Divadelní noviny > Rozhovor

Nina Vangeli: Dnes můžeme víc řvát

Publicistka a režisérka Nina Vangeli má s performerem a spisovatelem Milanem Kozelkou mnoho společného. Jde o výrazné osobnosti s dlouhodobými angažovanými společenskými i uměleckými postoji a ostře vyhraněným viděním světa. Z jejich nedávného setkání vznikl následující rozhovor. Ptal se Milan Kozelka, odpovídala Nina Vangeli.

Od sedmdesátých let podrobně sledujete a účastníte se kulturního života. Můžete popsat, jak a v čem se od té doby u nás proměnilo klima v této oblasti?

Dnes, oproti sedmdesátým a osmdesátým létům, můžeme víc řvát. To samo o sobě už dává určité možnosti. V tehdejší době bylo ale umění vnímáno jako dobrodružství, dnes spíše jako mejdan. Umění bylo pro nás aktem z nezbytí, dnes je jedním z projevů luxusu. Přestává být závazné, a tudíž i důležité. Velkým přínosem současné doby je ale na druhé straně nebývalý rozkvět a legitimizace nejrůznějších subkultur, které pořádně zatřásly starou korunou stromu ustálené struktury umění. Přes velký bordel, který tím způsobily, jsou pozitivním jevem, který liberalizoval umělecké prostředí. Uspíšila se tak aktuálně probíhající zásadní proměna paradigmatu umění.

V čem ona proměna spočívá?

V jejím důsledku přestává být cílem umělecké činnosti opus – čeká nás možná konec „opusovosti“, copy­rightů a ochranných svazů autorských. Nyní je tím cílem hra. Umělec se mění z tvůrce díla na designera hry. Zřetelné je to především v performativním umění. Ostatně umění obecně se performatizuje. A nejen umění, nýbrž životní styl vůbec. Závažná část dnešní nezávislé tvorby, i té mezinárodně uznávané, v oblasti performativních umění už dnes charakter hry, připomínající nějakou „bojovku“ či zážitkovou procházku, má. Designerům takových her jejich status umělců potvrzují i grantoví donátoři, kteří jim žádosti o granty schvalují v kapitole umění.

Samo slovo umění si začíná stydlivě stahovat sukni přes kolena – toto slovo vytlačují slovotvořičské potraty jako: „kreativní průmysly“ a „kulturní aktivity“. Slovo dílo zní dnes v účtárnách zřejmě pateticky a je nahrazeno – nic neslibujícím – projektem. Nechci ale moralizovat; pozitivním výdobytkem nové doby je přece odmítnutí norem a cenzury.

Který faktor podle vás nejvíc podmiňuje svobodný vývoj kultury?

Je to především pluralita příležitostí pro tvůrce. Zdá se, že ta je zásadně ovlivněna velikostí společenského celku, v němž je daná společnost organizována. Ve velkých národních, státních celcích vzniká tato pluralita přirozeně, zato celky malé jsou vždy ohroženy klanovou mentalitou, rvačkami o kontrolu nad daným uměleckým oborem a kulturou obecně.

A co naopak umění brzdí a v konečné instanci i likviduje?

Ohrožující je byrokratizace umění. Jestliže v malé klanové společnosti, jako je třeba ta naše, počet lidí, kteří zúřadovávají – ko-ordinují, kurátorují, píárují, zúčtovávají a zprůmyslňují – kulturu, naroste tak, že zalehnou umělce, je to likvidační stav. Velkou roli hraje i mládí nebo stáří kultury, tradice, obecná vzdělanost a cosi, co bych nazvala religiózní talent národa. Míním tím otevřenost inspiraci. Nedá se koupit ani zkoordinovat.Jakou roli přisuzujete v oblasti umění financím?

Finance se s uměním naprosto míjejí. Některé oblasti života nejsou penězi vyjádřitelné. Shodou okolností ty nejdůležitější: mateřství, péče o zachování života, umění. Neexistuje způsob, jak pravdivě v penězích vyjádřit a ocenit hodnotu – ostatně proměnlivou – uměleckého díla. Jsou to dva neprostupující se světy. Společné mají jen to, že jsou oba virtuální. V zájmu sociálního smíru jsou tedy umělci honorováni penězi – nic jiného jsme nevymysleli – způsobem značně nahodilým a iracionálním. Můžeme toto „kolo Fortuny“ označit za destruktivní a manipulativní? Asi ano. Můžeme vyskočit ze supícího vláčku tisícileté iracionality? To už asi nebude taková hračka…

Současná česká společnost prochází otřesnou krizí, která je podmíněna nejen ekonomicky, ale především morálně a politicky. Vše nasvědčuje tomu, že začínáme žít v prostředí ekonomicko-mafiánského fašismu.

To je pravda. Zavinila to ovšem stará dobrá parlamentní demokracie. Je už senilní, pomočuje se a nechává si gangstery srát na hlavu. Nemluvě o tom, kolik nás stojí léky na její senilitu.

K ekonomicko-mafiánskému fašismu je nutno ovšem ještě přičíst i mimoparlamentní machisticko-sportovní fašismus, kterým se cítím rovněž vážně ohrožena. Projevuje se agresivní okupací veřejného mediálního prostoru mužskými sporty. V jejich řevu zaniká mé právo na svobodný projev. Je to výrazné dnešní politikum a je nepřátelské jakékoli kultuře. A i tímto směrem se tunelují nemalé veřejné prostředky.

Co určuje svobodu umění?

Svoboda je pojem odvozený od uvědomění si lidské individuality. Neříkáme, že stádo je svobodné, i kdyby nehlídáno zvlčilo. Umění je jedním z důležitých projevů individuální svobody. Svoboda umění je proto určována respektem k jedinci a v rámci tohoto respektu respektem k tvůrčímu jedinci – umělci, autorovi. Předstírá-li společnost, že chce podporovat umění, musí podporovat individuálního umělce a jeho kreativitu přímo, a to konkrétně. Například tak, že odstraní všechny mezičlánky a bariéry, absurdní dokumentace a pravidla, která leží mezi státním měšcem a dotyčným individuálním tvůrcem, o kterém lze většinou předpokládat, že je nejen kreativní, ale i svéprávný. Jediným skutečným doporučením umělce k podpoře je jeho dosavadní práce a dobrá pověst. To by ovšem museli mít kulturní úředníci rozhled po oborech, které zúřadovávají. Právě to jim ovšem tragicky schází. A tak se zuby nehty drží svých papírů, které se množí samoplozením.

Do jaké míry je podle vás soudobé české umění kvalitativně souměřitelné se světovým? Nejsou jeho pouhými plagiáty?

V mém oboru – současném tanci a pohybovém divadle – došlo k velkému zdržení oproti západní Evropě, neboť minulý režim nebyl modernímu proudu tance nakloněn. Proto náš region není v tanci ještě souměřitelný s tanečními „tygry“, jako jsou Belgie, Británie, Quebec, Francie, Německo… Ovšem dnes už to není žádná propast. Náš region – myslím tím Střední Evropu, tanec se nedrží politických hranic – už se zachvívá seismickými otřesy, z nichž vznikají nová, aktuální a zároveň archetypální taneční témata. Témata nesená výraznými individualitami. Právě v této chvíli je současný tanec v Čechách ve fantastické formě. O plagiátech nemůže být řeč. Doufám, že se to nepodaří ututlat.

Čím se podle vás odlišuje umění od zábavy?

Vlastně ničím. Pouze úrovní, na které se lidé baví. Hrajete „vole, padni“, nebo šachy. Jde o rozdíl, který definuje Roger Caillois jako rozdíl mezi ludus – vysoce strukturovanou hrou s dodržovanými pravidly – a paidia – elementárním, nestrukturovaným, dětinsky rozjíveným povyražením.

Je v současnosti ještě možné tzv. vysoké umění?

Otázka vysokého umění je passé. To není otázka naší doby.

Jak se díváte na současnou grantovou politiku v Česku?

Je zločinná. Morálně umělce korumpuje. Přitahuje příživníky, kteří ukrádají umělcům z talíře jako Harpyje. Podporuje negativní stav, v němž jsme se ocitli a který nazývám lunaparkizace kultury. Jde o to, že ta veřejnost, která kulturu sleduje, nežije už neprognostikovatelným a vzrušujícím rytmem Událostí – vydání, premiér, objevů jednotlivých nových děl, výsledků tvůrčí svobody a inspirace – ale je svinským krokem hnána z festivalu na festival. Vedle těch významných a ukazujících cestu je mezi nimi spousta šóncajk veselic. Vznikla pokleslá pouťová kultura, kde se daří Mastičkářům. Kultura se mění v nerozlišitelnou šlichtu, v níž plave kde co. Znechuceně se v tom hrabeme lžící a jsme rádi, když se nám tam občas objeví chutné sousto. Úředníci jsou na to hrdí, říkají tomu rozmanitost. Ach, jak oni mají rádi tuhletu rozmanitost, která je zbavuje povinnosti čemukoli rozumět! A ochotně to platí. Vždyť také k tomu, aby stát vypláznul kulturní grant, není třeba mít dobrou pověst jako umělec. Stačí si založit občanské sdružení.

Jak a čím současný establishment negativně ovlivňuje uměleckou tvorbu? Co je oním příslovečným cukrem a bičem?

Současný establishment především deklaruje naprosté pohrdání čímkoli, co se i jen zdálky vyznačuje kulturou. Je to jeden velký políček do tváře umělců i všech lidských bytostí, které mají duševní procesy. Cukříčky si establishment žere navzájem z ruky s celebritami, se kterými na sobě vzájemně parazitují.

Kterou oblast současného divadla pokládáte za nejvíc životaschopnou?

Jako nejživotaschopnější, dynamicky se nejvíce rozvíjející umění se mi jeví tanec. A nejen to. Tanec je bytostná přítomnost, je vytvářen v míře naší smrtelnosti. Je stejně efemérní i intenzivní jako život sám. Nepřežívá nás, nezůstává po nás jako náhrobek na nějakém hřbitově zvaném galerie či muzeum. Vybouří se v energetických obrazcích vznikajících tancem těl a mezi tančícími těly. Ta energie se tvaruje v naší živé přítomnosti a vymizí někde v mýtickém prostoru, v němž se protínají dvě rovnoběžky. Tanec patří říši bios právě tak jako lidské bytosti. A reinkarnuje se s geny nově narozených těl. Tanec je prostor obnovitelných energií. Je to trvale udržitelný druh umění.

Jaká je výhoda stáří vůči mládí?

V první řadě je stáří velikým osvobozením. Zejména pro ženu. Máte pro sebe konečně své tělo. Nikdo vás nebudí, nikdo se už po vás nesápe lačnýma rukama. Žádné miminko nepláče, že chce váš prs. Nemusíte zvládat tíže druhých těl, mužských, dětských.

Pro starého člověka se nehodí, aby lhal. Jste osvobozeni k vyslovování pravd, na které mladý člověk nedosáhne. Jste spřáteleni s myšlenkou na smrt, strach vás nemá v pařátech. Vaše vnímavost se zostřila díky zahuštěné síti nejrůznějších souvislostí, které si uvědomujete. Vnímáte proto mnohem více věcí, které můžete uvádět do metaforických a paradoxních souvislostí, a tak velmi rychle kráčet kupředu ve svém poznání. Svět tak pro vás začíná dostávat Smysl.

Jak byste definovala svět, ve kterém žijeme?

Je vzrušující. Je to nejlepší ze světů, které jsem až dosud poznala.

• Autor: Milan Kozelka
• Publikováno: 15. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nina Vangeli: Dnes můžeme víc řvát

1. Miloš Šejn

   

   Opravdu krásné!

   13.06.2019 (8.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ