Jako dramaturgyně často vstupuješ do témat, která rezonují společensky i politicky. Které z nich momentálně považuješ za nejnaléhavější a proč? 

Dlouhodobě mě znepokojuje vzestup ultrakonzervativního proudu. V Česku máme třeba oproti Spojeným státům zatím jen takovou „lehkou“ verzi, byť i ta může napáchat dost škod. Současně se ultrakonzervativní tendence – ostatně jako tomu bylo i dřív – zaštiťují tradicí, tradičními hodnotami. Jenže je to jen krycí výraz pro patriarchální, nemilosrdně kapitalistickou společnost, která se snaží za každou cenu udržet současný status quo. Dlouhodobý dopad na společnost je katastrofální. Od přímých zásahů do svobodného rozhodování, třeba co se potratů týče, přes kontinuální vyvolávání nenávisti a štěpení už tak rozdělené společnosti, až k dlouhodobému otupění a rezignaci na snahu cokoli změnit.

Jak vnímáš roli dramaturgie v autorském a dokumentárním divadle? Kdy zasáhneš a kdy necháš materiál mluvit sám za sebe? 

Zrovna v autorském či dokumentárním divadle je dramaturgie snad nejdůležitější. Bez ní zůstane nashromážděný materiál jen materiálem. Dramaturgie jej dává do souvislostí, dodává mu význam a interpretuje jej.

Ve své práci se často vracíš k feministické optice. Jak tento pohled ovlivňuje výběr témat, způsob práce s týmem a výslednou podobu představení? 

Feminismus je pro mě dlouhodobě zásadní perspektiva. To by mimochodem nemělo být nic zvláštního, ale spíše samozřejmost… Feminismus je primárně zaměřen na postavení a práva žen, ale v širším smyslu se zabývá i právy LGBTQ+ osob, bojem proti rasismu, ale třeba i ekologií a sociální spravedlností. Jedno od druhého není oddělitelné. To všechno jsou oblasti, kterým by se současné divadlo mělo věnovat – tematicky i svým fungováním.

V současnosti hodně pracuješ hlavně s mladými umělci a umělkyněmi. Všímáš si mezi nimi generačního posunu v tom, jak vnímají genderové a společenské otázky? 

Myslím, že v umělecké „bublině“ lze určitý posun pozorovat. Řada mladých umělkyň a umělců se ve své tvorbě tématem genderu nebo třeba postavením žen zabývá dlouhodobě, jsou těmto otázkám otevřenější, vnímají je vlastně jako něco, čím je přirozeně nutné se zabývat. Anebo mám možná jen štěstí na lidi. Je totiž dobré si připomenout, že i v generaci Z stoupá (ultra)konzervativní smýšlení, zejména mezi mladými muži. Podle mezinárodního průzkumu z letošního dubna si čtvrtina mladých mužů myslí, že žena by neměla navenek působit příliš silně a nezávisle. Stejný počet si myslí, že by ženy neměly iniciovat sex. A to je alarmující.

Dosud jsi působila i v Divadle DISK na DAMU. Všímáš si rozdílu mezi akademickým prostředím a profesionální scénou v tom, jak se přistupuje k tématům a procesu tvorby? 

Srovnávat provoz školního divadla s profesionální scénou není tak docela fér. DISK samozřejmě v maximální možné míře simuluje provoz repertoárového divadla, ale třeba výběr titulu hodně podléhá složení daného hereckého ročníku. Divadlo X10, ve kterém působím, je oproti tomu jednoznačně profilované jako divadlo s jasným společensko-kritickým směřováním. Hledání rezonujícího tématu, toho, o čem je třeba mluvit, je výchozím bodem všech dramaturgických úvah.

Jak v Divadle X10, kde teď působíš jako kmenová dramaturgyně, pomáháš udržet rovnováhu mezi uměleckou svobodou a odpovědností vůči publiku, když se otevírají citlivá politická témata? 

Uměleckou svobodu a zodpovědnost vůči publiku nevnímám jako protiklady, naopak. To, že máme možnost věnovat se citlivým tématům, s sebou nutně nese i určitou zodpovědnost. Třeba téma sexuálního násilí vyžaduje při komunikaci s diváctvem velkou citlivost: cílem by mělo být téma vyzdvihnout, ne však retraumatizovat případné přeživší. To, myslím, není v českém divadle stále samozřejmostí. Převládá přístup, že publikum má být vystaveno divadlu v jeho „syrové podobě“ – jenže to je poněkud sobecký pohled, který nebere v potaz odlišné zkušenosti, které může diváctvo mít.

Kdy se podle tebe vyplatí sáhnout po dokumentárním materiálu a kdy je silnější fikce? Máš nějaký příklad z praxe? 

Obojí má své místo a obojí může promlouvat stejně relevantním jazykem. Jako příklad poslouží dva letošní projekty Divadla X10 – plánovaná inscenace Masakr v Paříži v režii Ondřeje Štefaňáka a audiowalk Voláme všechny Čechy! v režii Daniely Samsonové. Masakr v Paříži je více než čtyři sta let starý text Christophera Marlowa, který popisuje události a okolnosti vedoucí k Bartolomějské noci, během níž byla zmasakrována většina pařížských hugenotů. Marlowe si historické události značně upravuje, ale i tak lze jeho text číst jako varování před násilným rozdělováním společnosti. Voláme všechny Čechy! oproti tomu vychází ze života filmového režiséra Jana Svitáka, který byl po druhé světové válce obviněn z kolaborace. V tomto případě je práce výrazně dokumentárnější, vycházíme z historických pramenů, sledujeme Svitákův život až do jeho konce. Prostřednictvím Svitákova příběhu nahlížíme na otázky pomsty, manipulace, ale i dezinformací.

Jak vypadá tvůj dramaturgický proces – začínáš textem, výzkumem, rozhovory, nebo spíš pocitem, že něco ve společnosti rezonuje? 

V naprosté většině případů pocitem. V tom myslím tkví podstata dramaturgie – musíte mít zkrátka „čuch“ na téma, dokážete „přečíst“ situaci ve společnosti, vyhmátnout, co je zrovna důležité. A nejen to, co se děje právě teď. Zásadní je odhadnout i směřování, co bude dál, kam se situace vyvine, jak se může za několik let proměnit. I tímhle směrem je dobré uvažovat.

S čím ses při dramaturgii naposledy setkala, co tě překvapilo nebo přimělo přehodnotit vlastní přístup? 

Na divadle je fajn, že svůj přístup přehodnocujete v podstatě neustále. Zejména na pozici dramaturgie pracujete pokaždé s jinou režisérkou či režisérem, což vás nutí na místě hledat nové způsoby uvažování, vyjádření, setkáváte se s různými přístupy, ale třeba jen z praktického hlediska měníte vlastní způsob komunikace.

Co by podle tebe měla dramaturgie v divadle dnes dělat, aby nebyla jen „údržbou textu“, ale i nástrojem společenské změny?

Nespokojovat se s jednoduchým řešením, ale pronikat hluboko, k jádru problému.