Nicholas Winton jako vedlejší postava
V pražském hotelu Šroubek se slaví silvestr 1938. Charismatická zpěvačka Lina a démonicky žoviální konferenciér Kašpar za doprovodu piana roztáčejí nablýskaný společenský rej. Uprostřed něj se malá židovská holka Ester poprvé potkává s Nickem. Muž, který si brzy vezme na svá bedra osudy 669 dětí, si do víru zábavy a konverzace nese přes rameno lyže. Kabaret Winton ve Švandově divadle začíná. Jeho lehký a ironický tón kontrastuje (podobně jako ve slavném filmovému Kabaretu) s temnotou nacistické okupace.
Andrea Buršová jako zpěvačka Lina a Miroslav Hanuš v roli konferenciéra Kašpara FOTO ALENA HRBKOVÁ
Inscenace režiséra Martina Františáka se dlouho pokouší vyrovnat s jedním z velkých příběhů holokaustu svižnou kabaretní stylizací, s odstupem a nadsázkou. Postupně se ale propadá do bláta citově naléhavého psychologizování. Brzy se ukáže, jak ošemetné je svědčit o Wintonovi a „jeho“ dětech (odvezených v roce 1939 do Británie před téměř jistou smrtí v koncentračních táborech) skrze dramaticky křehkou osobní historii jednoho z nich. A ke všemu formou koláže zalidněné mnoha epizodními postavami – v jednu z nich se kupodivu smrskl i sir Nicholas – a rozředěné snahou o co nejbarvitější vylíčení dobové atmosféry.
V tom všem se skoro ztrácí jádro Kabaretu Winton: příběh pražské židovské rodiny, která se pod tíhou perzekuce rozhodne poslat vlakem do Británie starší dceru Ester, na záchranu mladší Hany jí už nezbydou peníze. Teprve po desítkách let se Ester, přesvědčená, že celá její rodina zahynula v koncentračním táboře, dozví, že její sestra přežila, a vypraví se do Prahy ji hledat. Ocitáme se v době tzv. Palachova týdne a z oslnivého kabaretu třicátých let se rovnou (bez přestávky) přeneseme do mátožného konce normalizace.
Nesmírně důležité pro mě bylo narušit mylnou představu, že záchrana dětí byla jakýmsi happy endem jejich příběhu, popsala svůj pohled na látku v rozhovoru pro Novinky.cz spisovatelka Kateřina Tučková, autorka první verze scénáře. O tom, že osudy zachráněných Wintonových dětí byly po celý život poznamenány traumatickým vytržením z rodinného prostředí, asi nikdo nepochybuje. Že si Hana a Ester po čtyřiceti letech hned nepadnou do náruče, se tak nějak dá čekat – a dál než k tomuto konstatování se Kabaret Winton nedostane. Z dramatického hlediska je pointa ovšem tak banální, že vžitou představou o happy endu Wintonova činu fakt neotřese.
Tučková na scénáři nepracovala sama. Dramaturgyně Martina Kinská jej popisuje jako kolektivní dílo. Jeho kabaretní části se podle ní autorsky věnoval především režisér inscenace a dramatik Martin Františák, zatímco dramatička a dramaturgyně Markéta Nekolová (Bidlasová) zpracovala téma mezilidských vztahů v té části textu, která se odehrává v roce 1989.
Tři vyhraněné autorské rukopisy výsledný tvar Kabaretu Winton i příběh roztříštily. Ze zamýšlené sondy pod povrch obecně známé historie Wintonových dětí vznikla rešeršně poctivá, ale myšlenkově matná a stylově nesourodá koláž. Přehlcená nejen množstvím sotva načrtnutých figur, ale i faktů, paradoxních souvislostí či odkazů (opravdu je nutné „vtipně“ připomenout, že se Winton v Praze ocitl díky neuskutečněné lyžařské dovolené?). Nic moc nového se přitom k tématu nedozvíme, snad jen to, že rodiče za cestu do bezpečí Wintonovým vlakem museli zaplatit nemalou částku a že pro britské rodiny existoval katalog, z něhož si mohly vybrat dítě podle fotky a popisu jako „zboží“.
Postavy přes veškerou snahu herců ani nemohou dospět o moc dál než k povrchní charakteristice. Přitom jsou Bohdana Pavlíková v rolích matky a dospělé Hany, Katarína Mišejková jako dychtivá třináctiletá Ester a Dana Syslová jako její skeptická a ironická podoba po čtyřiceti letech typově obsazené téměř ideálně. Neočekávaně se nejsilnější a nejmúzičtější figurou a svým způsobem i smutným hrdinou inscenace stává průvodce dějinným kabaretem – „bavič“ Kašpar v interpretaci tančícího, stepujícího a zpívajícího Miroslava Hanuše. A nejdojemnější postavou zpěvačka Lina, kterou s velkou grácií ztvárnila Andrea Buršová. K jejich nepřehlédnutelnosti jistě přispívají songy, které pro ně na verše Františka Gellnera napsal Ivan Acher. Výprava Marka Cpina je tentokrát spíš střídmá. Hotelovou halu, prostor, kterým procházejí dějiny, charakterizuje výrazný secesní vzor na podlaze, čtverce prosvětleného stropu, křišťálový lustr a nezbytné klavírní křídlo a podle potřeby doplňuje dobový nábytek.
Švandovo divadlo, Praha – Kateřina Tučková a kolektiv: Kabaret Winton. Režie Martin Františák, námět a první verze scénáře Kateřina Tučková, scénář Markéta Nekolová, Martin Františák a kolektiv, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Ivan Acher, pianové party Michal Nejtek, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský. Premiéra 22. října 2022 ve Velkém sále.
Komentáře k článku: Nicholas Winton jako vedlejší postava
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
