Nic menšího než otázka: Jak dnes žít?
Humanismus 2022 je pro mě osobně jednou z letošních českých inscenací roku – vzdor výtkám, které vůči této inscenaci HaDivadla mám. Ale jde o počin, který se poctivě snaží nahmátnout aktuální nálady, strachy, bezradnost, přelomovost přítomnosti.
Je to vše vratší a pochybnější, než se při hovorech nad vínem na terase zdá? Zleva Jiří Miroslav Valůšek, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Kamila Valůšková a Radim Chyba FOTO JAKUB HRAB
Proud řečí o ničem a o všem
V italských Benátkách si přes službu Airbnb pronajala byt partička Čechů: tři bývalí spolužáci z divadelní školy, dnes už v mladších středních letech. Od divadla k medicíně zběhnuvší Víťa (Radim Chyba), nyní anesteziolog, má za manželku Sylvii (Kamila Valůšková). David (Jiří Miroslav Valůšek), který se jako jediný divadlem živí, vzal na dovolenou svoji o dost mladší přítelkyni Báru (Táňa Malíková) a její mladší kamarádku Anastasii (Magdalena Straková). Vedou se řeči, konzumují se místní lahůdky, popíjí se víno. Pohodička, pohoda. Jenže pouze zdánlivá. Jakmile se hovory stočí od ryzích privatissim ke skutečnosti vně soukromí, nastávají nárazy. Padne řeč na chystanou sezonu v Davidově divadle a na to, jak zacházet s ruskou literaturou – ignorovat ji, či nikoli, když Rusové napadli Ukrajinu a ruská kultura obecně se zdaleka ne vždy staví proti imperialismu kremelských vládců? Udělal Víťa dobře, když se odstřihl od divadla a nemusí takováto dilemata řešit, zato si k tématu s klidem může vyslovovat názory, které ho nic nestojí, protože jako lékař má zcela jiné profesní, apolitické starosti? A jsou Víťa, Sylvie a David ve svých životních pozicích a vzájemných postojích pevně usazeni, anebo je to vše vratší a pochybnější, než se při hovorech nad vínem provázených žvýkáním prosciutta zdá?
O tomhle, ale nejen o tomhle se v Humanismu 2022 hraje. Existuje zde jistá podobnost s předloňskými tituly HaDivadla Naši (Studie rozhovoru o klimatické krizi) a částečně i Vnímání. Na obou se textově podílel, a na prvním z nich zejména, Bohdan Karásek, originální zjev české kinematografie, který s minimálními náklady točí takzvané bytové filmy, přičemž ten zatím poslední z nich, Karel, já a ty (2019, stopáž 111 minut), je regulérním celovečerním snímkem. Karáskův „ortodoxní civilismus“, kdy postavy vedou vesměs obyčejné, až banální, a přece v mnohém výmluvné řeči, kdy se navenek téměř nic neděje, a přece se mnohé odehraje, se propsal do rodinného hovoru v Našich. V Humanismu 2022 je však tento „kecací“ princip dotažen do určité krajnosti, přičemž spoluautor textu a režisér inscenace Ivan Buraj do tvaru vnesl, domnívám se, práci s akcenty – tedy které situace nechat jen tak plynout a které z nich vyhrotit, vygradovat, kde přitlačit na pilu.
Právě ten karáskovský proud řečí o ničem a o všem, z něhož se najednou vyloupnou mimořádně výmluvné momenty, je tím, co mě na inscenaci nejvíc oslovuje – tedy vedle okamžiků, v nichž figury odhodí svou vyklidněnost, ironii, nadhled a vylijí ze sebe nesouhlas, odpor či pohoršení. Viz vynikající scéna, v níž ze sebe původem Ukrajinka Anastasia vykřičí, jaké banality, pitomosti a zbytečnosti nás dokážou zaměstnat. Anastasia si sice umí pěkně po západním způsobu užívat, ale zároveň má do mysli daleko více vypálenou relativnost a křehkost věcí.
Co si mohli odpustit. A co zůstane
Dvouapůlhodinová inscenace se hraje bez přestávky. Lze to pochopit, diváci a nejspíš i herci by se po pauze obtížně dostávali zpět do splývavého toku hovorů, které postavy vedou. Těžko „usedět“ Humanismus 2022 bez otlačených hýždí, ale dá se to. Nikoli kvůli sedacímu komfortu, nýbrž pro inscenaci samotnou by odříznutí čtvrthodiny či dvaceti minut ovšem nemuselo být na škodu. Opilecké scény jsou na hraně obligátní efektnosti ožraleckých excesů, neškodilo by v nich ubrat. Epilog, kdy do pronajímaného bytu přicestuje dvojice mladých Kanaďanů (Jakub Spišák, Jiří Svoboda), kteří vzápětí vedou typově velmi podobné řeči jako partička Čechů, je vcelku doslovný – ano, svět je propojený, nadnárodní, konverzační vzorce podobné, existování s telefonem v ruce všudypřítomné, to víme i bez „kanadské“ ilustrace.
V jednu chvíli se Víťa se Sylvií uchýlí do svého pokoje, který scénograf Antonín Šilar umístil zcela vlevo, až za stěnu dominantního obývacího prostoru benátského bytu. Do ložnice nechává nahlédnout jen skrze přiotevřené dveře, jenže ono nahlížení je umožněno (tedy alespoň v prostoru HaDivadla) pouze z určitých míst v hledišti a nadto (jen při premiéře?) bylo hercům v této scéně mizerně rozumět. Tohle zkrátka není scénograficky a režijně dobře vyřešeno, ač jinak je scéna velmi funkční a svým způsobem svůdná – v zadním plánu obývacího pokoje se nachází prosvícená terasa, na níž se postavy scházejí na jídlo nebo si tam jdou popovídat či si jen tak odfrknout. Leckterý divák si možná hned představuje, jak na prosluněné terase kdesi na jihu Evropy sedí, konzumuje a plká…
Přesto mi Humanismus 2022 slouží jako „definitivní“ argument pro tvrzení, že v určité linii je HaDivadlo na současné české scéně nezastupitelné. Umělecký šéf Ivan Buraj pracuje koncepčně a přitom aktuálně reaguje na stav světa, aniž by byl publicistický. Jestliže se jihlavský festival dokumentárních filmů roky prezentoval sloganem „myslet filmem“, tak tvůrčí kolektiv z brněnské Alfa pasáže v těchto letech programově „myslí divadlem“. O kolika tuzemských scénách, respektive souborech to můžeme říct?
Též se sám sebe ptám, zda Humanismus 2022 přežije v repertoáru HaDivadla letopočet, který nese v názvu. Bude to s touhle inscenací ještě zajímavý proces. Takzvané velké dějiny si s ní mohou rychle a rázně pohrát. Buďto ji „degradovat“ na dokument o chvilkových náladách, anebo ji povýšit na svědectví vázáné zdaleka nejen k titulnímu roku. Kloním se spíš k té druhé možnosti.
HaDivadlo, Brno – Ivan Buraj a Bohdan Karásek: Humanismus 2022. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Antonín Šilar, kostýmní spolupráce Anna-Natalia Fajnorová a Nikol Piškytlová, zvukový design Michal Cáb, světelný design Adam Gazárek, Nikol Piškytlová a Barbora Sosnovcová, dramaturgická spolupráce Anna Prstková. Premiéra 12. listopadu 2022.
Komentáře k článku: Nic menšího než otázka: Jak dnes žít?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
