedná se o vynikající film. Nicméně, námitky jsou předmětné: adaptace literárního díla zavádí hermeneutickou diktaturu, jež jednou pro vždy vnucuje ti konkrétní vidění. Co je mi do toho, jak Oskara vidí Volker Schlöndorff, lépe řečeno: byl bych z možnosti podívat se na jeho představu nadšený, pokud dokázal bych na ni ale zapomenout, což se mi, jak vím ze zkušenosti, nedaří; něco z Oskara už navždy bude nejen z mé, ale i Volkerovy hlavy. Jak si to někdo může dovolit!
A pak máte komičtější a méně škodné případy: v současné době lze do hlediště zajít na zdivadelněnou (to slovo zní hrozně – po právu) Sexmisi, známý film Juliusze Machulského z počátku osmdesátých let, či na Kancl, seriál BBC resp. NBC, jež britskou verzi geniálně adaptovala (!). V těchto případech říkám rovnou: ani mě nehne.
Platforma od Michela Houllebecqa, to je ale jiná. Pokud jde o tohohle Francouze (říct o něm něco, aniž řeknete frázi, je úkol na půl dne), táhne mě zvědavost, a skepse, musím dodat: viděl jsem Houllebecqovy Elementární částice v brněnské Redutě… nebyl to skandál, ale tím to končilo; dobrá kniha v sobě má (má mít) „pojistku proti zfilmování“, jak o tom mluvil třeba filmovou verzí Nesnesitelné lehkosti bytí roztrpčený Kundera. A hlavně – aniž chceme zabíhat příliš daleko – jaký to má smysl, převádět knihu, zvláště pak v případě autorů, kteří psali krom prózy třeba i pro divadlo (vzpomeňme Thomase Bernharda, jehož Staré mistry adaptovali kdysi v Komedii): takový autor přece dobře ví, proč tohle říká prózou, jiné divadlem; volí prostředek, který vyhovuje, po lopatě řečeno. Stručně: v pražské MeetFactory dávají od října inscenaci Happy me, happy you, pro niž coby předloha sloužila Houllebecqova Platforma. Je to kniha o lásce (a takové bývají k smrti uhlazené nejčastěji), o sexu, o izolaci, o hnusu korporací, o systému, jenž mele kosti lidí na mouku, ačkoli je směšný (nebo právě proto?). V zásadě jde o melodrama, takže s láskou nevyhnutelně spojí se i smrt, a nutno říct, že Houllebecq smrt milované ženy podá tak procítěně (či promyšleně), až zaujme čtenáře v slzách; pamatuji si na ně… Dobře skloubené vysoké s nízkým. Kniha, k níž jakás takás citová vazba pojí miliony čtenářů všude po Evropě (v islámských krajích to bude horší). Co je podstatné: ukázalo se, že skepse v tomhle případě nebyla na místě. Mladé družstvo kolem režisérky Lucie Málkové nabralo Houllebecqa do dlaně, a nezmrzačilo ho. Osvícené inscenování! Polo-muzikál… Zhovadilý nápad, řeknete. Ale ne, bylo to svěží (a svěží znamená smysluplné, vnucovalo se mi při sledování), fungovalo to, ten Houllebecq v dlani dobrosrdečných mladých lidí…
Čím to bylo, přemýšlel jsem. Proč se to podařilo?
A přišel jsem s jediným jasným vysvětlením: dobrosrdečnost… Mezi dobrosrdečností a fanatismem zeje – díky bohu (díky, bože!) – sakra hluboký příkop.
Komentáře k článku: Nezabiješ
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
