Divadelní noviny > Festivaly

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

Tak jsem konečně včera zvládl – aspoň pro informaci – navštívit Radniční domy, centrum letošních 4+4 dnů. Je to opět speciální prostředí, jiné než ve všech předchozích letech festivalu.

V několika patrech v levé části domů, stojíte-li na Malém náměstí zády k Rottovi, můžete procházet dlouhými, klikatými a nepřehlednými chodbami a vybydlenými byty, v jejichž chodbách a pokojích narazíte vždy na nějakou instalaci, objekt, sochu, obraz či bar nebo prodejnu literatury. Když jsem tam v podvečer byl, přílíš diváků jsem nepotkával, což vytvářelo až jakousi hororovou atmosféru, do které jste si mohli vkládat své asociace a sny. Případně dle různých odkazů na zdech, podlaze či stropech evokovat si jejich dávnou i nedávnou historii, koukat se z oken na Straroměstské či Malé náměstí, na Kafkův dům. Trochu to připomínalo loňské PQ a instalace právě v onom Kafkově domě. Potěšil mě Neprašův Chodec rozkročený uprotřed jednoho z pokojů v první patře, Steklíkovy grafiky hned vedle, či Pěchoučkovy barevné portréty o pár bytů dál. Občas jsem – asi jako mnozí – ve smyslu instalace tápal, ale jako procházka magickým domem fungovalo vše, ať jste se koukali na video projekce, poslouchali záznamy besed a setkání, nebo si prohlíželi díry po zásuvkách, stíny po obrazech a slaměné výčnělky z proděravělých zdí. Magie a kouzlo místa a okamžiku.

Právě na tom založilo svou performanci Mocný až moc umělecké uskupení Kolonie. z.s. – performerky Jindřiška Křivánková, Jana Kotubková a Martina Krátká a sound designer (jinak ale též performer) Petr Krušelnický alias Krusha. Obsadili malý, syrově vybydlený byt plný děr ve zdech i v podlaze, vyčnívajících trubek a zbytků po bývalích majitělích, hned napravo od schodů u vchodu do festivalového dění (naproti pokladně), do kterého nainstalovali ještě větší chaos a prapodivné zbytky po neznámé civilizaci, neznámých příbězích. Jako by zde žily podivné děti ze sirotčince slečny Peregrinové, jako by se pohybovaly ve stejné časové smyčce jako v oné fantasy knize Tansoma Riggse, jež nyní vstupuje v Timem Burtonem zfilmované verzi do světových (i českých) kin. Každá z performerek nabízí svůj příběh, svou „podivnou“ postavu, pravděpodobně inspirovanou z literatury (odhaduji, poznal jsem jen jednu z nich). Jindřiška Křivánková, která diváky do bytu vpouští, vyprácí o tom, že svět vnímá v naprosté komplexnosti 360°. Vyprácí o vzniku a existenci vesmíru, o různých formách počasí, jež jsou projevy jeho stavů mysli a emocí, o magii, kterou vnímá a cítí jen ona. Je jakousi bláznivou osůbkou odněkud z Nezvalových  surrealistických vizí z období Valerie a týdne divů, která žije ve snech a básních. Jana Kozubková v jiném pokoji se vciťuje do Gerdy z Andersenovy Sněhové královny. Na zhudebněný kajak (uprostřed místnosti visí jak nějaký mrtvý pták tato loď, přes její horní část jsou natažené struny, jako by šlo o basu) živě vytváří zvukový doprovod a zpívá improvizované texty o Gertě, jež hledá a nemůže najít svého Káje. Ve třetí místnosti pak Martina Krátká snuje z bílých bavlněných klubíček jiné své sny, jiné příběhy. Když každá z performerek své výstupy – zhruba po deseti minutách – končí, sejdou se všechny ve vstupní místnosti a přejdou do bývalé kuchyně, kde jsou na zemi tři monitory zachycující dění a na zdi nedopsaný milostný dopis. Každá k němu přijde a dopíše slovo, větu… Pak zapějí bláznivý song (na hlavách barevné deštníčky) ve stylu nonsensové pozie či dětských říkaček a zase se rozejdou do svých pokojů, do svých snů, časů, chvilkových životů.

Divák se může kdekoli pohybovat, sledovat a číst, co je mu libé, či se jen tak poflakovat. Či dokonce – jako jeden pár v pondělním představení – v rohu líbat. Nikdo netuší, co je hra a co realita, kdo je herec a kdo divák, zda se máte dívat, s herci si povídat, či sklopit zrak. Důležitá je zvuková stopa Krushy, jenž zvuk (v každé místnosti jsou reproduktory) ovládá skryt za černou oponku v jedné z místností. Právě jeho zvuková rovina je pro propojenost dění i celkovou atmosféru, jež vás vtahuje a nechává neustále v pozornosti, tím nejpodstatnějším. Bez ní by dění bylo příliš bláznivé, nejasné a možná i fádní a křečovité. Žádný děj ani příběhy totiž pro tuto produkci nejsou určující. Jen útržky slov, dějů, tužeb, otisky neexistující lidí, či spíš prapodivných bytostí z jiných světů, jiných vesmírů. Vlastně jde o svého druhu fantasy divadlo. Na závěr všechny tři vycházejí z bytu a na vysokém schodišti vytvářejí obraz, který jako by vypadl z díla Fridy Kahlo – tři krásné ženy hrdě stojí v bílých, v podstatě lidových, folklórních šatech, na hlavách slaměné klobouky s blikajícími červenými žárovičkami. Nádherný obraz tří nevěst. Možná bývalých obyvatelek tohoto domu. Možná jen výtvarná instalace. A možná jen sen…

Kolonie z.s. nabídla další z možností u nás dnes v nezávislém divadle aktuálního směru tzv. imerzivního divadla. Divák prochází prostorem, setkává se s různými osobami a příběhy a je jen na něm, jak si výsledné dění složí a propojí, jak je bude inteletkuálně sledovat a anylzovat, či zda se nechá unášet emocemi a náhodou,  jako když prochází lesem, románem básní, smetištěm či snem. Jako když se ocitne v jiných časoprostorových dimenzích.

///

Po skončení jsem rychle přebějl do Archy, abych tam zhlédl italskou produkci čtyř žonglérů s kuželkami Untitled / I will be there when you die (Bez názvu / Až umřeš, budu tam). Bohužel program letošnch 4+4 dnů je pro sledování performancí časově velmi nešikovně utvořen a téměř nelze spojovat víc produkcí denně. Je škoda, že v Radničních domech – nepočítám-li představení pro děti – sezačíná (až či už) v 19 hodin, když produkce mají délku kolem jedné hodiny, a v Arše hned ve 20 hodin, či v Ponci dokonce v 19:30.

Untitled italského choreografa, performera a divadelního výzkumníka (jak píší v katalogu) Alessandra Sciarroniho je vlastně nový cirkus. A to ve vysokých artistních patrech. Čtyři, do bílých jednoduchých (spíše sportovních) kostýmů oblečení performeři – žongléři stojí po celý čas na jevišti a žonglují s bílými kuželkami na bílém pozadí. Na jeviště přicházejí postupně, dlouho žonglují každý pouze s jednou kuželkou. Každá je opatřená zvukovým snímačrm a zvuk je přenášen do sálu, čímž vzniká základ jakési nekonečné minimalistické skladby, jejíž výsledný zvuk a charakter ovládá hudebník sedící v pravé části sálu, již mimo bílé jeviště.

Žongléři se pomalu synchronizují, až hážou naprosto současně. Pak se jeden dva zpožďují, což vytváří zajímavé rytmické struktury, zvlášť když zvuk dopadu-chycení může hudebník měnit. Berou si dva kužele, pak tři a opět vytvářejí zvukové struktury. Do toho hudebník přidává již natočené rytmy, případně dodává nenápadné vlastní, vytvářené na klávesnici. V určitý čas se žongléři k sobě otočí, občas se rozejdou (byť v podstatě jsou stále na svých místech). Komunikují spolu očima, někdy vytvoří dvojici či trojici. Na závěr se propojí všichni čtyři a přehazují si své kužele navzájem. Světlo je stále plné, jen v jeden čas – jako by pomocí trojhranu – rozloží spektrálně stíny žonglérů, které vidíme v pozadí, takže na chvilku vznikne ještě další vizuální efekt.

Vlastně je to všechno jakási grafická partitura. Minimalistické umění čerpající ze zkušeností Terry Rileyho (jeho slavná In C, jež postupně z jednoho opakujícího se rytmu dodáváním dalších vytváří v závěru složitý symfonický zvuk, je zdá se jedním z předobrazů této produkce) a dalších tvůrců tohoto směru hudby přetavují Italové v performativní svět nového cirkusu či – záleží jen na nás, kam performanci zařadíme – ve svět tance.

Nádherné, výtvarně, pohybově i zvukově „čisté“ představení. Očišťující poezie ve světě superrealistické prózy. Kdysi jsem tuto minimalirickou tvorbu fascinovaně sledoval. U nás se jí zabýval třeba Miroslav Vitouš. Dnes mi přijde už trochu mechanická, předvídatelná. Nicméně v rámci možností fyzického divadla a nového cirkusu jde o další, dosud nezmapovanou možnost a dimenzi.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

…

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

Nezávislý výzkum subjektivity (No. 5)

///

Více o festivalu 4+4 dny 2016 na i-DN:

Tip: 4+4 dny v pohybu /30. 9. – 8. 10./

 

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 4. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ