Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Nitra ve znamení politického divadla (No. 3)

Závěrečná část původní reportáže z letošní Divadelní Nitry – o inscenacích závěrečných dvou dnů festivalu.

///

27. září

Lotyšské představení-monodrama Ztracená Antarktida bylo hrané v angličtině.

Šlo o inscenaci-přednášku, při které hlavní hrdina-přednášející Tom Liepajnieks v režii Valterse Silise se snažil zaujmout diváky mořskou flórou, faunou a chemií. Ve skutečnosti šlo o něco tak nudného, co se dlouho nevidí. Navíc herec mlel text tak rychle, že mu nebylo téměř rozumět. Trochu to ozvláštnil, když si oblékl červenou sukni, potom pozval na scénu tři diváky, s kterými pil pivo na oslavu jakéhosi výzkumného úspěchu. Představení bylo naprostým omylem a na festival vůbec nepatřilo. Jsem přesvědčený o tom, že Lotyšsko by mělo co ukázat a zajisté má řadu zajímavějších témat.

///

Opět silné politické monodrama Archiv izraelského tanečníka a choreografa Arkadiho Zaidese /narozený v SSSR/.

Prázdná scéna, krátký úvod v angličtině. Na pozadí scény vpravo v pozadí plátno, kde se promítaly záběry /smyčky/ z okupovaného pásma, kde osadníci činili agresivní výpady vůči Palestincům. Zaides kopíroval pohyby osob na plátně, často zastavoval obraz, později samostatně tančil za zvuků nadávek, bez obrazu, kdy zvuky měly až charakter štěkotu psů. Představitel byl sympatický hubený mladík, téma bylo zajímavé, ale opět to byla jen jakási vizuálně-pohybová performance. Nic více, nic méně. V diskusi zaznělo, že autor je v Izraeli nežádoucí osobou, pravicově orientovaní osadníci se snaží jeho tvorbu finančně blokovat.

///

Hudební kus Starý Monk z belgického Gentu. Performér Josse De Pauw a hudební skupina Kris Defoort trio nabídli opět vystoupení-performanci, tentokrát hudební. Šlo o dost nemelodický jazz. Hlavní hrdina, který chtěl na stáří být mnichem, nejprve tančil, potom zpíval a nakonec hovořil na téma stáří, únavy. Šlo o básnický text plný erotických obsahů až vulgarismů. Hrdina tančil, posedával, značil si svůj prostor kroky. Na závěr se promítalo velké množství snímků jeho nahoty, což ovšem moc půvabu nemělo, neb postava byla stařecky „neforemná“. I tak představení vyznělo optimisticky.

///

28. září

Dokumentární divadlo z Ruska přivezl soubor Těatr doc. Vzniklo ve spolupráci s divadlem z Kirova.

Diváci seděli na scéně, kde se hrála dokumentární hra Vjatlag. Prázdný prostor, stůl, krabička s lístečky, které měly imitovat cigaretové papírky. Režíroval a deníkové záznamy četl Boris Pavlovič /hlava ostříhaná jako u vězně dohola, brejličky/, Jevgenija Tarasovová zpívala lidové lotyšské písně a občas říkala komentář, jak hlavní hrdina dopadl. Šlo o deníkové záznamy rolníka Arturse Strandinše z Lotyšska, který se pro účast v protisovětské lotyšské skupině octl na deset let v gulagu. Onen vězeň nebyl kuřák, takže z cigaret, které dostával, prodával tabák a na papírky psal deník. Vydány byly tři ročníky, ten dnešní byl z roku 1942. Psal ale celých deset let.

Představení začalo sdělením osudů demonstrantů proti Putinovi na tzv. Blatném náměstí. Potom už Pavlovič četl klidně a věcně deníky. Jde v nich o suchý, realistický styl. Převládala suchá sdělení úmrtí jednotlivých spoluvězňů. Představení však bylo stereotypní, postupně diváky uspávající. Jen jednou z toho Pavlovič vystoupil, a to když se svlekl do půli těla a – snad – se vystavoval slunečním paprskům, o kterých byla v deníku zmínka. Představení se táhlo. Záměrně. V závěrečném sdělení zaznělo, že tvůrci budou tak dlouho číst tyto deníky, dokud nebudou propuštěni poslední vězni z demonstrace na Blatném náměstí…

///

Poslední představení festivalu pod titulem Sobota s rozhlasem bylo jakýmsi pandamem Štvavého rádia.

Týkalo se opět genocidy v Rwandě. Tentokrát z pohledu dítěte. Představení bylo dílem všestranné umělkyně Dorothée Munyanezy /koncepce, text, tanec a hlas/. Ta pochází z Rwandy, ale je nyní britskou občankou a žije v Paříži. Původně jsem si myslel, že to bude něco o rádiu, které před masakrem bylo velmi oblíbené, lidé se bavili a tančili podle něj. Ale nikoliv, jde o vyprávění hrdinky, jak v době masakru se pokoušela jako nezralá dívka utíkat ze země. Sice se na jevišti zpívalo a tančilo, ale spíše jako projev bolesti. V představení vystupovali kromě hlavní představitelky také černošský tanečník a francouzský zvukař. Závěr byl věnovaný líčení, jak se hrdinka zachránila. Poté zazněla otázka, co jsme my-diváci dělali v dubnu 1994…

Letos tedy šlo v Nitře o politické, dokumentární a zejména autorské divadlo. I přes velkou snahu však občas převládal prvoplánový politický pohled bez hlubšího uměleckého zpracování.

/Konec/

///

Více na i-DN:

Nitra ve znamení politického divadla (No. 1)

Nitra ve znamení politického divadla (No. 2)

///

O Divadelní Nitře 2015 najdete původní reportáž v aktuálních Divadelních novinách 18/2015: Čtyři A Divadelní Nitry aneb Ve znamení empatie

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 5. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nitra ve znamení politického divadla (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ