Divadelní noviny > Festivaly

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

V neděli se festival 4+4 dny rozjel na plné obrátky. Bohužel jsem nestačil navštívit odpolední akce v Radničních domech, ale hostování laureáta letošní slovenské Nové drámy (a zároveň držitele Ceny diváků tohoto festivalu), bratislavské Divadlo SkRAT s inscenací Extrakty a náhrady jsem si ujít nenechal. A… bylo to rozčarování. Obrovské.

Nejprve třeba napsat, o co v inscenaci jde. Před divákem je osvětlený stůl se čtyřmi židlemi, vše (tedy stůl i židle) zabalené po celou dobu představení v igelitu. Proč, to jsem nepochopil. Židle i stůl stojí na lepenkové podlaze vytvořené ze zbytků krabic, pravděpodobně od banánů či podobných velkoobalových. Nad stolem visí řada mikrofonů, které snímají dění. Asi jako bychom byli v rozhlasovém studiu. Okolí stolu – tedy celé rozlehlé jeviště Archy – je téměř po celou dobu ponořeno do tmy. Jen v jednom obraze se vlevo objeví trojice mužských představitelů na vyvýšeném malém jevišťátku (opět s mikrofony nad hlavami) a nabídne divákům jakýsi intimní chlapský rozhovor o tom, že intelektuálky si vždy berou ober-kokoty. Nie kokoty, ale ober-kokoty, zdůrazňuje jeden z nich, představitel seznamovací agentury Ľubo (Ľubo Burgr). Vše ostatní se odehrává u stolu. Tak trochu jako bychom sledovali přenos z rozhlasového studia. Téma a důvod setkávání je jediný – sledujeme první (a později v jednom případě i druhou) schůzku staršího muže a ženy hledající již delší čas skrze velmi drahou seznamovací agenturu partnera. A ono se to ani na pojedenácté nepodaří…

Postavy hovoří a hovoří, tlachají a tlachají. Sem tam vznikne bizarní dramatická situace, třeba když žena chce očichat partnera, to je ale snad jediná změna a pikanterie za celou dobu více než hodinové produkce. Agent z agentury se snaží rozpoutat dialogy, komentuje některé části rozhovorů, vede dialogy s jednotlivými postavami. Ale stále a pořád to jsou bláboly a tlachy, jako bych autoři (inscneace vznikla kolektivními improvizacemi) přepisovali řeči ze skutečných obdobných situací. Pochopitelně tím občas vzniká pikantní či bizarní dialog, komická situace, ale „vypadne“ z dění vždy jen tak ledabyle, jako by náhodně. Postavy si udržují svůj charakter, nijak ho nemění. A mluví a řeční a kecají. Divácky je to – aspoň pro mne – naprosto k nevydržení. Proč se dívat na něco a poslouchat něco, čemu se člověk v reálném životě instinktivně brání neshledávaje v tom žádný smysl?

Ke konci představení postavy na chvíli zmizí a po stmívačce obsadí všechny čtyři igelitem potažené židle. Všichni čtyři herci jsou úplně nazí… Ale chovají se, jako by nebyli a zase dál nesmyslně plácají. Byť tentokrát na téma povýtce erotické – hledají přes internet vhodný keramický dildo pro Inge… Snad je to o opuštěnosti, zoufalé osamělosti člověka v naší technokratické civilizaci, snad o stáří a stárnutí, možná o singlech… Snad o tom, že jsme ve skutečnosti stále nazí, jen obklopeni igelity, a nedokážeme sobě naslouchat, vnímat se, žít spolu, chápat se. Nevím. Tento humor, estetika trapnosti podávaná s důslednou bakalářskou (rozuměj důslednou primitivností myšlenek, banalitou slov i charakterů všech postav) a způsob prezentace mě dokonale míjel.

Nechci zde zcela odsuzovat zřejmě do značné míry experimentální a jistě v jistém smyslu provokativní (viz mé trpění) charakter tohoto díla, zvlášť když má své diváky (viz Cena diváka letošní Nové drámy) i kritickou rezonanci (porota Nové drámy, která této inscenaci udělila festivalovou cenu Grand Prix, pracovala ve složení Dino Mustafić, režisér z Bosny a Hercegoviny, který bude tuto sezonu hostovat v SND, slovakista, překladatel a kulturní manažer, Polák Tomasz Grabiński a slovenský režisér, současný umělecký šéf pražského Švandova divadla Dodo Gombár), přeju jí úspěch, zvlášť když nemá nezávislá scéna na Slovensku na růžích ustláno (Grantová komise MK SR v roce 2015 vznik inscenace nepodpořila, píše se na stránkách SkRATu). Ale snad mohu napsat, že v tom – tedy v otisku reality a jeho ironickém „vyhrávání“ autorskými herci (každý v podstatě hraje sám sebe, vysmívá se postavám a řečnění po svém, užívaje si ho – asi jako bychom sledovali herce Divadla Sklep) – smysl ani zábavnost divadla (ani jakékoli jiné formy umění) neshledávám.

Když jsem se zamýšlel nad formou této produkce a hledal zdejší paralely, dospěl jsem k Divadlu Sklep a k improvizovaným produkcím Láhor Soundsystemu Petra Marka. I tam se hraje s banalitou, i tam se hraje s vyprázdněností situací a slov, i tam se často do omrzení tlachá. Nicméně z těchto střípků skládají herci Sklepa i Petr Marek jakýsi otisk sebe, svého okolí, svých přátel a podávají přímou zprávu o své generaci, svém věku, ve kterém právě jsou. A se svými herci i diváky si to užívají. Někdy se tato setkání povedou, občas ne. Výsledek je ale vždy otevřený a proměnný.

Do konce představení jsem si myslel, že v případě této inscenace je tomu stejně, že jde do značné míry o improvizaci a že se tentokrát zkrátka příliš nezadařilo. Ne že by některé dialogy (např. mezi řidičem Vladimírem /Vlado Zboroň/ a intelektuálkou-antropoložkou Inge /Inge Hrubaničová/) nebyly vtipné, ale co z toho, když nikam neústily? Jako kus masa když pleskne o zem… Že vystupující postavy mají stejná jména jako jejich herci (doplním ještě nesmělého Milana – Milan Chalmovský) vnímám jako autorské přihlášení se k jejich bytí na jevišti, což samozřejmě nemusí mít nic společného (a asi ani nemá) s realitou. Ale opět – nic to nedávalo. Kdo to netušil, nikdy se to nedozvěděl a o nic – krom interního humoru – nepřišel. Nebyl to kabaret ani besídka, nebyla to volná improvizace, byla to – jak jsem později z recenzí zjistil – regulérní inscenace v podstatě s pevným tvarem, situacemi i textem. Estetika trapnosti natažená ad infinitum.

Důvod, proč ji sledovat a neutéct, jsem nenašel. Nezmizel jsem jen proto, abych o ní mohl podat zprávu.

P. S. Herce a tvůrce  SkRATu znám, některé osobně ještě z Divadla Stoka, a velmi si jich vážím. Byvší herečka, dnes dokumentaristka Zuzana Piussi byla dokonce mezi diváky osobně přítomná. Tentokrát jsem se však s jejich produkcí – jak vidno – totálně minul. Rozhodně jim však přeju, ať tvoří a existují dál. Ostrov svobody v moři slovenského konzervatismu jejich divadlo zajisté poskytuje. I touto produkcí.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

…

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 5)

///

Více o festivalu 4+4 dny 2016 na i-DN:

Tip: 4+4 dny v pohybu /30. 9. – 8. 10./

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 3. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

1. DN

   

   O inscenaci Extrakty a náhrady
   psal do Divadelních novin 12/2016 Jan Kerbr ve své reportáži z letošního bratislavského festivalu – Nová dráma 2016: Oběti, extrakty, média. Najdete zde: http://www.divadelni-noviny.cz/nova-drama-2016-obeti-extrakty-media
   red.

   05.10.2016 (22.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ