Která postava z absolventských inscenací na DAMU tě toho nejvíce naučila herecky, i osobně?

Určitě May z inscenace Ropa od Elly Hickson, kterou přeložila a dramaturgovala Klárka Metge a režíroval Eliáš Gaydečka. Měla jsem to štěstí zahrát si postavu od jejích dvaceti let až do osmdesáti. Bavilo mě hledat různé prvky stylizace, jak tělesné, tak hlasové, k definování konkrétního věku, tak, aby to nevypadalo jako karikatura. Další důležité zjištění pro mne bylo, že dokážu utáhnout celé představení, že mám v sobě dost energie. O tom jsem dříve pochybovala. No, a také, že mám štěstí na spolužáky. Nejvíc jsem se toho naučila od nich. Prostě jsme dobrá parta a troufnu si tvrdit, že děláme dobrý divadlo!

Hraješ v nové inscenaci Můj malý vůdce v Divadle Rokoko, kterou režíroval Tomáš Ráliš. Co bylo pro tebe na této inscenaci nejtěžší – téma, tvá postava, nebo něco jiného?

Nejtěžší bylo uchopení vztahu mojí postavy Elsy s Johannesem. Ten se během hry stále proměňuje až skončí v naprosto toxickém stádiu. Bylo náročné pochopit, jak velký má z něj Elsa strach,  jak moc ho vnímá jako kamaráda a do jaké míry si ze začátku uvědomuje svoji závislost na tomto malém zmrzačeném klukovi. Dále asi i to, že druhá půlka inscenace je viděna z perspektivy Elsy, a mám tam tudíž delší monologické pasáže. Bylo a je pro mě těžké odvyprávět příběh tak, aby se mnou – s námi - divák šel až do konce. A to, jak jsem se s tím vypořádala, už musíte zjistit sami. Takže vás moc zvu na Mého malého vůdce (úsměv). Já to mám moc ráda.

Jak se cítíš jako začínající, často hostující, herečka v Městských divadlech pražských? Jak jsi zvládla přechod na renomovanou profesionální scénu?

Cítím se hezky. Díky tomu, že už během studia na DAMU jsme s mým ročníkem hostovali v divadlech, nebyl to až tak velký šok. Ale bylo pro mě náročné, jako pro nováčka, najít hranici mezi tím být aktivní, ale zase ne moc, družit se, být zábavná, ale zároveň být i soustředěná, zajímat se o zkušenější kolegy a přátelit se, a zároveň nebýt vlezlá. Také jsem najednou musela být samostatná. Už jsem nebyla jako na DAMU pod ochrannými křídly pedagogů.  Hlavně mi ale v hlavě zní: Přijali mě tu tak hezky, nesmím udělat ostudu! (smích).

Hraješ ženské postavy, které napsali většinou muži. Z pohledu mladé, nezávislé ženy 21. století býváš citlivá na to, jak ty ženy v dobových kontextech mluví nebo jednají?

Vnímám to, beru to asi jako doklad tehdejšího smýšlení mužů-autorů o ženách, a mám ráda, když jsou ty ženské postavy hrány s názorem dnešní doby. Musím říct, že jsem zatím hrála jen v hrách, kde byly ženské hrdinky vykresleny velmi moderně. Asi to bude i tím, že na DAMU jsme modernější dramatiky zakusili vcelku dosti. Když jsme hráli na klauzurách například staré frašky, tak jsem paninku, kterou jsem hrála, nevykreslila jako plochou puťku, jak možná byla psána, ale jako soběstačnou ženu s jasným názorem. Mám ale hroznou radost, že moje poslední větší role byly napsány ženskými autorkami – Ella Hickson, Beth Steel, Christine Leunens.

Cítíš v divadle tlak na to, jak vypadáš? Je větší teď nebo byl už na škole?

Nedokážu si teď vybavit nějaký moment, kdy by mě někdo kritizoval za můj vzhled. Před nástupem na DAMU jsem si myslela, že jsem spíš ošklivá, proto bylo šokující a milé slyšet, že jsem hezká. (smích) Tlak na to, že krásné je být hubená a mít nádhernou bezpórovou pleť, ale cítím. Myslím si však, že to není záležitostí českého divadla, ale obecného tlaku společnosti a sociálních médií. Vím, že se to zlepšilo oproti minulosti, ale teď se prý vrací trend heroin chic (pozn. nepřirozeně bledá, tmavé kruhy pod očima, extrémní vyzáblost, androgynní rysy, melancholický výraz), ačkoli zároveň bojujeme s dětskou obezitou... to nezní jako velké zlepšení. Mým vzorem je v tomto Emma Thompson, moc mě inspiruje její věta: "Don't Waste Your Life's Purpose Worrying About Your Body".

Tvůj otec je herec. Hlásila ses na DAMU s tím, že jsi opravdu chtěla nebo spíše proto, že se to od tebe očekávalo?

Rozhodně proto, že jsem chtěla. Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili. Navíc herectví asi není zrovna povolání, které chcete, aby dělaly vaše děti (smích).

V čem podle tebe spočívají tvé silné herecké stránky?

Myslím, že v humoru, střihovosti, autenticitě a sebeironii. Dále také možná to, že navenek působím jako křehotinka, ale neprojevuji se tak – jsem spíš typ čarodějnice než princezna.  Jsem zastáncem toho, že špetka humoru se dá a má najít ve všem, a že postavy v představeních polidšťuje, to mě baví.

Kdo tě, pokud jde o herectcví, nejvíce ovlivňuje? Kdo je tvůj vzor?

Hereckých vzorů mám opravdu hodně a nedokážu vybrat ani tři top, aby má odpověď nevypadala jako telefonní seznam.  Ale momentálně mě nejvíce inspiruje naše profesorka Eva Salzmannová. Nevím, kde bych byla, kdyby si mě herecky nevzala do parády. Nesmírně mě jako herečku otevřela, ukázala mi, že můžu být na jevišti trapná, dojemná, ošklivá, sexy, vtipná, dramatická, že to může fungovat a že tak můžu diváky i bavit.

Co pro tebe v rámci herectví zůstává momentálně největší výzvou?

Toho je… (úsměv)   Určitě je to práce s mým hlasem a tělem, jejich propojení a udržování se v kondici. Dále pak moje silná pochybovačnost, s čímž se pojí i syndrom podvodnice – tedy, že někdo odhalí, že můj talent, dovednosti a úspěchy nejsou skutečné. Ráda bych se s tím naučila lépe pracovat a nehledat pak validaci svých schopností jen u druhých.

Co tvoří tvou osobnost kromě herectví?

Herectví moji osobnost spíše dotváří. Tvoří ji hlavně vztahy s lidmi, moje zážitky, hodnoty, víra, že vše dobře dopadne, pochybnosti, zlozvyky, ironie a sarkasmus, hudba  (nikam nechodím bez sluchátek), kreslení, hlášky z filmu a seriálů, moje každodenní rituály a zvědavost.