Divadelní noviny > Blogy

Kritické teze Josefa Hermana (No. 4/2018)

Nová Atlantida autora a režiséra Jiřího Adámka je podivnou zahradní slavností na nablýskané černé podlaze u zahradního domku. Dospělí s dětmi grilují, křoupou křupky, popíjejí. Pravděpodobnost jednání kombinovaná s abstrakcí navozenou neadresnými promluvami, jemným hudebním podkresem a občas symbolickým jednáním. Aktérům je třeba přiznat značnou obratnost a vnitřní sílu přijmout tento typ herectví, ostatně jde o nesporné opory souboru.

Postavy vizuálně trochu připomínají důležité lidi (nejnápadněji Taťjana Medvecká Margaret Thatcherovou) a pronášejí citace z jejich promluv: Putina, Trumpa, Junckerse, Chomskyho, Thatcherové. Aj. Také zástupců řekněme životních pravd a ideologií: demokrat, levicová aktivistka, vizionářka, žena a muž (zástupci selského rozumu). Aj. Novinářka s některými vede rozhovor, což je jediný dialog, který tu zazní. Jinak jde o mozaiku nesourodých nesouvisejících nekomunikativních samomluv, jejichž společný smysl mi unikl.

Inscenace Jiřího Adámka skrze nepopisné texty (seznamy, například) nesly konkrétní významy, dá se říct, že i tušené příběhy. Jako to umí hudba. Nová Atlantida je sestavená z konkrétních citací, ale význam, sdělení, příběh, jsem v nich neobjevil. Strukturu “hry” lze poznat jen z psaného textu – je rozdělena do jedenácti významově nazvaných oddílů, které se však bez této informace v inscenaci slévají do jednoho vágního proudu.

Jak to odmítám (inscenace si má vystačit sama), otevřel jsem program. Dramaturg Jan Tošovský v něm prokázal obdivuhodnou sčetlost filozofické a politologické literatury, jenže takové znalosti, obávám se, budou diváci postrádat. Název inscenace je převzatý z názvu důležitého utopického textu Francise Bacona (1626). Chtěli tvůrci varovat před utopiemi? Napadla mě souvislost s hrou Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, ideologický propadák z roku 1958, jaký podle mého odhadu hrozí i Nové Atlantidě.

Jiří Adámek k textu uvedl: Výsledkem je skládačka ze stop, které v našem západním mentálním prostoru zanechávají různé globálně vlivné osobnosti. Takže vznikl scénář, který je plný silných slov, idejí a utopií, ale moc nenaznačuje, co se má stát na jevišti. Děti se na jeviště dostaly nápadem scénografa coby razantní inscenační gesto. Hra je o tom, že žádné řešení neexistuje – rozumějme pro společnost. Nikdo se svou vizí budoucnosti neuspěje, protože naše doba je složitá, tekutá, nepředvídatelná.

Tak prosté sdělení jsem si nepřipustil. K čemu je právě dnes podobná úvaha? Že se bortí náš způsob života myslím každý vidí. Radí inscenace nic s tím nedělat, protože je to stejně zbytečné? Odhaduji, že Jiřímu Adámkovi a jeho kolegům vůbec není lhostejné, co s námi bude. Jen si myslím, že jejich textový i jevištní konstrukt tentokrát nevyšel. Možná i proto, že nedokázali razantně zapochybovat o pozici liberální demokracie, že o ní jen špitli jaksi na okraj hry. Přitom hrozí, že i ona se stala utopií. Tady není na místě nevyjádřit názor.

Hraje se bez přestávky zhruba sto minut.

Národní divadlo, Praha (činohra) – Jiří Adámek: Nová Atlantida. Režie: Jiří Adámek, dramaturgie: Jan Tošovský, výprava: Antonín Šilar, asistent výtvarníka: Zuzana Formánková, hudba: Marek Doubrava, pohybová spolupráce: Zuzana Sýkorová, zvukový design: Jan Veselý, světelný design: Katarína Ďuricová. Premiéra v Nové scéně Národního divadla v Praze 1. března 2018.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 4. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 4/2018)

1. Vladimír Hulec

   

   Souhlasím.,
   Zdá se, že Jiří Adámek chtěl vyjádřit kritický názor vůči stavu naší společnosti a apelovat na to, že bychom se neměli uzavírat do vlastních ulit a prázdně žvanit, ale myslet na příští generace a něco pro ně aktivně dělat, možná je i vyučovat, vést. Jinak budou jen slepě sbírat spadlé drobky z naší hostiny (viz závěrečný obraz).
   Ovšem to je tak obecné tvrzení a pocit, že nevím, proč by měl být tak složitě formulován na jevišti. Navíc se Adámek (téměř) zbavuje toho nejpodstatnějšího či nejcharakterističtějšího pro svou tvorbu, a to voicebandové práce s jazykem a herci. Vidíme popisné, banální situace na jakési zahradní party (slavnosti), které se nijak nevyvíjejí ani nemění. Jen jsou tam všechna monstra (nectnosti i ctnosti) současného světa personifikovaná konkrétními osobnostmi. Pokud toto tvůrci chtěli sledovat (tedy jakési publicistické divadlo) a vytvořit divadelně působivý tvar, museli by být formálně, obsahově i výrazem razantnější, radikálnější. Takto jen slyšíme to samé, co ze zpráv kolem sebe, a není důvod je ještě sledovat (opakovat) v nijak zajímavém (spíše velmi nezajímavém, monotónním) tvaru z jeviště.
   Inscenace je – pro mne – velkým zklamáním. Takový test diváků, co vydrží.
   Obdobně pracoval v Malé inventuře minulý týden Jiří Honzírek v projektu Horizont 8, ovšem tam šlo o komorní práci „work in progress“, která reakce diváků v podstatě zkoumala a v průběhu několika uvedení se proměňovala. Adámkova inscenace je však – zdá se – fixní…

   05.03.2018 (14.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ