Nic neprovedl, no právě
Ostravská Komorní scéna Aréna zahájila novou sezonu premiérou dramatizace románu Franze Kafky Proces. Tento titul měl soubor Arény na repertoáru už ve svých počátcích, když se v únoru 1991 realizovala poprvé inscenace Pavla Cisovského, jež vycházela z dramatizace Jana Grossmana. Tentokrát ovšem tvůrci sáhli po dosud neuvedené adaptaci Evalda Schorma, která vznikla na konci 80. let minulého století a v Aréně se s ní poprvé představil hostující režisér Ivan Rajmont. Ten s Kateřinou Šavlíkovou původní Schormův text částečně upravil, aby ho více přiblížil současnosti a zbavil určitých dobových „nánosů“, aktuálních především v době vzniku dramatizace. Je evidentní, že dnes budeme vnímat řadu situací zcela jinak, než tomu mohlo být před rokem 1989, a třeba výstupy absurdního zatýkání Josefa K. budou chápány ve zcela jiných konotacích.
Michal Čapka a Tereza Dočkalová v Procesu ostravské Arény FOTO ARCHIV
Ivan Rajmont se rozhodl akceptovat zejména humorné prvky, které literární předloha i úprava obsahují. Středobodem se stává postava Josefa K. v osobitém podání Michala Čapky. Byla to výborná volba, protože herec výrazem a fyziognomií dobře odpovídá představě jakéhosi Kafkova alter ega. Jeho mladý, nadějný, spořádaný, sebejistý a svobodný Josef K. jednoho dne po probuzení zjistí, že jsou zcela otřeseny veškeré jeho životní jistoty a prochází postupnou proměnou. Nefungujícímu systému, založenému na absurdních a nelogických výrocích a aktech, se nejprve snaží bránit tím, že se v daném chaosu pokouší najít logiku. Tu mu ovšem ostatní postavy svým jednáním nijak neumožňují, naopak mu ji zcela vyvracejí, aby ho v závěru donutily rezignovat úplně. Postava Čapkova K. se vyvíjí od prvotní překvapenosti a udivenosti k nervní poloze a roztěkanosti, kdy si pak aktér vyhrává s „vyděšenou“ intonací a udivenými pohledy. Často také přímo oslovuje diváky s potřebou vše vysvětlit, případně s dotazy, kterými se chce ujistit o svém možném provinění. Zatímco jeho hrdina se pokouší bránit, ostatní postavy nesmyslnost systému – a absenci fungujícího právního státu – zcela automaticky schvalují a přitakávají mu a hrdina postupně poznává, že nezbývá než podlehnout a nechat se zlomit. Celou anabázi, kterou lze vnímat jako cestu od mladické nevědomosti k poznání absurdity lidského života, vedou tvůrci důsledně v tragikomické až pitvorné poloze. Aby však naplnili kafkovský „nihilismus“, v závěru rázně (a trochu nečekaně) dovedou hrdinu k náhlému tragickému konci.
Většina ostatních herců ztvárňuje v inscenaci hned několik postav. Pestrou paletu portrétů vytvořila zejména talentovaná Tereza Dočkalová – počínaje groteskně pojatou femme fatale slečnou Bürstnerovou přes různé podoby žen, které Josefa K. rozmanitými způsoby pokoušejí, svádějí, respektive uvádějí do další nevědomosti. Dočkalová tak nabízí polohy živočišnosti, primitivnosti či tajemnosti, dokáže udivovat záměrnou jednoduchostí hrdinek. Precizně pracuje s intonací v jednotlivých rolích, hrdinky odlišuje také fyzickou akcí (např. vznešenost slečny Bürstnerové výrazně kontrastuje s pojetím role hrbaté dívky, vulgaritou mladé ženy či „čistotou“ ošetřovatelky Lenky). Mezi dalšími herci zaujme Pavel Cisovský v roli starého advokáta Hulda, který svou trýznivou nemohoucnost intenzivně přenáší na diváky. René Šmotek dostal dobrou příležitost v roli vyšetřujícího soudce, Marek Cisovský pak upoutá jako rafinovaný kaplan, nepřehlédnutelný je také Albert Čuba coby malíř Titorelli – úspěšný manipulant s neodolatelným charismatem. Čuba by se ovšem měl v budoucnu vyhnout přílišnému přehrávání, aby nesklouzl k parodování postavy. Také další herci v drobnějších rolích dokazují, že i na malém prostoru lze vytvořit zajímavé miniportréty leckdy bizarních hrdinů, kteří tvoří nezbytný kolorit kafkovského světa.
Pokud jde o výtvarné řešení, tvůrci se snažili vybudovat adekvátně temnou, možná až příliš tradičně kafkovskou atmosféru. Marta Roszkopfová oblékla herce do dobově inspirovaných kostýmů a v jakémsi filmově symbolickém černobílém pojetí nechává temné barvy obleků ostře kontrastovat se světlými látkami ostatních kostýmů (noční košile, oblečení ošetřovatelky), symbolizujícími čistotu či bezbrannost. Scénograf Martin Černý v jednoduché náznakové scéně funkčně pracuje především s nezbytným nábytkem (postel, věšák, pohovka) a rekvizitami, jejichž účelným využíváním herci vhodně mění jednotlivá prostředí. Nápaditě je pak „zapracován“ celý prostor jeviště Arény i s jednotlivými dveřmi a nasvícenými průhledy za scénou, stejně jako zvýšená galerie nad samotným pódiem, která se zdařile mění v zákoutí soudního dvora či prostory úřadu. Precizní nasvícení scény, časté kontrasty světla a tmy působí nesmírně intenzivně a umocňují temnou náladu.
Přestože tvůrci akcentují právě groteskní úhel pohledu, není Kafkův Proces rozhodně zjednodušenou podívanou pro diváka, který by si chtěl jít do divadla odpočinout. Konečně, neprovinil se i divák – podobně jako Josef K. – především tím, že nic neudělal?
Komorní scéna Aréna Ostrava – F. Kafka, E. Schorm: Proces. Přeložil Pavel Eisner. Režie Ivan Rajmont, úprava Kateřina Šavlíková a Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Petr Kofroň. Premiéra 17. září 2011.
Komentáře k článku: Nic neprovedl, no právě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
