Přehlídka zralých interpretek
Nové vedení Divadla na Vinohradech ve svém programu usiluje vrátit tuto scénu vinohradskému divákovi a také herci. Volba u nás dosud nehrané komedie Noela Cowarda To byla moje písnička! je tedy z tohoto pohledu pochopitelná.
Stojící Jana Štěpánková, vlevo Marta Vančurová, vpravo Gabriela Vránová FOTO ROMAN ČERNÝ
Ve skutečnosti vrací vinohradskou scénu spíše části divácké obce, té tradičnější. Mladé publikum asi do hlediště nepřitáhne. Ale od toho jsou jiné tituly, které Vinohrady ve svém dramaturgickém plánu oznámily.
Zvolená Cowardova hra nepatří k jeho nejlepším dílům. Napsal ji na prahu šedesátky v době, kdy ho zastihl ústup ze slávy, a tak do ní jistě promítl mnohé své osobní pocity. Příběh o stárnoucích herečkách, které dožívají své dny v charitativním penzionu, v sobě sice má cowardovský vtip, ale také notnou dávku sentimentu. Děj je poskládán z oblíbených klišé a je bohužel předem odhadnutelný. Dvě divy, které spolu třicet let nemluvily, se pochopitelně smíří, dáma s Alzheimerem podpálí dům a musí být odvezena do ústavu, nechybí ani smrt při bujarém vánočním veselí atd. Jednu přednost ale text má. Je určen starším herečkám, které v současném repertoáru moc příležitostí nedostávají (i když pro některé zde zúčastněné to zrovna neplatí). A od nového vedení je to skvělý tah, vrátit na jeviště herecké legendy, s nimiž se diváci rádi znovu setkají. Takovou poctu si zaslouží.
Problém je v tom, že režisér Petr Kracik se nijak zásadně nepokusil potlačit slabiny textu. Jako by se spolehl především na kvality a popularitu obsazených dam a rezignoval na nápaditější akci i stylovou jednotu. Rámec inscenace je sice realistický, a to i vizuálně, ale přehlídka výkonů sahá od drobnokresby až po hrubozrnnou komiku. Dokonce i situace, které by mohly působit pravdivě, třeba setkání Lotty se synem po sedmnácti letech, je tak obecné, že Václav Vydra působí, jako by si sem jen odskočil z TV seriálu. Trochu vzruchu sem vnese vánoční večírek, který je ovšem přímo od autora napsán jako jisté vybočení z děje, aby herečky mohly předvést svá úspěšná životní čísla.
Přesto, že Coward údajně napsal komedii pro konkrétní osoby, nenadělil všem postavám stejně životný prostor. Některé zde vytvářejí spíše kolorit, ovšem Libuše Švormová s mnohaletou praxí v Městských divadlech pražských dokáže i malé místo přesně využít. Její sarkastické poznámky dokonale sedí a dodávají situacím cowardovský švih. Stejně tak Carmen Mayerová, která navíc předvede strhující taneční číslo. Marta Vančurová je v roli Lotty odsouzena předem k neuvěřitelné ušlechtilosti, kdežto Dana Kolářová dostala v May přece jen o něco víc příležitosti k vytvoření bohatšího charakteru. Inscenaci ovšem dominuje Jana Štěpánková jako křehká mimózní Sarita, vznášející se nad realitou s půvabem, vtipem i jemným nadhledem.
Divadlo na Vinohradech – Noel Coward: To byla moje písnička! Překlad Kateřina Hilská. Režie Petr Kracik, scéna Ivo Žídek, kostýmy Samiha Malehová, dramaturgie Jan Vedral. Česká premiéra 2. listopadu 2012.
Komentáře k článku: Přehlídka zralých interpretek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
