Hrozně mě baví adrenalin na jevišti
Ela Brotková
Říká o sobě, že se snaží být vždycky dobře připravený, ale zároveň se učí poslouchat instinkty. Tíhne k těžkým postavám, které mu nejsou blízké. Často dostává ty nesympatické a neklidné, na kterých ho baví hledat jejich skryté motivace. Prokop Košař (2003), čerstvý absolvent činoherního herectví DAMU, mě zaujal svým dráždivým jevištním temperamentem i schopností přesvědčivě budovat intelektuální postavy. Ať už jde o školní projekty, autorskou tvorbu nebo první zkušenost na velké scéně Národního divadla, na herectví ho nejvíc nepřestává bavit to samé – pokaždé pokorně začínat od nuly.

Jak vzpomínáš na své studium na DAMU? Proč ses rozhodl studovat právě herectví? Nelákal tě i jiný studijní obor?
Je to teprve pár týdnů od konce studia, takže na nějaké velké vzpomínání je čas. Ale musím říct, že jsem měl ohromné štěstí. Vždycky když se mě někdo ptá na studium, tak mám veskrze pozitivní zážitky. Měli jsme šanci studovat u skvělých profesionálů v otevřeném, ale zároveň náročném prostředí. Nazkoušeli jsme během studia s celým ročníkem dvě inscenace v profesionálních divadlech a měli jsme samozřejmě nabitou sezonu v Divadle DISK. Některé klauzury pořád reprízujeme a pořád se rádi vidíme. To je super, ne? Původně jsem se hlásil i na režii, ale nastoupil jsem na herectví, a je to moc dobře. Ty obzory, co mi studium herectví nabídlo, se těžko dají něčím nahradit. Režie je taková moje oblíbená “volnočasová aktivita” s lidmi, které mám rád. Vždycky jednou za čas se nám podaří společně něco vytvořit, a to mi dává smysl.
Co bylo pro tebe v rámci studia největší výzvou? Byla to konkrétní spolupráce s někým nebo samotná inscenace?
Pro mě je výzvou každá nová příležitost. Vždycky, když mám pocit, že už jsem něco zvládl nebo pochopil, nedopadá to moc dobře. Ale pokud se mám ohlédnout za studiem, tak musím určitě zmínit Noc tribádek pod vedením profesorky Evy Salzmannové. Tam jsme si opravdu nevydechli ani na vteřinu a vzniklo něco, co hrajeme dodnes a máme to rádi. Velkou výzvou bylo pochopitelně zkoušení v DISKu, zejména Potopa Eliáše Gaydečky, který je můj dobrý kamarád. Ono hrát v mém věku padesátiletého otce, navíc politika, je těžko představitelné. Hledali jsme opravdu dlouho a zkoušeli jsme hodně variant. Zároveň ta postava není úplně prvoplánově vtipná, což je v žánru trashové komedie trochu stresující.
Co ses díky studiu herectví dozvěděl o sobě samém?
Haha... že se snažím být vždycky dobře připravený, ale učím se poslouchat i své instinkty. Být impulzivní. Ne vždycky to samozřejmě funguje. Mám rád těžké úkoly, postavy, které mi nejsou blízké a musím ohledávat jejich motivace, původ jejich jednání. Ty nejkrásnější momenty se ale stejně nedají připravit. Proto mě hrozně baví adrenalin na jevišti, když něco nejde podle plánu a člověk musí v rámci postavy řešit problém. Nejvíc se o sobě samozřejmě dozvídám od svých kolegů. To je nejlepší lakmusový papírek. Ne vždycky příjemný, ale strašně důležitý.
Myslíš si, že tě herectví v něčem ovlivnilo i negativně?
Pracovním nástrojem herce je jeho tělo, a hlavně emoce. A pokud člověk nemá dostatečné zázemí mimo divadlo nebo dostatek prostoru na psychohygienu, nemusí to dobře dopadnout. Myslím, že všichni známe herce, který má zrovna náročný generálkový týden. Takového je nejlepší z dálky nakrmit a moc se k němu nepřibližovat. Já mám štěstí na lidi kolem sebe. A důležité je hlavně se moc neprožívat, ono je to přece „jenom divadlo“. To se mi to píše, co? Hned v dalším generálkovém si tohle přečtu a sám sobě se vysměju...
Jak vnímáš přechod ze školního do profesionálního divadelního prostředí?
Tak, že mám pocit, že toho moc neumím. Jsem sice vystudovaný, ale budu se muset učit celý život. To je celkem dlouhá doba. A když člověk v divadle vidí skvělé herce, svoje vzory, jak pochybují a jsou nejistí, tak si říkám, „takhle to bude furt, co?“. Ale právě tohle mě na tom povolání fascinuje. Člověk pokaždé začíná od nuly. Může mít zkušeností kolik chce, ale skoro vždycky je to od začátku. Když začne mít někdo pocit, že „už to pochopil“. nebo že “už tomu rozumí”, tak většinou začíná průšvih. Je to prostě neustálé hledání, nenacházení, pochybování, ale pak, když to zacvakne…
Máš za sebou první roli v Národním divadle, ztvárnil jsi Sebastiana ve Večeři tříkrálovém. Jak se ti hraje tato postava a jak se ti spolupracovalo s renomovaným režisérem Janem Nebeským?
Jan Nebeský je zjevení. Zkoušek je málo, ale o to jsou intenzivnější. Režisér je laskavý a na všechno je čas. Nikdo nekřičí, nehysterčí. Když nám při zkoušce říkal, že hlavní je naše vzájemné setkání, tak jsem to pochopil. Žádný nezdravý tlak na výsledek, divadlo jsou především lidé, kteří se setkávají. Herci spolu, členové týmu a hlavně diváci. Během každého představení sedí herci, kteří nejsou na jevišti, v portále a fandí. Někdy i hlasitě! Stejně jako režisér, který chodí na každou reprízu! Na konci první půlky je taneční sekvence. Režisér výslovně trval na tom, aby na jeviště přišli tančit i všichni ze zákulisí. Takže tančí inspice, nápověda, asistentka režie, dámy s garderoby a maskérny. A samozřejmě i režisér. Na jevišti Stavovského divadla. To je přece super! Takovéhle divadlo má podle mě smysl. Hodně mě to utvrdilo v tom, že je to práce pro mě.
Jaké postavy si v budoucnu toužíš zahrát?
Celý život toužím zahrát zlomeného severského detektiva. Třeba si to někdo přečte a splní mi sen. Ale jinak se rád po hlavě vrhám do čehokoli. Mám rád postavy, které mi nejsou blízké. Baví mě úkoly, které jsou něčím specificky náročné - když něco neumím a musím se to kvůli roli naučit. Dostávám spíš postavy nesympatické, to je asi z podstaty, nevadí mi to. Právě ty jsou dramatické, a to já mám rád.
Existuje postava, která je pro tebe ,,noční můrou’’?
Jé. Myslím, že žádná. Pro Eliáše Gaydečku musím samozřejmě napsat Rosmera z Ibsenova Rosmersholmu, ale to je nadsázka. Když jsem mluvil o nesympatických postavách, tak zrovna Sebastian z Večeru tříkrálového je postava veskrze sympatická. A teď, co s tím? Trvalo mi hodně dlouho na to přijít. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak na to. To byl super adrenalin, ale myslím si, že je to tak správně. Člověk pak neztrácí pokoru a je neustále ve střehu. Ale obecně se ničeho nebojím. Teď možná budu litovat, že jsem to řekl. Ale schválně, třeba mě něco tak vyděsí, že si to budu pamatovat.
Máš herecký nebo režijní vzor?
Těch je samozřejmě strašně moc. Mám jedinečnou možnost koukat z první ruky na herce nejenom v Národním divadle, ale taky třeba v Dejvickém divadle nebo na Provázku. Rád se koukám, jak to dělají, jak jsou poctiví. Jestli mám někoho zmínit, tak určitě Vladimíra Javorského, Jaroslava Plesla a Honzu Kolaříka. Krom toho, že jsou to skvělí herci, jsou to extrémně pokorní lidé, kteří by se klidně mohli vozit po mladém, neohrabaném kolegovi. Ale je vždycky radost s nimi hrát. Z pedagogů nemůžu nezmínit Ondřeje Vetchého a Filipa Kaňkovského, skvělé herce a osobně blízké lidi. A v zahraničí koukám na Davida Tennanta nebo Dustina Hoffmana a obdivuju je. A režiséři? O Janu Nebeském jsem mluvil. A co dál? Často u nás nadáváme, že divadlo je jinde lepší. Když jsem to jednou říkal maďarským hercům, řekli mi: “Vždyť vy jste národ Michala Dočekala!” a mají pravdu! Ne vždycky si toho dokážeme vážit. K tomu bych přidal ještě práci Jana Friče a ze zahraničí třeba drzou a divokou Florentinu Holzinger.
Co si myslíš o feministickém divadle?
Myslím si, že divadlo je dobré a špatné. Nerozlišuji divadlo na feministické nebo jiné. Důležité je přeci sdělení, herecké výkony. Já potřebuju na jevišti parťáka, kolegu, je úplně jedno, kdo to je. Jsem rád, že se do popředí dostávají silná ženská témata. Rád se na ně dívám, protože se učím a můžu tomu kterému problému lépe porozumět. Jsou témata, která geniálně zrežíruje režisérka a zahraje herečka. A je to skvělé. Divadlo je živý organismus, to je boží!
Baví tě hrát s herečkami v silných ženských rolích? V čem je to jiné než se „standardními“ mužskými partnery?
Baví mě hrát s každým, kdo je hráč. Měl jsem tu možnost hrát v minulé sezoně například v inscenaci současného textu ženské autorky, navíc v režii spolužáka – v Ropě, která má silné ženské téma. A naproti tomu ve více než čtyři sta let starém Večeru tříkrálovém v režii Jana Nebeského, kde ženství nesleze z jeviště. A mám taky pocit, že všichni moji kolegové jsou bez ohledu na pohlaví a věk „nadstandardní“.
Láká tě i autorské divadlo nebo tvorba obecně? Pokud ano, jaká témata jsou pro tebe momentálně zajímavá?
Osobně preferuji moderní interpretace starších texů. Dnešní doba je šílená, nebezpečná, politicky nestabilní, a divadlo má jedinečnou možnost na to reagovat rychle. Mně osobně přijde zábavnější k tomu použít prověřený text, i když samozřejmě vzniká celá řada skvělých původních her. Třeba právě Potopa, to je skvělý text! Mám z dnešní doby strach, a zároveň cítím obrovskou osobní odpovědnost. Jako herci bychom měli být slyšet. Často nám tuhle možnost chtějí lidé brát, ale to je hloupost. Kde jinde diskutovat o současnosti lépe, než v divadle?
Máš ambici působit i v zahraničí?
U herců je to složitější, protože hrát v cizím jazyce je neuvěřitelně těžké. Člověk se soustředí na výslovnost, větnou skladbu a nezbývá moc energie na herectví. Ale jak jsem říkal, každá výzva je super! Umím anglicky a obstojně německy, kdyby něco… Do zahraničí se moc rád jezdím dívat na divadlo. To je vždycky hrozně osvěžující.
Co vyplňuje tvůj volný čas kromě divadla?
No, toho volného času je málo. Strašně rád vařím a řídím. U toho poslouchám Český rozhlas Plus. Pokud někdo tohle vysílání zruší, budu zuřit. A nejen tohle samozřejmě. Achjo…