Nová generace

Mám hodně ráda černý humor, expresi a střihy

Jana Soprová

Studentka činoherního herectví na DAMU Pavla Nevyhoštěná po prázdninách vstoupí do čtvrtého ročníku. V divadle DISK si už ovšem zahrála v Peeru Gyntovi Jolanty Lipkové a v Gaydečkově Potopě. Překvapivě také markýze de Sade v absolventské inscenaci Marat/Sade režisérky Nely Kleinert. A ovšem – v létě ji můžete vidět na vinohradské letní scéně v rámci Letní Grébovky s Divadlem MA. Nejnověji to bude na počátku srpna v inscenaci Jak je důležité míti...Oscara.  

Pavla Nevyhoštěná v klauzurní inscenaci Matka
Foto: Dan Kvapil

Vaše cesta k divadlu začínala v Liberci. Vzpomenete si na nějaké představení, které vás jako dítě zaujalo? 

Do divadla jsem začala na činohru chodit asi v patnácti, a vybavím si představení Válka od Larse Noréna v režii Šimona Dominika. Ještě jsem tomu tenkrát nemohla tolik rozumět, ale vzpomínám, že to bylo celé takové surové a temné, a zároveň zvláštním způsobem hravé. Už Vám ani neřeknu, proč zrovna tohle představení mě tak moc chytilo. Jen si pamatuju ten pocit určitého šoku, který mě vlastně bavilo zažívat.

Dříve než divadlu jste se věnovala tanci.  Jak jste se k street dance dostala a jakých úspěchů jste v něm dosáhla? Věnujete se mu stále?

Streetu se věnuju soutěžně přibližně od pěti let. V nějakých osmi letech jsem nastoupila do taneční skupiny TAKT Liberec, kde jsem protancovala deset let se zaměřením právě na street. Jezdily jsme po mistrovstvích ČR, jednou jsme byli na mistrovství světa - tenkrát v Polsku, myslím. Někdy jsme vyhráli, někdy jsme prohráli. Byla a je to obrovská část mého života. Přijde mi, jako by to ve mně bylo zakódovaný, jak je to mojí součástí opravdu od malička. Byl to dril, ale taky nesmírně moc lásky a legrace. Odnesla jsem si určitou formu disciplíny, ale hlavně lásku k tanci a svému tělu, kterou využívám jak v herectví, tak v životě. Je to pro mě big deal. Takže ano, street tancuju pořád, ale momentálně zkoumám svoje dovednosti spíš ve stylu zvaném afrodance. Tenhle styl pochází primárně z Ghany a Nigérie, takže je to takové zemité a živočišné. To mě moc baví.

Navštěvovala jste herecké studio Divadla F.X.Šaldy. Dá se předpokládat, že právě tam vznikla touha věnovat se divadlu profesionálně, resp. přihlásit se na DAMU?

Ano i ne. O DAMU nebo konzervatoři jsem tak nějak přemýšlela od základky. V Hereckém studiu DFXŠ pod vedením Jany Hejret Vojtkové, kam jsem nastoupila souběžně s prvákem na střední, jsem si tuhle doposud docela abstraktní představu zkonkretizovala. A hlavně, dostala jsem příležitost svoje dovednosti objevovat a kultivovat. Mohla jsem se takzvaně vyhrát. DAMU mi napoprvé nevyšla. Gap year, který jsem měla rok po maturitě, jsem celý absolvovala přípravami na přijímačky a objevováním sebe sama. Hodně jsem makala, a celé tohle období mě utvrdilo v tom, že to fakt chci dělat. Dalo mi to nějakou formu klidu. Cítila jsem, že to mám fakt od srdíčka ráda a že je to pro mě ta pravá cesta.

Kdo byl či dosud je vaším hereckým vzorem?

Miluju, když se můžu energeticky inspirovat od různých lidí. To je přesně to, když člověk jde do kina na film, a když odchází domů, má pocit, že jeho život bude teď jako ten film. Nebo si přivlastní na den nebo dva charakter nějaké z postav filmu. Tak přesně takhle já čerpám zkušenosti a inspiruju se. Z každé návštěvy kina nebo divadla. Jak pozitivně, tak negativně. Ze zahraničí mi vyvstane první na mysli Andrew Scott, Phoebe Waller-Bridge nebo Saoirse Ronan. Ale určitě jich je mnohem mnohem víc. Z české divadelní scény mimořádná Anežka Šťastná nebo Karolína Knězů. Obě jsou nesmírně citlivé, ale zároveň dravé.  Obecně mě fakt inspirují ženy, a lidé, kteří se nebojí své síly a svojí jakési jinakosti. Nebát se být netuctový a zkoumat, co to vlastně znamená, je pro mě velké téma a zdroj inspirace pro objevování ve mně samotné.

Pavla Nevyhoštěná
Pavla Nevyhoštěná
Foto: Dominika Mašínová

Jaký typ divadla vás baví?

Konkrétní. Mám hodně ráda černý humor, expresi a střihy. Zároveň miluju ubrat a existovat na komornějších scénách. Ideálně střihat mezi tím, klidně v průběhu představení. Takže vlastně jakékoliv, jakmile cítím svobodu. Ráda improvizuju a hledám nové cesty, jak něco zahrát, s každou reprízou. Konkrétností rozhodně nemyslím doslovnost. Zbožňuju číst mezi řádky. A jistě, že mě baví i věci, kde to všechno úplně není. O to víc pak dokážu ocenit výjimečnost projektů, kde to všechno je. Dobré divadlo dle mého názoru prostě není samozřejmost. Ani věc, která se dá zaručit. A především, neexistuje na to objektivní pravda. Díky Bohu.

Na DAMU jste si zahrála s minulým ročníkem v inscenaci Potopa, a už máte za sebou i první absolventskou inscenaci Marate/Sade. Překvapilo vás, že vás režisérka obsadila do role markýze de Sade? Jak jste k této roli přistupovala?

Překvapilo mě to tak středně. S režisérkou Nelou Kleinert jsme spolu nepracovaly v takové míře poprvé. Dělaly jsme společně bakalářskou inscenaci Matka od S. I. Witkiewicze. To byla taková příprava na Marata. Věděla jsem, že to obsazení má svůj důvod a že mě nebude tlačit někam směrem “budeš hrát starého chlapa”. I když prvotní plán to zčásti byl, ale obě jsme myslím tušily, že nebude úplně funkční. Text je hodně filosofický. S Nelou jsme nad ním hodiny seděly a rozebíraly ho myšlenku po myšlence, repliku po replice. Právě proto, aby tam byla ta konkrétnost. Markýz de Sade mi umožňuje hrát si se svojí maskulinitou, ale taky feminitou. Přepínat pudovost na pozadí zajímavých filozofických dialogů. Dovolit si experimentovat, riskovat, zkoumat hranice, co je moc a co není, aby celek jako inscenace stále dával smysl. Neskutečně mi v tomhle pomáhá důvěra Nely a mých kolegů spolužáků. Bez nich by to nešlo, a to opravdu neříkám jen tak. Role de Sada je pro mě ultimátním trenažérem všeho, co jsem se kdy v herectví naučila, a je to fakt super jízda.

Hrajete ve dvou produkcích Divadla MA na letní scéně Grébovka. Jaké je hrát venku? Zažila jste tu nějakou nepříjemnou situaci (myslím něco jako liják třeba ????)

Grotta v létě večer je opravdu nádherné místo. Má specifickou atmosféru, úplně to na vás dýchá. Jak na jevišti, tak v hledišti. Baví mě element nejistoty dobrého počasí, protože není, jak prostor zastřešit. Loni nám zrovna na premiéru Být Marlene Dietrich bohužel pršelo, a tak jsme to celé museli na poslední chvíli přesunout do Gröbeho vily.

Jaké je být Marlene Dietrich?  Jak jste se na roli připravovala?

Být Marlene po boku Anežky Burdové a Marie Jančíkové je krásné. Všechny tři jsme Marlene, ale každá jsme její jiná část a jsme tam společně. Toho si opravdu nejvíc vážím. V představení ztvárňuji Marlene na začátku její umělecké kariéry a pak na jejím konci. Snažila jsem se cítit její ráznost a živelnost, která ji provázela po celý život. Zároveň ale i její nízké sebevědomí převážně v osobním životě. Musím říct, že celý rok během repríz stále objevuji, kdo je to vlastně Marlene Dietrich. A nepřestává mě to překvapovat. Těším se, co přinese její letošní uvedení pod širým nebem.

Hrajete i v letošní premiéře Jak je důležité míti… Oscara.   Podle názvu se bezpochyby nebude jednat o tradiční pojetí hry Oscara Wildea. Co to tedy bude?

To se budete muset přijít podívat. Troufám si říct, že i když máme vlastní překlad hry přímo pro naše uvedení, z kouzla původního textu se nic nevytratilo. Naopak. Jediné, co prozradím je, že v den premiéry začíná festival Prague Pride, a že to rozhodně není náhoda ;)

 

Medailon:

Pavla Nevyhoštěná vyrůstala v Liberci, kde vystudovala jazykovou základní školu a obchodní akademii. Láska k angličtině a britskému přízvuku ji zůstala, k účetnictví nikoliv. Dalo by se říct, že dřív tancovala, než mluvila, ale není to pravda. Dělo se to současně, což vedlo k desetileté kariéře závodního street dance a pětileté návštěvě hereckého studia Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Momentálně studuje činoherní herectví na DAMU, kde se objevila v DISKu v inscenacích Peer Gynt a Potopa. Se svým absolventským ročníkem začali inscenací Marat/Sade. Dále hostuje ve Švandově divadle v inscenaci Gazda a roba. V Rock Café ji můžete vidět v inscenaci Ošklivec.

Divadelní noviny

Přihlášení