Nezkrocené kafkovské balábile
Naskytne-li se výročí nějakého dramatika či spisovatele, který se těší dostatečné popularitě, dramaturgové urychleně začnou rozvažovat, který text onoho velikána bude nejvhodnější k divadelní realizaci. Letošní mocná vlna nese název Kafka – zachytil se ji František Tománek v Dejvickém divadle (v původní hře Kafka 24 zpracoval poslední rok autorova života), ve Švandově divadle začali před několik dny zkoušet vlastní adaptaci Proměny. A Kafkou se zaobírá i vinohradské Divadlo D 21.
Ivana Machalová, Petr Pochop a Samuel Neduha ve vinohradském Ortelu FOTO TOMÁŠ LOHIN
To učinilo krok nejodvážnější. Sáhlo po méně známé drobničce Ortel, ve které z mystického oparu vystupuje konflikt syna a despotického otce. Několikastránková povídka slouží ve stejnojmenné inscenaci Jiřího Ondry pouze jako základní inspirace, pro diváka věci neznalého je v celkovém tvaru i obtížně vystopovatelná. Režisér a autor dramaturgické koncepce se snaží postihnout Kafkův svět v celé šíři – čerpá z Deníků a dopisů. Na jevišti zhmotňuje jeho rodinu, sestru Ottlu, další sourozence a matku – v průběhu děje se převtělující do nenáviděného otce. Toho do té doby symbolizovala urna, která leží na poličce nad vstupními dveřmi. Z umně vytvořeného piedestalu zhlíží na groteskní rodinné půtky, které sám zapříčinil.
Pohřební hostina v úvodu inscenace je ještě z hlediska porozumění vstřícná, následující situační balábile však divák vstřebává s velkými obtížemi. Herci si mezi sebou prohazují role, figury se zmnožují, aniž by byl ovšem tvůrci ustanoven základní princip změn. Zamlženou dějovou linku navíc komplikují soustavné režisérské výpady typu – projekce lechtivé fotografie korpulentní krasotinky z přelomu století, bábovková válka, kdy si herci vzájemně roztírají po obličeji připravené želatinové bábovky, rozlévání vodky divákům, ukájení se všemi možnými způsoby – nejčastěji s meotarem. Má-li to být narážka na Kafkovu problematickou sexualitu, nemyslím, že je nutné ji zpodobňovat takto pubertálně.
Samuel Neduha a Ivana Machalová FOTO TOMÁŠ LOHIN
Naopak velmi působivý moment zazářil v situaci setkání otce, jenž vstal z mrtvých (Ivana Machalová), se synem (Petr Pochop). Odehrává se na lůžku, kde mimochodem začíná příběh povídky Ortel. Hrozivá kreatura se kývá ze strany na stranu, zoufalou naléhavost glosují hudební výkřiky, které u mixážního pultu vytváří herečka Markéta Dvořáková. V místech, ve kterých nechává režisér rozeznít temné tóny až hororového zabarvení, se cítí o poznání jistěji i herci. Mnozí ale oddaně a se ctí zvládnou i zbylé lacinější rádoby groteskní valéry.
Vinohradský příspěvek do aktuální rodiny Kafkových adaptací není ve výsledku ani tak divadlem pro náročného a sečtělého diváka, jako pro okruh přátel, kteří se v roli voyeru pobaví nad bizarnostmi, aniž by měli ambici rozumět, chápat, dekódovat. Kafkův Ortel totiž zůstal divadelně nezkrocen.
Divadlo D21 – Franz Kafka: Ortel. Režie Jiří Ondra, hudba Pavel Ptáčník, Markéta Dvořáková, kostýmy Něco z Kateřiny, scénografie Rozálie Vašíčková, Kazimir Popescu. Premiéra 28. března 2014.
Komentáře k článku: Nezkrocené kafkovské balábile
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
