Nikolaj Koljada: V dramatu musí být bolest
Kolem osoby ruského dramatika Nikolaje Koljady se motám už pár let. Během té doby jsem poznala několik jeho žáků, vyslechla různé varianty historek a mýtů, kterými je opředen, přečetla několik studií o jeho textech a nakonec jeden spolupřeložila. Zbýval osobní kontakt. Do Jekatěrinburgu, kde žije a přednáší, to je z Prahy skoro 4 000 kilometrů. Před osobní návštěvou jsem proto dala přednost e-mailové komunikaci. První věta, kterou mi napsal, byl údiv nad zájmem o jeho osobu.
Moje divadlo je soukromé. Jediné peníze, které má, jsou z prodaných vstupenek FOTO ARCHIV
Jak jste se s divadlem seznámil? Proč jste se pro ně rozhodl?
Narodil jsem se a vyrůstal v malinkém městečku, spíš vesničce Presnogorkovka na severu Kazachstánu. V sovětských dobách tam ale byly tři kluby a čtyři knihovny! Dnes z nich nezůstalo nic. Hodně jsem četl a snil o krásném životě, který bude jiný, než jaký jsem žil. Má rodina totiž byla chudá – otec pracoval celý život jako řidič, vozil dojičky do kravína, matka zaměstnání střídala – pracovala na stavbě, v zemědělském družstvu, jako vychovatelka ve školce nebo taky jako řidička. Díval jsem se na televizi a zdálo se mi, že herci jsou šťastní lidé. Nosí krásné oblečení, jsou bohatí, všichni je znají. Snil jsem o tom, že se také stanu úspěšným a bohatým. V našem vesnickém klubu jsem párkrát vystoupil na besídce, ale ve skutečném „velkém“ divadle jsem do ukončení základní školy nikdy nebyl. Ani jsem nevěděl, co to je. Přijel jsem do Sverdlovska, měl jsem ukončeno osm tříd základní školy, bylo mi patnáct let a hlásil se na přijímačky na divadelní školu. Vzali mě a od té doby se nezabývám ničím jiným než divadlem. Později mi můj učitel, režisér tamní televize, řekl: Přijal jsem tě, protože jsem viděl, že kosti máš a maso ti naroste.
Litoval jste někdy rozhodnutí zůstat u divadla?
Až umřu a stanu před Božím soudem, řeknu mu: Děkuji ti, že jsi mě obdaroval takovým skvělým životem. Že jsem se mohl potkat s tolika úžasnými lidmi a že jsem mohl vybudovat vlastní divadlo!
Říkáte, že jste snil o tom, stát se úspěšným a bohatým… Povedlo se vám to?
V životě nemůžete být šťastný. Mnoho jsem pracoval a pracuju, abych šťastný byl. To je životní povinnost. Či přirozenost. Abych byl šťastný já i lidé, kteří mě obklopují. Moji herci, studenti i absolventi. Jsem snad úspěšný a možná i bohatý, ale hlavní je moje divadlo. V absolutním centru Jekatěrinburgu na hlavní třídě se každý večer rozsvěcuje neon s velkými písmeny Коляда-Театр (Koljadovo divadlo). To je mým hlavním bohatstvím a největším úspěchem.
Pokud vím, vaše divadlo je plně nezávislé?
Moje divadlo je soukromé. Jediné peníze, které má, jsou z prodaných vstupenek. Je v něm zaměstnáno čtyřicet herců a třicet dalších lidí v zákulisí a produkci. Hostujeme po celém světě. V pařížském Odinu jsme dokonce odehráli devět představení Hamleta. Každý rok jezdíme také na dva týdny do Moskvy. Mé divadlo je důkazem, že i soukromý podnik zaměřený na ne ryze komerční divadlo může mít zisk a může přežít. Disponujeme osmi byty pro herce, které jsem koupil. Zatím všechno šlape bez problémů. Přitom nehrajeme žádné tupé komedie, ale seriózní repertoár.
V Rusku se mluví o uralské divadelní vlně, kterou tvoří vaši studenti. Existuje podle vás něco takového, nebo je to jen umělá značka?
V roce 1993 jsem začal učit ve státní divadelní škole v Jekatěrinburgu. Nejprve jsem vybral pět studentů, které jsem začal učit psát dramatické texty. Jeden z nich, Oleg Bogajev, autor skvělé hry Ruská národní pošta, se pak proslavil nejen v Rusku, ale i v zahraničí. V inscenaci této hry vystupovaly ruské herecké hvězdy jako Michail Uljanov či Oleg Tabakov. Dnes Bogajev pracuje jako hlavní redaktor literárního časopisu Ural a přednáší o divadle. Od té doby každým rokem otevírám „svůj“ ročník s pěti až deseti studenty. Mezi mými žáky byla dnes již slavná jména jako Vasilij Sigarev, Jaroslava Pulinovič, Irina Vaskovská a další. Jejich texty se inscenují po celém světě.
A co označení „uralská škola“?
Není z mé hlavy, ale to označení se mi líbí. Nevzniklo pochopitelně ze vzduchoprázdna. Kritika je začala užívat v souvislosti s několika mými žáky, jejichž texty uspěly na ruských jevištích. Možná i proto, že na rozdíl od ostatních současných ruských dramatiků se nebojí psát o obyčejném ruském člověku, což je naše odvěká literární tradice. Jak píše Puškin: Umělec má vyvolat soucit s padlými.
Sledujete své žáky i po opuštění školy?
Před několika lety vzniklo v Jekatěrinburgu Centrum současné dramatiky, kde se hrají hry jen mých žáků. Oni sami zde mohou své texty inscenovat či uvádět ve scénických čteních. Tohle komorní divadélko má velký úspěch. Moji žáci již posbírali doma i v zahraničí řadu cen. Sigarev převzal z rukou Toma Stopparda v Londýně cenu Evening Standard, někteří získali prestižní ruské ocenění Zlatá maska v kategorii debut. Snažím se dávat svým žákům během studia rady o životě i o divadle, ale ne všichni mne po opuštění školy a někdy i v průběhu studia poslouchají. A to je správně. Literatura, tvorba a samozřejmě i divadlo jsou obory, v nichž je každý povinen najít si vlastní cestu a vydat se po ní zcela sám a po svém.
Co si mám představit pod pojmem „kreativní psaní pro divadlo“, jež přednášíte?
Nepřednáším, jak psát. Sám nevím, jak se správně píše hra. Při hodinách si povídáme. Ptám se studentů, co četli, co viděli v televizi, co v divadle. Snažíme se pak společně rozebrat, co je bílé a co černé. Snažím se jim napravit vkus. To je u dramatika a obecně u umělce nejdůležitější. Čteme hry. Posuzujeme je a já se na konkrétním případu snažím vysvětlit, jak je dramatik napsal, jak postavil dialog a podobně. Mám takový kreativní vzorec: Myšlenka – slovo – charakter, vše procezeno skrze autora, trpícího za své hrdiny. Hra musí obsahovat myšlenku, slovo a výrazné charaktery, které se v rámci příběhu proměňují. Pak musí být v dramatu bolest. Autor by podle mě měl soucítit se všemi postavami.
Jak poznáte, že má člověk talent psát?
Stačí jediné: aby miloval divadlo. Psát pro divadlo, aby si tím mohl člověk vydělat na chleba, mohu naučit kohokoli. I toho, kdo žádný talent nemá. Jestli se mu nedaří psát o současnosti, pak ho naučím psát pohádky pro děti, libreto nebo filmový scénář. Všechno je možné se naučit.
Podle vás tedy talent není potřeba?
Bez talentu to v dobrém divadle nejde. Ale i dobré divadlo potřebuje řemeslníky, kteří svědomitě dělají svoji práci. A psaní je především řemeslo. Stejně jako herectví. Na tom není nic špatného, je to normální.
Jaká je pozice současného dramatika v dnešní ruské společnosti?
Jestli jde o politickou pozici a názory, pak mohu říct, že je mi to úplně jedno. Je mi jedno, jestli jsou mí studenti liberální, prozápadní, nebo jsou pro Putina. Pro mě je důležité, aby milovali svoji vlast a pracovali pro blaho ruského divadla. Aby psali o lásce, o štěstí, kterého je na světě tak málo. Aby nikdy nezapomněli, že všichni Rusové vycházejí z Gogola. A aby milovali malého člověka a měli s ním soucit. To je hlavní pozice občana, umělce i spisovatele, kterou ctím a prosazuju. Je to tradice velké ruské literatury. Jejím hlavním tématem vždy byli „uražení a ponížení“.
Citujete Dostojevského. Kdo z dalších ruských či světových spisovatelů a dramatiků je vám blízký?
Kromě Gogola je to Čechov, Gorkij, Šolochov a Tolstoj. A z neruských Tennessee Williams.
Jak se podle vás divadlo v posledních letech proměnilo? Jaká nová témata přineslo? A co se v divadle změnilo?
Diváci vždycky chtějí vidět především hry o lásce. Proto nevidím v ruské ani světové dramatice žádné výrazné proměny. Dramatici píšou stále o lidech a jejich vztazích – každý po svém. Divadlo, jaké bylo, takové i zůstalo: diváci platí za to, aby si v divadle zaplakali, nebo aby se zasmáli. Nebo se zasmáli či zaplakali nad sebou, když rozpoznají v postavách sami sebe. Tak to bylo, je a bude.
Nikolaj Koljada (1957)
Patří mezi nejvýraznější divadelní osobnosti současného Ruska. Po studiích na Sverdlovské divadelní škole spojil celý svůj další život s městemSverdlovskem (dnes Jekatěrinburg). Nejprve byl zaměstnán jako herec ve Sverdlovském akademickém divadle, roku 1986 začal psát divadelní texty. Naturalisticky v nich popisoval mizerii komunálních bytů, svět opileckých pří a antihrdinů, kteří jen zoufale ubíjejí čas, což tehdy nikdo v Rusku na jevišti neukazoval. Stal se hlasem „žalostné postsovětské reality“, temné (černé) skutečnosti, podle níž ruská divadelní kritika začala jeho hry nazývat černuchou. Jejich inscenace slavily ohromný úspěch především v moskevském divadle Sovremennik, ale i na dalších scénách po celém Rusku a posléze i v zahraničí. K dnešnímu dni je autorem více než 75 her.
Komentáře k článku: Nikolaj Koljada: V dramatu musí být bolest
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
