Nová generace

Zpočátku jsem si opravdu nemyslela, že budu jednou na jevišti viděna i jako silná ženská postava

Ela Brotková

„Kdokoli může hrát cokoliv,“ odhodlaně tvrdí herečka Karolína Knězů (2000). Na DAMU ji přitom obsazovali jen do podivných komických rolí a vtloukali jí, že hranice mít nesmí. Od roku 2025 je členkou souboru Městských divadel pražských, kde momentálně hraje v šesti inscenacích. Nicméně si myslí, že ženy jsou v dramatických dílech pořád často jen „ozdobou“, ne někým nezávislým.

Karolina Knězů
Foto: Kryštof Kutílek

Co tě na Městských divadlech pražských oslovilo natolik, že ses rozhodla nastoupit tam do angažmá?

Řekla bych, že jejich přirozená různorodost. Každá ze scén MDP funguje jinak z hlediska prostoru i dramaturgie. Herecký soubor tak má možnost účinkovat nejen v mainstreamových, ale také v moderních, nebo komorních titulech. Takže se tam dá vyzkoušet spoustu různých forem a stylů  –  od muzikálů přes komorní psychologické hry až po experimenty. Takže na základě tohoto všeho vnímám, že „nůžky“ jsou tam velmi rozevřené.

Z tvého repertoáru vyčnívají dvě silné, zcela odlišné ženské postavy – Terezka ze stejnojmenného titulu od Lenky Lagronové v režii Radovana Lipuse a Sally Poppyová z titulu Nebesa od Lucy Kirkwoodové v režii Mariána Amslera. Která z nich tě herecky více „zasáhla“?

To je strašně těžké říct, protože je každá z nich je opravdu úplně jiná a jiné byly i okolnosti zkoušení. Terezka a Sally jsou jako nebe a dudy. (smích) Každopádně pro mě byla velmi silná Terezka (pozn. inscenace vznikla v produkci Divadla Na Vinohradech a hrála se v kostele sv. Šimona a Judy). Sakrální prostor, ve kterém jsem ji ztvárňovala, byl pro mě strašně důležitý. To není, jako když se hraje na jevišti. Hází to úplně jiný pocit... Díky této zkušenosti jsem si zároveň uvědomila, jak moc bych si někdy ještě chtěla zahrát v nedivadelném prostoru. Terezkou jsem byla samozřejmě zasažená i osobně, vyvolala ve mně hodně lásky a vnitřního klidu. (úsměv) V době, kdy jsme tuto inscenaci zkoušeli, bohužel, zemřela herečka Simona Postlerová, která měla být v původním obsazení. Pokud jde o postavu Sally,  u ní jsem to měla přesně naopak. Vyvolávala ve mně spíše agresi.

Vnímáš v současném českém divadle posun k silnějším ženským tématům?

Myslím si, že se to rozhodně posunulo. Ženské příběhy se v poslední době inscenují stále více. Momentálně je i takový „trend“ podobná témata dělat. Doufám, že to bude pokračovat! (úsměv) Na druhé straně zůstává faktem, že divadelních her, které nabízejí ženám dostatečné příležitosti si kvalitně zahrát, je stále nedostatek. Muž-herec má nadále výhodu, a je pravděpodobnost, že bude mít více příležitostí. Intenzivně totiž vnímám, že žena je ve většině dramatických děl spíše vizuální symbol, ozdoba, či femme fatale. Ne někdo, kdo je nezávislý.

V jakém ženském příběhu by sis ještě chtěla zahrát?

Momentálně mě nenapadá žádná konkrétní věc, kterou bych měla ve svém srdci. Ale je pravda, že jsem v poslední době začala více číst ženské autorky jako Virginii Woolf nebo Annie Ernaux. Momentálně čtu deníky Sylvie Plath. Je pro mě strašně zajímavé, jak moc jsou její myšlenky stále aktuální... Velmi by mě také zajímalo jevištní pojetí dramatiky Elfriede Jelinek, která vědomě pracuje s dekonstrukcí.

Kromě divadla máš za sebou také seriály Osada a Bratři a sestry. V čem je pro tebe největší rozdíl mezi přípravou na kameru a divadelní zkouškou? Táhne tě to víc na jeviště, nebo před objektiv?

Určitě je to úplně jiný proces. Divadelní práce je velmi kontinuální a chronologická. Je třeba při ní vynaložit mnohem více energie. Seriály nebývají tak akční. Já jsem ale obecně neurotická, ADHD osoba, takže pro mě bývá mnohdy náročné umět se správně koncentrovat na obyčejné sezení a mluvení na natáčecím place. Ale když jsem unavená, nebývám až tak nastřelená. (smích) Abych uměla adekvátně odpovědět na otázku, potřebovala bych nasbírat ještě více zkušeností před kamerou,. Momentálně jsem ale určitě více nakloněná divadlu, protože ho vnímám jako komplexnější práci, která mi už nabídla spoustu výzev.

Jaký typ režijního vedení ti nejvíc vyhovuje – když tě režisér nebo režisérka vede krok za krokem, nebo když ti nechá volnost a prostor k hledání?

Stoprocentně volnost. Mám ráda pocit, že se na tvorbě podílím i já sama. Potřebuji věřit postavě, kterou ztvárňuji. Jinak mám dojem, že „loutkařím“. Potřebuji mít pocit, že si s režisérem/kou rozumíme v tom, kam to chceme vést. A když se stane, že na to každý máme jiný názor, buď já přesvědčím jeho nebo ji nebo naopak. Tehdy to za mě funguje. Volnost pro mě ale nespočívá v tom, že si na zkouškách můžu dělat, co chci, ale především v tom, že k tomu, abych si mohla hrát, potřebuji, aby mi bylo poskytnuto hřiště. Líbí se mi, když režisér/ka ví, kam chce směřovat, a má nějakou vizi.

Tvá generace vstupuje do divadla v době debat o #MeToo a bezpečném prostoru na zkouškách. Změnilo se podle tebe něco v komunikaci a nastavování hranic v divadelním procesu oproti tomu, co jste se učili ve škole?

Samozřejmě. Když jsem byla na DAMU, tak jsem měla takový pocit, že mi bylo trošku vtloukané do hlavy, že hranice mít nemůžu, ani nesmím. Nikdo mě nevedl k sebevědomí nebo k sebehodnotě. Byli jsme dosti cepovaní a měli jsme být k dispozici vždy a za všech okolností. Vedli nás hlavně i k tomu, abychom nebyli přecitlivělí a uměli se obrnit, jinak bychom se herectví jen těžko mohli profesionálně věnovat. Já jsem si hranice začala nastavovat až po škole, ale pořád mám pocit, že v tom mám rezervy.

Máš nějakou negativní osobní zkušenost, která tě ve výsledku zocelila?

Často jsem od okolí poslouchala, že jsem netuctová, ale přesto jsem cítila, že jsem pořád dávaná do škatulek. Byla jsem nonstop stavěna do situací, kdy jsem si tu svou netuctovost musela obhajovat. Narážela jsem na mantinel „ty ale nebudeš hrát tohle“... Nakonec jsem si ale uvědomila, že takové vymezování je vlastně strašná blbost. Jde přece jen o úhel pohledu, jestli jsem nebo nejsem vhodný typ pro konkrétní roli. Kdokoli může hrát cokoliv. Po zkušenostech z DAMU jsem si o sobě zpočátku ale opravdu nemyslela, že budu jednou na jevišti viděna i jako silná ženská postava. Na škole jsem byla totiž zaškatulkovaná převážně v podivných komických rolích. Ale to opravdu nemusí být určující. Závisí na tom, s kým člověk spolupracuje a do čeho se nechá „zavřít“. I obsazování proti přirozenému typu je samo o sobě nějaká výpověď.

Co bys poradila nastupující herecké generaci?

Ať je vnímavá, otevřená, a ať nemá strach se svobodně a s chutí vyjadřovat k tomu, co je trápí nebo štve. (úsměv)

Kdo jsi, když zrovna nestojíš na jevišti?

Chodím si zalézt na horolezeckou stěnu, trávím čas s kamarády, ale mám ráda i dobré jídlo nebo jednoduše -  svůj klid.

Divadelní noviny

Přihlášení