Nicméně doufám, že bude sněžit…
Vyhrkly mně slzy, když mi volala Sylvie o nanebevzetí kamaráda Martina Ivana Jirouse zvaného Magora. Tuhle bodavou zvěst jí volal jiný kamarád, který pracuje u záchranky. Byl u ohledání nebohé tělesné schránky… Našli ho v kaluži krve, jícnové varixy nevydržely celoživotní nápor… Musím upřímně… po pravdě… přiznat, že jsem si Martina dlouho dobíral, kolik on toho vydrží, kolik jeho tělo překoná, vstřebá… Jen se usmíval…
I. M. J. 2010 Snímek JAN ZÁTORSKÝ
Právě mi na konzervatoři končila zkouška nové komedie Capo comico. Hned se dělím o smutek, ale studenti o nějakém Jirousovi nikdy neslyšeli, natož aby něco od něj četli. (Ale abych nemaloval Belzebuba – po týdnu přichází jeden, že si sehnal Labutí písně a je nadšen!)
Pohřby nemám rád, kdo také… samozřejmě vyjma placených plaček, funebráků… Ale na jeho pohřbu jsem být chtěl… Kostelní Vydří… Vysočina… Jeho rodný kraj… Čas plynul, začínáme váhat, až fotograf Ivan Kuťák… Na Havlovi můžu chybět… ale na Mogorovi?!… Naše společné rozhodnutí zapíjíme tak mohutně, až není Ivánek po ránu k probuzení. Ale my už vstali, kávu vypili, nastartovali auto…
Voláme jinému fotografovi, Tomkimu Němcovi, a už svištíme po D1. Z šedivého oparu se vyklube náramná krajina… Třešť, kde jsme nedávno hráli v synagoze, Telč s malebným pláckem, na nějž z věže ve filmu Až přijde kocour, koukal Jan Werich, a kde mnohokrát trpělo i moje tělo při klaunských kozelcích… A už brzdíme v maličké vísce s dvěma kostely. Kostelní Vydří…
V sobotu 19. listopadu v poledne zvoní v kostele Panny Marie Karmelské zvony. Snímek LUDVÍK HRADILEK
Nedivíme se Martinovi, že to tu miloval a pro poslední cestu určil právě je. Přes sto obyvatel přihlíží příjezdu víc jak tisícovky lidiček všeho druhu – od šedivých mániček, po politiky, církevní hodnostáře… Spikleneckou podobu tomuhle shledání dodávají i policejní auta okolo… Jako by se vrátil čas… Až v člověku zatrne, zda nebudou opět kopance, zatýkání, šikana… Ne, opravdu jen a jen pomáhají řídit dopravu několikanásobně vzrostlou…
Ať žije největší čurák Ježíš Kristus! Amen! Snímek JAN ŠIBÍK
Z reproduktoru před kostelem Panny Marie Karmelské na vršku je slyšet kázání kněze Ladislava Heryána … Dostane se i na – pro posvátná místa – nezvyklá slova. To když na trutnovském rockovém festivalu po bohoslužbě stejného muže Magor zakřičel: Ať žije největší čurák Ježíš Kristus! Amen! Dlouhovlasý farář na tomto příkladu vysvětluje, proč si svá rouhání Martin mohl dovolit, aniž by tím někoho haněl… Bylo to poprvé, co jsem ve svatostánku něco takového vyslechl… Kníže se modlí…
Buď sbohem, milý Magore… (Ladislav Heryán a Karel Schwarzenberg). Snímek MARTIN PEKÁREK
To už shlížím z kůru na zoufalé fotografy a kameramany, kteří kolem poskakují, téměř tančí na Magorově rakvi. Proč? Aby snad zachytili každou slzu? Každý vzlyk?… Květina ve tvaru bílé labutě se jim plaše uhýbá…
Magorova poslední Labutí píseň. Snímek KAREL ŠANDA
A mně na kůru letí hlavou… Hotel Kriváň, konec osmdesátých let… Domlouváme se nad možností mého psaní pro časopis Vokno, použití kousku mé Cirksezóny v kulturní příloze… Bilbo, až tu svoji skvělou skicu rozšíříš… to bude panečku román! Zvu ho Na chmelnici na naši klaunerii Deklaunizace. Usměje se, ale k mému překvapení si zamluvený lístek opravdu vyzvedne a po klauní smršti září. Je nadšen z čirého řemesla, vybuchlé svobodomyslnosti, klaunské anarchie proti šedivému světu deklaunizátorů na scéně i mimo ni… Objímáme se… Jako mnohokrát později na ulici, v hospodě, na trutnovském festivalu. Během křtu Světa podivínů v Arše, kde četl ze své sbírky Rok krysy. Společně skřehotáme koledy, ruskou lidovku… Naposledy letos v lednu Na zábradlí, kde jsme dávali Čekání na Godota. Já jako šílený Lucky… Ivan se usmívá, třímá pravicí: Perfektní! Jak ses ten překot, lavinu slov naučil?… Holé šílenství… Ale přesné!
Teď nebojím se / smrti už / přijď ke mně blíž / s kosou nabroušenou (Okuje, 2008). Snímek VLADISLAV GALONEK
Občas jsem ho někde potkal sedícího s kalným zrakem, povadlým obličejem… Ale když měl chuť něco říct, když chtěl odpovědět na něčí otázku… Z povolené houby obličeje počala růst omládlá tvář s jiskrným zrakem, která po usilovném výkonu… řekla, co chtěla… a opět povadla… Ta zázračná proměna, metamorfóza – jak z nějakého animovaného triku – nepřítomnost ducha, návrat ducha… Fascinující… Skrz velké siláctví a křik… Třeba když Sylvie zpívala v hospodě Na Neklance a pár lidí rušilo… Vytrhl jí mikrofon: Držte hubu… Vy nevidíte, že se tady umělkyně snaží? Zpívá?… Jak můžete rušit svým stupidním tlacháním, vy nekulturní hovada, něco tak čistého, krásného?!… Hej ty, ještě slovo a máš po tlamě!!!…
Zároveň té něžnosti, pokory…
Hovoří Jiří Kuběna. Snímek LUDVIK HRADILEK
Mezitím v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří básník Jiří Kuběna s patosem opravdového poety chválí jeho pozemské skutky a vítá jej v novém světě, na druhé břehu…
Půjdu za tebou, cestou bodláků, půjdu za tebou, abys nešel sám… (Dáša Vokatá a kněz František Lízna). Snímek KAREL ŠANDA
Dáša Vokatá třímá kytaru a pěje… Půjdu za tebou, cestou bodláků, půjdu za tebou, abys nešel sám… Uzavírá tím mši v kostele… Čuňas, Skalák a další Magorovi blízcí přátelé zvedají rakev na svá ramena…
Královsky vedl by si být králem on. Snímek LUDVÍK HRADILEK
Stejně jako čtyři kapitáni prince Hamleta. A Fortinbras shůry hřímá: Čtyři kapitáni ať pozvednou Hamleta jak bojovníka. Královsky vedl by si být králem on. Vojenské pocty vzdejte mu. Ať jemu na počest rozezní se hudba. Odneste mrtvé. Válečnému poli ten pohled sluší. Zde však hrůzně bolí. Ať pálí salvy z děl.
S Magorem se přišlo rozloučit na tisíc lidí. Snímek LUDVÍK HRADILEK
Za havraním autem půlkilometrové procesí pomaloučku doprovází, krok sun krok, svého blízkého… Zdravíme se navzájem… Kumpáni se sešli… Jakási vnitřní radost, sounáležitost, pokrevní spojenectví – všichni víme, proč tu jsme. Proč tu rádi jsme Je to až povznášející patřit v této rozbředlé době k nějaké partě, která nemusí nic programově křičet… Osvobozující úleva… Hřejivý smutek s úsměvem, který dává křídla… Skrz nosní chřípí, ústa, póry vdechujeme kapičky Magorovy poezie, které jak pára stoupá ze země a padá s nebe. A my tu omočení blaženě civíme…
A my tu omočení blaženě civíme… Snímek KAREL ŠANDA
Dav se spořádaně nahrne před, na a za hřbitovní zeď. Pozvolna se spouští truhla… Kytara nahodí dvě kila a ze všech hrdel zazní mohutný chorál Muchomůrky bílé, bělejší než sněhy… S ním je k ukojení, své potřeby něhy oho, ho, ho oho, ho, ho… Neprocitnu tady, až na jiným světě…Muchomůrky bílé, budu sbírat v létě… Oho, ho, muchomůrky bílé oho, ho, muchomůrky bílé…
Kritik Jiří Peňás v němém úžasu zírá do hrobu. Snímek LUDVÍK HRADILEK
Hlína padá z mé dlaně na statnou rakev, na statné tělo Martinovo… On sám už s jiným Martinem uhání na bílém koni a chystá se rozhazovat sníh, který měl tak rád… A ten začne skutečně padat… Nebude mě už zajímat / zda nad mou rakví sněží / či padá podzimní listí / ani mne zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží… / Nicméně doufám že bude sněžit…
Svatí Martinové cukrují tenhle zoufalej svět, aby na něj bylo lepší pokoukání…
Nebude mě už zajímat / zda nad mou rakví sněží / či padá podzimní listí. Snímek MARTIN PEKÁREK, VLADISLAV GALONEK (montáž abl)
Komentáře k článku: Nicméně doufám, že bude sněžit…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
