Digest a Atlantida
Někdy je lepší nevidět a neslyšet – a hned sednout a psát. Jinak je takový vyčkávající recenzent ještě horší než druhý. To je pro mě a u mě případ inscenace Nová Atlantida na Nové scéně Národního divadla.
Dospělé postavy se snaží předat dětem poselství – jejich dva světy se ale míjí… FOTO PETR NEUBERT
Jen co jsem si nechal několik dní odstupu od tohoto kusu napsaného a režírovaného Jiřím Adámkem, tak mi mezitím na monitoru vyskakovala díky RSS čtečce jedna recenze za druhou. Nacházel jsem v nich pasáže, s nimiž souhlasím a lépe bych je sotva napsal. Tak například Vladimír Mikulka napsal na Aktuálně.cz: Titul aktuální Nové Atlantidy odkazuje k představě vysněné země, ke které je třeba směřovat a kde bude vše přesně tak, „jak má být“. Potíž je v tom, že tuto představu, stejně jako případnou cestu k ní, si každý může vysnít úplně jinak. Samotní inscenátoři přitom žádný vlastní názor ani hodnotový postoj nenaznačují. Spokojí se s tím, že se všem a všemu s ironickou převahou vysmívají. Nebo Jan Císař na Lidovkách.cz: Ale mám-li se přiznat, pak jako divák zaznamenávám toto představení v rovině pouze informační, sdělující množství věcných konkrétních údajů o zvoleném tématu. Postrádám funkci apelativní, která by otevřela otázku jejich vnímání a reflektování. A stejně tak funkci emotivní, rezonující s divákem osobním postojem.
Co ještě dodat? Nová Atlantida, v níž divák sleduje oktet ve složení Taťjana Medvecká, Vladimír Javorský, Magdaléna Borová, Pavla Beretová, David Matásek, Filip Kaňkovský, Pavol Smolárik a Petr Vančura, je o poznání umělecky bezradnější než na domácí scénu zaměřená politická inscenace Po sametu, kterou Adámek inscenoval ve stejném divadle roku 2014. Uvedená sestava dobře zpívá, směle se pohybuje a řeční – a to za aktivní spoluúčasti dětských herců, jimž dospělé postavy jako by předávaly poselství, a zároveň si děti přirozeně vytvářely svůj svět, který se dosti míjí s tím, co celebrity v podání jmenovaných herců hlásají. O současném světě a životě se vyjadřuje facebookář Mark Zuckerberg, hoaxer Paul Horner, techno vizionář Elon Musk, lingvista a aktivista Noam Chomsky, internetový aktivista Julian Assange. Rovněž se zde prezentují ideová „hnízda“ – z jeviště zazní pravda americká, pravda ruská, pravda čínská. Všichni dostanou slovo, každému, co jeho jest.
Ryze technickou otázkou – z hlediska herectví a režie – je přítomnost portů. Hrát s portem a bez něho není totéž, avšak herci v Nové Atlantidě hrají s nimi, jenže se pohybují a hovoří, jako kdyby je na sobě neměli. Vzniká nepříjemný, byť nikoli fatální efekt odcizení; prostě jen zesiluje dojem deklarativnosti a virtuálnosti inscenace. To bylo záměrem? Anebo to snad znamená, že činohra na mizernou akustiku Nové scény svými „přírodními silami“ zkrátka rezignovala a bez zesilovací techniky na lebkách už tu hrát nebude?
Nová Atlantida je tuhá a měkká zároveň, protože je nedělitelným produktem toho, co se snaží sama ironizovat a relativizovat, tedy bezbřehost a neslučitelnost představ o uspořádání společnosti a jejích pořádků, které s historicky bezprecedentní souběžností létají světem. Na samém počátku této inscenace nezdá se být žádný zážitek, který rozžehl potřebu sdělení, nýbrž impulsem jeví se být racionalistická a svým způsobem lenivá rozvaha, co jevištně provést se všemi těmi kecy, jež nyní křižují planetou. Je to tak aseptické, že by z té nijakosti jeden vzteky nejradši mrštil cihlu do prosklených vstupních dveří Nové scény na Národní třídě.
Národní divadlo Praha, Nová scéna – Jiří Adámek: Nová Atlantida. Režie Jiří Adámek, dramaturgie Jan Tošovský, scéna a kostýmy Antonín Šilar, hudba Marek Doubrava, pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová, zvukový design Jan Veselý, světelný design Katarína Ďuricová. Premiéra 1. března 2018.
Komentáře k článku: Digest a Atlantida
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jakub Šolc
Ta poslední věta recenze je neobyčejně přesné shrnutí.
03.04.2018 (23.38), , Trvalý odkaz komentáře,