Nic pod hávem horské deprese
V Liberci inscenují povídkový cyklus Želary spisovatelky Květy Legátové, skutečně jej a nikoliv stejnojmenný film z roku 2003. Dramaturgie činohry Divadla F. X. Šaldy se měsíc po derniéře Vesnického románu Karolíny Světlé (uváděného pod názvem Sylva) rozhodla přinést další dílo, jehož děj se odehrává na opuštěném a komunitně provázaném, v tomto případě moravsko-slovenském, venkově. Příběhy osmi povídek z knihy Květy Legátové se v podání režiséra Jakuba Nvoty prolínají do celku, který podává obraz prvorepublikového soužití na dědině, do níž teprve v budoucnu, v průběhu druhé světové války, přibude známější Jozova Hanule.
Jana Hejret Vojtková vytváří v inscenaci drsnou Stázu. Foto Petr Neubert
Není samozřejmě vinou tvůrců, že název Želary u Čechů vyvolává spíš vzpomínku na snímek Ondřeje Trojana v hlavních rolích s Aňou Geislerovou a Györgym Cserhalmim. Ten byl natočen právě podle Legátové novely Jozova Hanule a z povídkové sbírky nesoucí název fiktivní vesnice Želary přebírá jen několik motivů. Je dokonce možné, že některé diváky, kteří očekávají milostný příběh na pozadí války, může inscenace zpočátku i mást. Zde na pozadí něčeho zdánlivě poetického – alespoň takovou představu může vyvolávat období první republiky – probíhá něco velice násilného a nepříjemného.
Soužití Želaranů je už na první pohled plné fyzického, psychického, sexuálního a domácího násilí. Chlapce Vratislava Lipku (Ondřej Kolín) doma strýc bil, mladou Julišku (Karolína Kornhäuserová) sestra Stáza (Jana Hejret Vojtková) obviňuje ze svádění švagra (Tomáš Impseil). Přitom to on na dívku neustále sahá. Nad vším dozorují zdánlivě rozumní, ale velmi odtažití učitel (Martin Polách) a kořenářka Lucka (Štěpánka Prýmková). Nejnosnější je pro inscenaci téměř detektivní příběh bratrů Vojty (David Punčochář, j. h.) a Jana Zálešákových. Druhý bratr je ovšem ve chvíli, kdy Vojta, donedávna zavřený za pokus o vraždu Jury Machaly (Tomáš Váhala), do Želar přichází, už po smrti. Silnější dojem zanechá Žeňa (Karolína Baranová). Přestože žena a navíc levačka, prosadí se v patriarchální společnosti a stane se vynikající švadlenou. Nakonec ušije kostýmy pro divadelní vystoupení, jež Nvotovu inscenaci uzavírá. Postavy se během něj dozví o začátku druhé světové války. Právě konec dodává dílu jistou pointu. Je horší ta válka, jež přichází, nebo ta, která se odehrává v malém uzavřeném společenství a nitru jednotlivce?
Dvě intelektuální postavy želarské komunity – zleva Farář (Martin Stránský) a Učitel (Martin Polách). Foto Petr Neubert
Vlna deprese a ošuntělosti čiší i ze scénografie (Pavol Andraško). Jeviště diagonálně odděluje zamazaná a plesnivá stěna s mnoha okny, z nichž špínu nesmyje ani příroda. Na skleněné tabulky často dopadají kapky; s motivem vody se pracuje pravidelně. Přestože postavy zaklínající se křesťanskou vírou občas přicházejí mezi ostatní s promočenými vlasy, ani beskydský déšť je neočistí od viny. Před stěnou stojí oprýskané židličky a vojenské bedny, snad pozůstatky světové války, té první. Zamořená je také podlaha, na ušmudlané a dohněda laděné kostýmy (Lenka Hollá Odvárková) se lepí obrovské chomáče prachu. Unifikovaná scénografie ovšem začne být nejpozději po první půlce téměř tříhodinového představení naprosto ubíjející a především nevyužitá. Stěna vlastně slouží jen k tomu, že se zpoza oken postavy navzájem sledují. A zobrazují tak, že také v Želarech, jak už to koneckonců na takových zapadlých vesničkách bývá, každý o každém všechno ví.
V průběhu inscenace zaplněné velkým počtem postav – jedná se o takzvanou „celosouborovku“ s celkovým počtem devatenácti herců – se paradoxně nic moc nestane, alespoň co se týče jevištní akce. Na většinu děje se totiž jen vzpomíná skrze dlouhé monology. Dokonce i z dialogů se stává vyprávění ve stylu ten řekl to a druhý zase tamto. V důsledku této statičnosti jako by stagnoval jinak skvělý herecký ansámbl. Víceméně nemá prostor pro rozehrání situací, jakákoliv akce je hned utlumena podivnou nutností věci spíš převyprávět než odehrát. Tento postup má jistě co do činění s poetikou knihy Květy Legátové. Spisovatelka se zaměřuje na proces vyprávění, příběhy zamotává do sebe, využívá několik úhlů pohledu, zásadní informace vytvářející mozaiku osudů uvádí mimochodem, střídá ich a er-formu. Režie nutí herce k oživení vyprávění za pomoci exprese, jenomže civilnost scény a kostýmů si říká o jemnější herecký projev. Vzdor hlubokému nitru postavy vystupují jen jako rozpohybované figurky.
Hostující David Punčochář hraje jednu ze stěžejních postav, Vojtu Zálešáka. Foto Petr Neubert
Přesah inscenace k současnosti se ale dá nalézt, spočívá v tom, co všechno jsou si lidé schopni bezdůvodně provést. Želarské obyvatele nic nenaplňuje, za ničím se neženou, dokonce ani tolik netouží po penězích. Zřejmě jen chtějí přežít a neuvědomují si, že ke spokojenějšímu životu by jim stačilo jen lepší chování k sobě i k druhým. Nehledě na to, jak těžké je ve skutečnosti sounáležitosti docílit. Na půdorysu současné společenské i geopolitické situace se to zdá jako zatraceně málo. Želary v Liberci zůstávají zaseknuté ve své prvorepublikové době a na současnost se jen zdaleka mračí. Nemají k ní moc co doplnit a jen ji ještě utužují v depresi.
///
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Květa Legátová, Jakub Nvota: Želary. Režie Jakub Nvota, dramaturgie Lenka Chválová, scénografie Pavol Andraško, kostýmy Lenka Hollá Odvárková, hudba David Rotter. Premiéra 28. dubna 2023 v Šaldově divadle (psáno z reprízy 30 dubna).
Komentáře k článku: Nic pod hávem horské deprese
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
