Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 1)
…
Nečekaná melancholie
Kdybych měl teď pokračovat v Cageově hře, musel bych napsat operní recenzi jak se patří. Použít takové ty věty jako „vyzrálý soprán Marthy Herr se výborně prosazoval a byl jistý ve vyšších polohách, občas nepříjemné vibrato dokázala vyvážit promyšlenou, účinnou a neokázalou hereckou akcí a její výstup v masce medvěda byl nezapomenutelný“.
John Cage (1912 – 1992). FOTO ANDREAS POHLMANN
Na hru koneckonců přistoupilo i publikum – hodinové představení odměnil zcela zaplněný parter ostravského Divadla Antonína Dvořáka koncentrovanou pozorností a nefalšovanými operními ovacemi. Nikdo se hlasitě nesmál, ale asi se skoro všichni usmívali. Čekal jsem ledacos, ale jemná melancholie prostupující celé představení mě překvapila.
Opera neopera
Je těžké psát o Cageovi bez pocitu, že člověk jen rozmnožuje slova. Cageovo dílo je obrovské, mnohovrstevnaté, vzpírá se hodnocení „zvenčí“ a s „odstupem“, umožňuje téměř bezbřehé (dez)interpretace. Zaujmout nějaké kritické stanovisko, „mít názor“, je skoro nepatřičné a hlavně zbytečné. Cageova opera neopera se prostě děje a není k tomu moc co dodat.
DAD Ostrava 24. 6. 2012. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Repro archiv
Europera 5 je poslední ze série útvarů, které znamenají Cageův pozdní a jediný kontakt se světem velké opery. Europeras 1&2 vznikly na objednávku operního domu ve Frankfurtu (premiéra 1987) a hrají se naráz, stejně tak čísla 3 a 4. K samostatnému provádění je určena pouze poslední Europera s číslem 5. Zatímco předešlé kusy jsou opulentní a vrství se v nich mnoho různých akcí a vjemů přes sebe, Europera 5 je určena pro poměrně skromné prostředky a jednotliví aktéři a jednotlivé akce si spíše ustupují. Simultaneita nezávislých dějů, pro Cage jinde tolik typická, je omezena. Je tu hodně úseků, ve kterých se neděje nic, nebo skoro nic a hodně potichu.
Your operas
Název Europeras se dá číst také jako „your operas“ – tedy vaše opery (tady je máte zpátky, vy Evropané)…). Své proslulé náhodné operace Cage použil k rozstříhání operních „fláků“ a jejich opětovnému náhodnému slepení. Výsledek snad lze nazvat koláží – zpěváci zpívají v náhodně určený okamžik nesouvisející árie ze seznamu, který si sami sestaví, náhodně a nezávisle na sobě se pohybují po scéně. Jeviště je zaplněno absurdně disparátními rekvizitami, osvětlení se mění nezávisle na dění a jevištní akci.
Repro Europera 5 / 1994
DAD Ostrava 24. 6. 2012. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Cage neměl rád hierarchii a měl rád „abundance“ – mnohost, hojnost. Neexistuje žádná partitura, žádný dirigent, zato každá realizace vyžaduje stovky náhodných operací podle Cageova rámcového předpisu – určují téměř vše, počínaje načasováním jednotlivých výstupů po výběr z očíslovaných rekvizit, třeba židlí. Průběh představení řídí stopky.
Europera 5 počítá se dvěma zpěvačkami (Martha Herr, soprán, Katalin Károlyi, mezzosoprán) a klavíristou (Alexander Starý). Zpěvačky zpívají své oblíbené árie, přicházejí a odcházejí, nasazují si masky zvířat. Klavírista hraje výtahy z oper, ale ne moc často a ne moc dlouho. Cage dále předepisuje starý gramofon (obsluhoval Otakar Mlčoch), který potichu přehrává staré standardní desky s dobovými operními nahrávkami. Je tu náhodně vypínaná a zapínaná televize bez zvuku, slabounce zní rádio, světla svítí někdy na scénu, ale často také za zpěváky, na stěny divadla, do provaziště.
Musí to být velké
U každého Cageova díla je nesmírně důležité, kdo ho provádí a zda je veden takříkajíc čestnými úmysly, pokorou a dobrou vůlí. Mnoho Cageových skladeb svádí k dojmu, že je může hrát každý, což je častý omyl. Zejména v letošním roce, kdy si připomínáme sté výročí Cageova narození, není o příklady takového nedorozumění nouze.
DAD Ostrava 24. 6. 2012. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Repro Europera 5 / 1994
Rozhodně to ale není případ ostravské inscenace. Interpretace Cage má díky Petru Kotíkovi, jeho dlouholetému spolupracovníkovi, už v Ostravě de facto tradici. Je docela odvážné zahájit první ročník operního festivalu něčím jako je Europera 5 (ačkoli žádný skandál, ba ani naštvané odchody a jiné projevy nesouhlasu se nekonaly), ale samo o sobě by vše zůstalo v rovině gesta bez velké hodnoty, kdyby ruku v ruce s odvahou nešla schopnost interpretovat dílo dobře, s plnou vážností a velkoryse: Režisérem (či spíše inscenátorem) ostravského nastudování byl Andrew Culwer, který byl po mnoho let Cageovým asistentem a byl přímo u vzniku Europeras. Martha Herr zpívala premiéru v Amsterdamu v roce 1991. Díky Jiřímu Nekvasilovi bylo možné realizovat představení v Divadle Antonína Dvořáka – Europera se prostě musí hrát v tradičním, starém divadle. Musí to být „velké“.
Šťastné ostravské náhody
Pátrám-li po zdrojích oné nečekané melancholie, nacházím – krom zmíněné relativní vyprázdněnosti – ještě další dva: Europera 5 operu do značné míry obnažuje. Poslouchat árii zpívanou a capella na holém jevišti, otevřeném až do technického zázemí (jaký kontrast se zdobností interiéru hlediště) za surového osvětlení, které se o zpěváky vůbec nestará, kdy v pozadí zní něco divného z potichoučku hrajícího rádia (třeba Cohenova Hallelujah) a televize s vypnutým zvukem ukazuje jakousi reality show, je dost zvláštní zážitek. K tomu připočtěte ještě jeden velmi cageovský moment: krásný táhlý hluboký zvuk tramvají projíždějících okolo divadla zleva doprava v téměř pravidelných intervalech, které představení dodávaly nezamýšlený, přesto velmi případný, velice pomalý rytmus. To jsou přesně ty okamžiky, kdy se díky disciplinovanému nasazení všech zúčastněných cageovská náhoda stává náhodou šťastnou, aniž pro to kdo – zdánlivě – pohnul prstem.
Komentáře k článku: Bílá místa operní / NODO 2012 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
