Divadelní noviny > Rozhovor

Nori Sawa: Učím se být neviditelný

S japonským loutkářem Nori Sawou jsme mluvili při příležitosti zahájení nového projektu Umění býti neviditelným, který připravuje na jaro a léto. Po Noriho návratu z Ruska a před jeho cestou do Indie. Seděli jsme v malém pražském bytě v Libni, obklopeni kufry plných loutek.

Vidím všude okolo kufry, trávíte hodně času na cestách?

Jako nezávislý umělec bych se jinak neuživil. Rád cestuji s divadlem. Dřív jsem jezdil jen s jedním kufrem, který jsem používal zároveň jako scénu, a hrál jsem, kde se dalo. V devadesátých letech jsem vystupoval třeba i v punkových klubech, kde mě chtěli od diváků oddělit mříží. Prý, aby po mně někdo z diváků něco nehodil… Ale nestalo se to.

Teď cestuji nejen jako herec, ale i jako režisér. V této sezoně jsem připravoval inscenaci v Mariboru a dvě představení v Japonsku. Je to radost, ale zároveň také trochu vyčerpávající. Proto se teď moc těším na delší a soustavnější práci v Čechách, na projekt Umění býti neviditelným, který za chvíli začne.

Co název znamená?

Být neviditelný je jedním z principů loutkového divadla. Přestože často stojím na scéně a diváci mě vidí, je nutné, aby se soustředili na loutku, kterou držím v ruce. Zároveň nejsem pouhým vodičem, loutka se musí stát mou součástí. Nakonec tedy herec musí být neviditelný. Stejně jako ninjové, klasičtí hrdinové japonských příběhů, kteří budou hrát v novém představení důležitou roli. Ale ten název obsahuje ještě jeden význam – budu připravovanou inscenaci jen režírovat, sám v ní hrát nebudu. Viditelní tedy budou jen herci na scéně.

Podle čeho si vybíráte své herce?

Většinou pracuji s herci souboru, ve kterém režíruji. V Čechách jsem se nyní pustil trochu jinou cestou, otevírám pro vznik tohoto projektu divadelní dílnu. Věřím, že chuť pracovat společně by měla vzniknout na základě upřímné zkušenosti, a ne jen z touhy být součástí nové divadelní produkce. Divadelní workshopy jsem vedl mnohokrát a vždycky mě mrzelo, že spolupráce byla časově omezená. Teď bude mít logické pokračování v inscenaci, které by se měla dál hrát a zdokonalovat.

Pro koho jsou tedy dílny určené?

Na konci března otevírám workshop pro loutkáře a scénografy, kteří se budou chtít naučit nebo zdokonalit ve vyrábění loutek a podílet se na loutkách pro novou inscenaci. Teď jsme rozeslali výzvu a už máme první zájemce. Začínáme 25. 3. šestidenním intenzivním seznamováním se s loutkami klasického japonského loutkového divadla bunraku. Pak se budeme věnovat dalším tvůrčím technikám loutkového divadla a začneme pro Umění býti neviditelným vyrábět několikametrové loutky, které bude vodit vždy víc herců. Dále budou součástí produkce i loutky v životní velikosti. Na konci května uspořádáme workshop pro performery, ze kterého b y měli vzejít herci pro výslednou inscenaci. Tuto dílnu kromě mě povedou ještě herci ze skupiny Long Vehicle Cirkus, kteří budou v představeních i hrát.

Mohl byste o připravované inscenaci říct něco konkrétnějšího?

Rád pracuji s pohádkami, a to jak s japonskými, které mi vyprávěli rodiče jako dítěti, tak i s českými, které jsem vyprávěl své v Čechách narozené dceři. Přes zdánlivé protiklady mají tyto dvě kultury spoustu společného. Humor, zálibu v tajemství. V Umění býti neviditelným budu pracovat s různými příběhy o ninjech a vedle toho s pohádkou o Červené Karkulce. Líbí se mi atmosféra temného lesa, ve kterém se skrývá (nejen) vlk. Právě velká loutka bude pro novou inscenaci podstatná. Bude to trochu reálný vlk, ale zároveň bude symbolizovat i naše strachy, obavy z temného nevědomí, a současně nutkavou touhu do onoho nevědomí, do temného lesa vstoupit. Bojím se, jak bude loutka vlka vypadat a nemůžu se jí dočkat. Chci také pracovat s pohyby ninja tanečníků. Ninjové jsou sice lidské bytosti, ale zároveň patří i trochu do přírody, do lesa. To oni ovládají půvabnou, ale trochu bezradnou Červenou Karkulku.

Pro jaké publikum bude inscenace určená?

Baví mě hrát pro děti. Jsou bezprostřednější a spoustu věcí chápou spontánněji než dospělí. Umění býti neviditelným bude ale pouliční produkce, takže je určená všem, nejen rodinám s dětmi. Navíc ji budeme hrát ve dvou variantách. Jako radostné odpolední představení a jako temnější, večerní, se stínohrou a svícením. Chtěl bych, aby bylo jazykově bezbariérové stejně jako mé ostatní inscenace. Takové produkce jsou komunikativnější a dají se hrát kdekoliv, i v zahraničí. Předpokládám, že herci, kteří budou s inscenací jezdit, budou cestovat s divadlem stejně rádi jako já.

Jakou máte s pouličními produkcemi zkušenost?

Už dřív jsem sice hrál pod širým nebem, ale Umění býti neviditelným bude má první inscenace, která bude vytvořena přímo pro pouliční provedení. Hraní na ulici je trochu jiné. Nejde jen tak vzít inscenaci a hrát ji na venkovním pódiu stejně jako na jevišti v divadle. Navíc mě láká možnost reagovat na vždy jiný prostor, ve kterém se bude představení hrát. Umění býti neviditelným nebude mít pódium. Bude tedy vždy jiné na trávě, v prostoru dětského hřiště, na Václavském náměstí, na české nebo japonské ulici či ve finském amfiteátru.

• Autor: Táňa Švehlová
• Publikováno: 1. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nori Sawa: Učím se být neviditelný

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ