Jak se herectví poprvé objevilo ve tvém životě? 

Nebyla jsem žádné introvertní, zakřiknuté dítě. S mámou jsme odjakživa hodně zpívaly, četly si a vyprávěly příběhy a já jsem měla obrovskou fantazii. Před televizí jsem napodobovala tanečnice ze StarDance a moderátorky ze Snídaně s Novou, do divadla jsme ale jezdili jen výjimečně. To nejbližší bylo v mé rodné Opavě a já jsem každou návštěvu neuvěřitelně prožívala. Snažila jsem se zapamatovat si každý moment a doma jsem to pak – překvapivě – napodobovala. V každé školní besídce jsem musela mít hlavní roli a byla jsem neskutečně dotčená, když to nevyšlo (smích). V patnácti jsem zkusila přijímačky na konzervatoř, protože jsem tušila, že by mě divadlo mohlo bavit. Nevzali mě a dnes jsem za to ráda.

Kdo tě během studia na DAMU nejvíc vyformoval? Je pedagog, spolužák nebo role, na kterou dodnes myslíš, když jedeš na jeviště?

Nejvíc jsem se naučila od svých spolužáků. Ale to vidím až teď, kdy už mám školu za sebou. Nejlepší na tom je, že jsem se od nich neučila cíleně. Naopak jsem se snažila chodit hodně, opravdu hodně do divadla, číst a poslouchat pedagogy... Měla jsem pocit, že toho musím spoustu dohnat, protože za ostatními zaostávám. Až ve chvíli, kdy jsem se uvolnila, uvědomila si svoje místo v kolektivu a otevřela se vůči němu, jsem začala růst. Největším jedem v divadle je podle mě poměřování se a závist. Když to člověk pustí a začne se od ostatních naopak učit a přát jim úspěch, začne se dařit i jemu. Tedy, snažím se tomu věřit! Ale samozřejmě mě po neúspěšném castingu napadne: proč zrovna ona a ne já?! (smích) Neodpustila bych si ale nejmenovat trojici žen, od kterých jsem se mohla čtyři roky učit. Annu Brouskovou, Anežku Šťastnou a Evu Salzmannovou. Měla jsem ohromné štěstí.

Kdy ses na jevišti naposledy opravdu bála? Nemyslím trému před začátkem, ale vnitřní pocit – že nevíš, kdo jsi, nebo že selžeš?

Nejvíc se bojím ve chvílích, kdy mi na něčem opravdu záleží. Když třeba sedí v hledišti někdo z rodiny nebo lidé, které mám ráda. Nebo když zkoušíme inscenaci, která pro mě nese silné téma, a já si přeju, aby fungovala a diváci jí rozuměli. A samozřejmě při záskocích – tam se člověk bojí úplně prakticky, že něco zapomene nebo pokazí. Ale vlastně mám pocit, že to jsou dobré strachy, takové, které člověka spíš nakopnou. Jinak si myslím, že jsem docela odvážná (smích). A kdyby se někdy objevil strach, kvůli kterému by se nedalo fungovat, asi bych si musela položit otázku, jestli chci divadlo dělat. Zatím mě ale strach spíš žene dopředu.

V čem je podle tebe největší rozdíl mezi prostředím školy a profesionálního divadla? 

Ve škole jsou vám všechny chyby odpuštěny, máte veškerou pozornost, můžete se pitvat v práci i sami v sobě. Na všechno je čas. Venku není čas na nic, všechno je hrozně rychlé, na nic nejsou peníze, a musíte se přizpůsobit (smích). Jste vlastně všem tak trochu jedno. Nezní to moc povzbudivě, ale může to být i výhoda. Co naopak vnímám jako společné, je kolektiv, který je jádrem divadla. Na DAMU jsme byli se spolužáky vlastně taky takovým souborem, v divadlech je herecký ansámbl. Vždycky jsem ráda byla součástí nějaké party. Od dětství jsem sportovala, takže mám asi ráda ten pocit, že někam patřím a společně děláme to, co nás baví.

Máš za sebou zkušenosti z více profesionálních scén. Kde sese cítila nejvíc „doma“ a proč? Je to o souboru, vedení, nebo o konkrétních lidech?

Nemám vlastně žádnou špatnou zkušenost. Všude jsem se cítila vítaná a přijatá. Rozhodně nedokážu vypíchnout jeden nejlepší soubor nebo divadlo. V libereckém divadle jsem se cítila jako u mámy, která vás zavalí obrovskou láskou a pocitem bezpečí, v Národním divadle jsem nabrala ztracené sebevědomí a uvědomila si, že dokážu víc, než si myslím, a v Městských divadlech pražských jsem se naučila neuvěřitelné disciplíně od herců, se kterými jsem zkoušela. Vždycky se snažím z každé zkušenosti vytěžit maximum. A i když mě zkoušení štve, lidé mi přijdou ješitní a rozhodnutí nesprávná... Vlastně tehdy mám největší pocit, že rostu. Po čase třeba zjistím, že jsem se pletla já (smích).

Feministická témata jsou dnes na divadle hodně vidět. Jak se na ně díváš ty - jako mladá začínající herečka? Pomáhájí ti v práci, nebo je to někdy svazující škatulka?

Jsem ráda, že se ženské perspektivy v divadle otevírají. Zároveň ale nechci, aby se z toho stala povinnost. Na divadle mě zajímá především člověk. A člověk je mnohem komplikovanější než jakákoli škatulka. Jako feministka jsem ráda, že se prostor pro ženské příběhy rozšiřuje. Jen bych byla nerada, kdyby se z toho stala další forma tlaku na to, jaké ženy máme hrát. To by mi přišlo trochu paradoxní.

Hrála jsi někdy roli, která tě přinutila přehodnotit vlastní názor na ženskost, moc, nebo péči? Možná to byla i tvoje postava Henrietty Johnové z inscenace Krysy v Divadle DISK?

Při tomto zkoušení jsem si uvědomila limity vlastní zkušenosti. Jako mladá herečka jsem ztělesňovala ženu, která prošla extrémní životní situací – ztrátou dítěte a následným zoufalým činem, kdy si cizí dítě přivlastní. Právě tato skutečnost ve mně vyvolávala velký respekt. Už od prváku jsem byla hodně obsazovaná do rolí matek a „mocných“ žen. Nevím, čím jsem si to zasloužila (úsměv). A kdykoli jsem četla takové obsazení, byla ve mně malá dušička. Dlouho se při takovém zkoušení pohybuji v nejistotě a hledání. O své ženskosti se toho vždycky naučím nejvíc. Vlastně, i když hraju Honzíka v inscenaci Potopa, uvědomuju si svou vlastní identitu velmi intenzivně a těším se na to, až se z malého desetiletého chlapečka převléknu do sukně a v divadelní kavárně mě nikdo nepozná (smích).

Už od prváku tedy hraješ silné, temperamentní ženy. Kde nacházíš materiál, když s tím vlastní zkušenost ještě nemáš? Bývá to těžké?

Nehrála jsem samozřejmě jen tyto role, měla jsem štěstí na dost různorodé příležitosti. Při zkoušení hodně přemýšlím a ptám se, ale někdy naopak jdu metodou pokus-omyl a vrhnu se do toho po hlavě. Každá práce zatím byla úplně jiná. Někdy potřebuju klid, číst si a dlouho hledat, jindy je nejlepší prostě blbnout s bandou na zkoušce a objevovat věci společně. Obecně u mě asi nejvíc funguje vnější stylizace, díky níž přichází vnitřní prožitek. Takže hodně zjednodušeně se dá říct, že nejdřív musím vědět, jak budu chodit, a až pak, jak budu mluvit.

Láká tě i autorská tvorba?

Jednou za rok ze sebe vydám nějaký „štěk“, hlavně díky divadelní družině Ductus Deferens, která svou kabaretní přehlídkou Karameloun autorskou tvorbu podněcuje. Třeba napíšu písničku o své rodné Opavě a o Baníku Ostrava. Ale držím se převážně interpretačního divadla.

Co tě čeká v příští divadelní sezóně?

Hned v září začínám zkoušet v Městských divadlech pražských inscenaci Baal od Bertolta Brechta. Režíruje to můj spolužák a kámoš Eliáš Gaydečka, takže přechod ze školy do profesionálního života nebude tak drastický (úsměv). Strašně se na to těším. A hned vzápětí muzikál Na hromnice o den více, v režii Mariána Amslera, také v MDP. V říjnu také pokračujeme s naší absolventskou inscenací Potopa, nově na Jatkách78. A samozřejmě mě čeká i reprízování Pýchy a předsudku v libereckém Divadle F. X. Šaldy.

Kde se dobíjíš, když zrovna nejsi v divadle? Co je pro tebe protipól k tomu neustálému „vystavování se“?

Je pravda, že divadlo bere hodně energie, a ne vždy ji vrací stejnou rychlostí. Myslím, že každý potřebuje nějaký ventil. Já jsem si po studiu na DAMU znovu našla cestu ke sportu. Jsem trochu extrémistka, a všechno, co dělám, beru dost vážně, takže během studia jsem poctivě chodila na večírky... A teď mám tréninkový plán a připravuju se na půlmaraton (smích). Přináší to ale své ovoce. Je pro mě důležité být na jevišti ve formě. Ulehčuje mi spoustu práce mít silné tělo, na které se můžu spolehnout… No, zrovna o tom píšu diplomku (úsměv).