Operní kázání
Symbolický příběh nové původní opery Noc plná světla o pokorném přijímání životního osudu vypreparoval libretista, olomoucký biskup Josef Hrdlička, z duchovního dramatu Paula Claudela Zvěstování Panně Marii z roku 1911. Podal ho jako názorné naučení, příliš zatížené katolicismem, než aby mohlo přirozeně zatřást svědomím současnosti – a že každého takového díla je nám nadmíru třeba, a úmysl sám je proto nanejvýš sympatický!
Skladatel Zdeněk Pololáník jen volnými zvukovými plochami pospojoval přímočaré oznamovací repliky až přehnaně vstřícně melodizované, rozbité do krátkodechých frází, dokonce s prvky připomínajícími populární hudbu socialistických 50. let, což v daném kontextu působí bizarně. Stejnou melodiku lze najít i v jiných Pololáníkových skladbách, a také další „budovatelské“ kompoziční prvky, nejnápadnější jsou krátké, o stupeň posouvané sekvence. Hudba je trochu filmová, trochu oratorní, v zásadě neoperní v tom smyslu, že nevytváří dramatické situace, jen „pokorně“ lineárně plyne. Je to jakési orchestrem podkreslené melodizované pronášení replik, které vlastně trochu kopíruje formu církevních obřadů. Je to kázání, které sestoupilo z kazatelny na divadelní jeviště. Nejpůsobivější, a to sborová pasáž, operu otevírá místo předehry, nic jiného nepřipomíná uznávaného autora desítek skladeb různorodého určení. Rezignoval ve vysokém věku na světskou hudební marnost a vyjadřuje se co nejprostším hudebním jazykem? Jenže na to je, jak už bylo řečeno, jeho hudba zatížena hodně nepřípadnými idiomy a také neobratnostmi. Navíc dramatická hudba nemůže jen zprostředkovat literaturu, ale musí ji svými prostředky povýšit na samostatné především hudební dílo, což podle mých představ není tento případ. Připomíná se v této souvislosti jediný operní pokus Petra Ebena Jeremias (1997), který se také záměrně vyhýbal operním konvencím, výsledkem z formálního hlediska bylo neobvyklé dramatické oratorium naplněné výsostnou hudbou, kdežto Pololáníkův opus formálně ani ryze hudebně nepřinesl nic pozoruhodného a podstatného – hudba jen podepírala specifické čtení textu.
Michael Tarant stvořil stylizované biblické výjevy plné pohybu, protisvětel, kouřů a ohně na točně s žebříky, které mohou evokovat středověké války, a s vlajícími plachtami, jež jistě mají připomenout cestu po moři do Svaté země. Nejsem si jist, nakolik už poněkud mechanicky opakovaná Tarantova barvitá podívaná Pololáníkově „neopeře“ prospěla a nakolik ještě zviditelnila naivitu partitury. Pěvce však Tarant přivedl k precizní herecké drobnokresbě, zpívali repliky výtečnou dikcí s pochopením pro sdělované poselství. Nejpůsobivější na inscenaci je právě společné úsilí vyjádřit smysl příběhu i všech zpívaných „replik“, smysl věcný, dramatický i duchovní. Velmi to pozvedlo úroveň všech pěveckých kreací, stylově pro soubor přitom velmi nezvyklých, zvláště v hlavních postavách Matky (Zdeňka Mollíková), Violény (Lea Vítková) a Mary (Barbora Polášková) spolu se vskutku biblickou postavou Petra z Craonu v podání Davida Szendiucha. Dílo poprvé interpretoval dirigent Petr Šumník s obvyklou precizností, jíž se podřídily sbor i orchestr. Vůbec přístup k nastudování neobvyklé novinky považuji za nejpřesvědčivější vyjádření potřeby „pokory“ jakožto, myslím, hlavního poslání díla – bylo zřejmé, že všichni v divadle usilovali stvořit výjimečnou událost.
Pochybuji však, že dílo má šanci uspět mimo katolické, zvláště olomoucké kruhy, kde se pod záštitou kardinála Dominika Duky a tehdejšího ministra zahraničí v demisi Karla Schwarzenberga stalo i významnou společenskou událostí.
Moravské divadlo Olomouc – Zdeněk Pololáník: Noc plná světla. Opera o naději, lásce a síle oběti. Libreto podle námětu Paula Claudela Josef Hrdlička. Režie Michael Tarant. Hudební nastudování a dirigent Petr Šumník, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, pohybová spolupráce Kristýna Kudrnáčová. Světová premiéra 28. června 2013.
Komentáře k článku: Operní kázání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)