Jak vzpomínáš na své studium na DAMU?

Ještě to dobíhá... (úsměv)  Bylo to hodně intenzivní! jako v Harrym Potterovi: „Budeš trpět, ale náramně si to užiješ....“ (Smích) Trochu jsme se tam na pár let zašili, ale tak to má být. V červnu náš ročník čeká Koulení, takže se pomalu loučíme. Jsem DAMU za mnohé vděčná. Ta škola byla pro mě v životě strašně důležitá. Jsem z těch lidí, kteří by bez školy těžko dělali divadlo. Než jsem nastoupila, byla jsem úplně mimo. Pak jsem si dlouho myslela, že jsem tam nějakým omylem, a že se jenom stydí mi to říct…

Nejprve jsi studovala hudební obor na konzervatoři. Jak ses dostala k činohernímu divadlu?

Cítila jsem se trochu ztraceně, dlouho jsem nevěděla, co se sebou. Mám maturitu z klasického zpěvu, takže něco trochu umím... Ale studovala jsem ve vlnách covidu a upřímně, brzo mi došlo, že mám velké limity. Ten obor byl pro mě příliš technický. Nedokázala jsem v něm najít svůj způsob vyjádření, a hlavně – svobodu. Nenapadlo mě, že bych mohla být herečka. Do divadla mě začala brát moje kamarádka Ela, sestra herečky Marie Poulové. Tenkrát byla Marie v Divadle v Dlouhé, a jednou se zmínila, že na DAMU otvírá ročník Eva Salzmannová, a že by mě to mohlo zajímat. Pomohla mi s výběrem textů na přijímačky, zkoušely jsme u ní v kuchyni. (úsměv). Pak už jsem v tom byla až „po uši“ a divadlo se najednou stalo součástí mého života.

Kdo z pedagogů nebo pedagožek nejvíce formoval tvou osobnost?

Jednoznačně Eva Salzmannová!  Nedám na ni dopustit. Pamatuju si jí ještě z přijímaček, kdy mi dávala různé podněty a úkoly, což mě hrozně bavilo a něco to se mnou dělalo. Líbí se mi, jak je přesná, konkrétní a nepřistupuje na takové ty sebeprožívací kecičky, ke kterým mají herci někdy tendence. V prvním ročníku jsme spolu dělaly klauzurní inscenaci Smutek sluší Elektře, kde jsem hrála Lavínii. Ta herecká postava se pro mě nakonec stala určující, protože docentka Salzmannová dokázala velmi dobře rozklíčovat polohy, ve kterých jsem byla přirozeně silná. Učila jsem se s ní vlastně to, jak se zkouší. Na začátku jsem se styděla i zakřičet, jít do něčeho po hlavě, měla jsem přehnanou sebekotrolu, zastavovala jsem si situace, takže jsem se i hůř napojovala na ostatní. Postupně jsem se nejistot a trémy zbavovala, a dneska na to vzpomínám dokonce s takovým malinkým sentimentem. (úsměv)

Takže jsi během studia zažívala i momenty, kdy sis myslela, že s herectvím skončíš?

Nejen během studia... Můj vztah k divadlu se momentálně mění každý druhý týden! (smích) Pořád totiž přemýšlím nad tím, co pro mě vlastně hraní znamená. Divadlo má být z pozice herce  terapeutické, ale ne terapie, na to si dávám pozor. Zároveň se pomalu snažím přistupovat k divadlu jako k práci, vymezovat se a být pragmatičtější, abych se nezbláznila a měla pořád odkud brát.

Jak ses naučila odosobnit od postav, které ztvárňuješ?

Jsem přirozeně ten typ, který si uvědomuje, že v divadle se děje divadlo, nikoli skutečnost. Takže si před výkonem nepotřebuji dvě hodiny pouštět hudbu a intenzivně se převtělovat. V něčem by mě to asi blokovalo. Jsem ráda otevřená a nefixovaná na věci. Svým postavám se propůjčuji, sloužíme si navzájem. Takže se neztotožňuji úplně na 100%. Obecně i jako divačka nepotřebuji vidět úplně realistické divadlo na dřeň. Spíš mě zajímá to „něco“ navíc, co ze sebe herec dodá své postavě. Líbí se mi, když za postavou pořád vnímám herce jako tvůrce.

Na jakou tvou inscenaci z DAMU máš dosud nejintenzivnější vzpomínky?

Na Noc tribádek pod pedagogickým vedením Evy Salzmannové, která vznikla původně jako klauzurní inscenace asi před rokem a půl. Teď ji hrajeme v Kavárně Dejvického divadla a byli jsme s ní hostovat třeba i na festivalu Dream Factory v Ostravě.

V čem jsou podle tebe tvé silné a slabé herecké stránky?

Baví mě postavy, které přemýšlejí na druhou ve smyslu, že třeba manipulují nebo mají nějaký postranní záměr. Nejsem úplně „princeznovský“ typ, i když tak vypadám (smích). A ty slabé... Ve škole jsem často spoléhala na adrenalin, houževnatost a na sílu okamžiku, že i když nevím, co dělám, stane se snad zázrak, nějak to přervu silou a něco z toho vyleze. Na to samozřejmě člověk rychle dojede. Chtěla bych si teď dovolit být křehčí, a víc věřit v obyčejnou existenci.

Letos si získala angažmá v Národním divadle. Jak se cítíš?

Popravdě se cítím dost stejně jako předtím (úsměv). Ani ne jako nějaký vítěz, naopak, být někde nová je pro mě strašný stres, ale věřím v bezprostřednost. Je to pro mě samozřejmě obrovská čest. Nabídka do angažmá byla asi i nějakým vyústěním, protože jsem v ND předtím už hostovala ve dvou inscenacích – Farářův konec a Proměny. Zároveň současné umělecké vedení divadla náš herecký ročník dobře zná,  ve druhém ročníku nás všechny přizvali do inscenace Bílá voda. Na velkém jevišti je mi zatím moc dobře. Mám skvělé kolegy a kolegyně, od kterých mám možnost se hodně učit.

Co bys poradila budoucím adeptům a adeptkám herectví?

Aby šli na DAMU za Evou Salzmannovou, aby se tam dobrovolně nechali na tři roky zavřít a  klidně to prožívali, jako by šlo o život! A aby, i když je to náročné, protože vás hodně lidí hodnotí a směřuje, zůstali sví.

Co vyplňuje tvůj volný čas kromě divadla?

Když nemusím, nedělám vůbec nic (smích). Vrchol je třeba procházka. Také se ráda koukám na kachny ve Stromovce. Hodně čtu a jdu třeba cvičit, a abych to vyrovnala, tak potom s kámošema na drink. Nebo jedeme s přítelem na výlet. Celkově se snažím pracovat na tom, abych se uměla maximálně soustředit na jednu věc, což dneska vůbec není lehké! (úsměv)