Pocházíš z Ostravy. Studovala jsi na DAMU v Praze a následně ses vrátila zpět do Ostravy už jako členka Divadla Mír. Co ti dala Praha a co ti chybělo na Ostravě?

Asi bych začala tou Ostravou. Přesun do Prahy byl pro mě ze začátku těžký. Nejvíc mi samozřejmě chyběla rodina a kamarádi. Ale postupem času jsem si zvykla a teď mi v Ostravě zase chybí kamarádi z Prahy. Praha jako taková mi dala především osamostatnění. A pak mi dala DAMU, kde jsem měla možnost potkat úžasné lidi – ať už spolužáky z mého ročníku, nebo z jiných ročníků, pedagogy, studenty jiných kateder a tak dále. Mám pocit, že díky DAMU jsem hodně dospěla. Měla jsem možnost studovat pod vedením skvělých pedagogů, kteří mě formovali nejen co se herectví týče. Ale to nejcennější, co jsem díky Praze získala, jsou kamarádi a vzpomínky na celý život.

Nabídka z Divadla Mír přišla nečekaně, nebo to byla tvoje dlouhodobá ambice?

Přišla nečekaně, na konci třetího ročníku. Tušila jsem, že Divadlo Mír vyhlásilo konkurz na herce, ale upřímně, na konci třeťáku jsem to ještě tolik neřešila. Pak ale přišla premiéra inscenace Ropa, kde jsem měla absolventskou roli, a na tu se přišel podívat David Vyhnánek, dramaturg a režisér Divadla Mír. Ten mi po premiéře napsal, že by byl rád, kdybych se na konkurz přihlásila. Takže jsem nakonec přihlášku poslala, dojela na konkurz… No, a slovo dalo slovo, a ještě ten den jsem dostala nabídku na angažmá. Teď v Míru začínám druhou sezonu, na kterou se moc těším.

Kromě činohry máš za sebou i spoustu jiných uměleckých zkušeností. Tancovala jsi různé taneční styly, hrála jsi na baskytaru... Proč jsi nakonec šla studovat právě činohru? Neuvažovala jsi o pohybovém nebo muzikálovém divadle?

Celý můj start s divadlem byl takový náhodný, řekla bych. Měla jsem blízko k tanci i k hudbě, ale pro herectví jsem se rozhodla tak nějak přes noc. Studovala jsem osmileté gymnázium a v kvartě, tedy v deváté třídě, jsem si řekla, že chci změnu. Pořád jsem říkala, že z gymplu odejdu, otázka byla kam. Tehdy jsem si ujasnila, že mým snem je být herečka. Právě až v kvartě jsem začala chodit do dramatického kroužku, abych se připravila na talentové zkoušky. Do té doby jsem měla s herectvím zkušenost maximálně z jednoho školního představení v rámci angličtiny. Byla jsem přijata, ale protože jsem opravdu nevěděla, co herectví obnáší, došli jsme s rodiči k rozhodnutí, že dostuduju gymnázium, budu chodit jak do dramatického kroužku, tak na Lidovou konzervatoř v Ostravě, a pokud mě to bude stále bavit a zjistím, že to nebyl jen dětský výstřel do tmy, přihlásím se na DAMU nebo JAMU. Samozřejmě, že v patnácti jsem byla dotčená, že nenastoupím na konzervatoř, a tvrdila jsem rodičům, že herectví je můj život, přestože jsem do té doby byla v divadle tak pětkrát. Teď zpětně jsem ale ráda, že mě drželi při zemi, že jsem dostudovala gymnázium a až poté šla studovat herectví s vědomím, co to obnáší. Když už jsem se pak hlásila na vysokou, jediná varianta pro mě byla činohra. Muzikál pro mě vůbec nepřipadal v úvahu. Ještě v průběhu DAMU jsem zápasila se zpěvem, protože jsem si nevěřila. Až koncem druháku jsem se zbavila ostychu, ale pořád je pro mě velká výzva zpívat na jevišti. O pohybovém divadle jsem začala uvažovat až během DAMU, že bych si prodloužila studium a šla ještě na pohybové divadlo. Ale mám pocit, že i v činohře si člověk může hodně vyhrát například se stylizací těla. Takže mě spíš baví zkoušet vlastní limity a zkoumat tělo a pohyb pro svůj vlastní rozvoj, jen z trochu jiného úhlu. Ráda bych se třeba jednou dotkla i učení pohybu.

V jedné ze svých absolventských inscenací – v Ropě – jsi ztvárnila nelehkou roli Amy, která se klene od dětství až po stáří. V čem pro tebe byla největší výzvou – fyzicky, psychicky?

Jednou z výzev byla velikost role. Bylo to poprvé, kdy jsem opravdu měla roli typu: vlezu na jeviště na začátku a odejdu až po děkovačce. Fyzicky pro mě bylo nejsložitější zahrát malé dítě. Nechtěla jsem, aby to bylo trapné, prvoplánové nebo směšné. Snažila jsem se docílit toho, aby divák neměl pocit, že se dívá na dospělého člověka, který se snaží zahrát dítě, ale aby viděl skutečné dítě. K tomu samozřejmě patřil pohyb. Tuto fázi jsem hrála celou po čtyřech a byla tam tenká hranice, aby to nespadlo do karikatury. S tím jsem zápasila skoro až do premiéry. Dlouho jsem nebyla spokojená s tím, jak to hraju.

Psychicky pro mě byla výzva uvěřit si. Tím, že to bylo poprvé, co jsem měla takto velkou a náročnou roli, jsem často měla pocit, že to nedokážu, že na to nemám. Některé zkoušky bývají těžší, a ne všechno jde podle představ. A v ten moment záleží na tom, s kým pracujete. Já měla to štěstí, že jsem měla skvělý režijně-dramaturgický tandem – Eliáše Gaydečku a Kláru Metge,  úžasné vedení pedagogů, a hlavně spolužáky, kteří dělali maximum pro to, aby mi pomohli a abych se cítila dobře. Zároveň se mi poštěstilo mít hlavní roli společně s Marií Annou Myšičkovou, se kterou jsme na sebe dobře slyšely a hodně spolu pracovaly i v průběhu předchozích semestrů. Myslím si, že díky tomu všemu jsem kromě běžných pochybností, které má asi každý herec, větší psychickou výzvu neměla. Obecně na zkoušení i reprízování Ropy vzpomínám s největší láskou a musím přiznat, že mě mrzí, že to s DISKem skončilo.

V čem je pro tebe postava Amy osobní? Jak se ti k ní podařilo najít intimnější cestu?

Osobní je pro mě asi tím, že to byla moje první velká role a zároveň první inscenace v divadle DISK. Bylo to taky poprvé, kdy při všech zkouškách nebyli přítomní pedagogové a musela jsem najednou spoléhat hodně sama na sebe. Intimnější cestu jsem k té roli hledala průběžně, nejen při zkoušení, ale i při reprízách. Při zkoušení jsme často mluvili o postojích Amy, o tom, jak uvažuje, co cítí, co je pro ni důležité. I když nebyla vždy v právu, přistihla jsem se, že jsem ji měla tendenci postupně víc a víc obhajovat a bránit. I fakt, že mi mámu hrála Marie Myšičková, to pro mě udělalo intimnější a osobnější. Často jsme řešily naše osobní vztahy s rodiči, povídaly si o tom, jak to vlastně vnímáme my, a nejenže se prohloubil náš osobní vztah, ale mohly jsme do inscenace vložit i kousek z každé z nás a z našich životů.

Co tě naučila velká kamenná divadla oproti laboratoři DISKu?

Postupně mě učí věřit si. Vždycky, když mám před sebou novou výzvu, pochybuju, ale pak je krásný pocit zjistit, že na to mám. Už za sebou nemám pedagogy, kteří by mě opravili nebo navedli na správnou cestu, takže mě to učí samostatnosti. Zároveň mě baví pozorovat kolegy, jak pracují, jak nad věcmi přemýšlejí. Myslím, že i to je skvělá „škola“.

Cítíš se víc doma v komorním divadelním prostoru, nebo na velké scéně?

Zatím určitě v komornějším. Měli jsme možnost zahrát si během studia ve Stavovském divadle, a je to nádherná zkušenost, ale cítím, že zatím je pro mě menší prostor lepší. Mám ráda i kontakt s divákem.

Jak už bylo zmíněno, aktuálně jsi členkou ostravského Divadla Mír. Co tě přesvědčilo kývnout na stálé angažmá? Čím tě zaujalo právě tohle divadlo?

Jakmile jsem dostala nabídku na angažmá, musela jsem se zeptat pedagogů, jestli je vůbec možné angažmá přijmout a zároveň dostudovat poslední rok na DAMU. Vážím si jejich názoru, takže i při tomto rozhodnutí jsem chtěla slyšet jejich pohled na věc. Všichni mě velmi podpořili a říkali, že je to skvělá příležitost a zkušenost. Já jsem tehdy cítila, že to tak má být a že zkusit se má všechno. Jak mi tehdy řekl můj pedagog Ondřej Vetchý: „Neupisuješ se ďáblu, maximálně zjistíš, že to není pro tebe. A odejít se dá kdykoliv.“ A to všechno dohromady bylo to přesvědčení. Neváhala jsem dlouho. Měla jsem radost. Divadlo Mír jsem znala dlouho. Zaujal mě jak soubor, tak i styl, jakým pracují. Těšila jsem se, že si vyzkouším komedie a taky nový styl hraní – blokové herectví.

Divadlo Mír stojí na bulvární komedii a frašce. Jak tenhle rukopis čteš ty jako absolventka DAMU? Je to pro tebe herecká poloha, kterou sis vždy chtěla vyzkoušet, nebo spíš výzva posunout ji někam jinam?

Je to pro mě hlavně nová zkušenost. Mít možnost být mezi tak skvělými herci a „učit se“ od nich, to je krásná výzva, která mě zároveň posouvá. Takže ten rukopis čtu pozitivně, protože mě to může jen posunout dál a učím se něco, čeho jsem se na DAMU dotkla méně.

V tomhle divadle je humor často postavený na chlapských hláškách. Jak se v tom cítíš jako mladá herečka? Máš tam dostatečný prostor být sama sebou, přinést vlastní citlivost a humor?

Mám pocit, že si trochu pleteš Divadlo Mír a Tři Tygry, ze kterých bývají známé právě různé hlášky. V divadle samotném opravdu nejde o to, jestli je herec muž nebo žena. Staví se klasicky na daném textu, který se zrovna zkouší. Já se tam tedy cítím velmi dobře. Je to mladý soubor plný skvělých a charismatických osobností. Přijali mě mezi sebe krásně, mám dostatečný prostor být sama sebou a všichni jsou otevření novým podnětům. Na inscenacích se vždy podílíme společně.

V repertoáru tohoto divadla bývají ženy často v polohách milenky, manželky nebo sekretářky. Vnímáš možnost posouvat to a přinášet i jiný typ ženské postavy?

To není dáno repertoárem divadla, tak jsou psány hry. Ve velké většině textů jsou ženské role v polohách milenek, manželek a podobně. I v rámci studia na DAMU jsem častokrát hrála tento typ rolí, až na dvě výjimky. Takže i nadále k tomu přistupuji tak, že ať už je role jakákoliv, chci z ní dostat maximum.  Zvlášť u komedií typů je „manželka“ běžná role, to tak prostě je. Záleží na tom, co role přináší, ne na tom, jak je pojmenovaná.

Máš vysněnou hereckou roli?

Nemám přímo vysněnou roli, ale chtěla bych se pro roli něco muset naučit nebo do hloubky nastudovat. Ať už fyzickou aktivitu, nebo třeba určitý psychický proces.

Co bys na jevišti nikdy nedokázala udělat?

Myslím, že tady vždy záleží na opodstatnění a na přístupu k dané věci či situaci. Takže je to diskutabilní. Jak se říká – nikdy neříkej nikdy.

Jakou divadelní sezonu máš před sebou?

Krásnou a náročnou. Budu hrát, budu zkoušet… A moc se těším, co to přinese.

Láká tě možnost návratu do Prahy? Ať už do divadla, nebo k filmu?

Nejsem úplně člověk, který by tohle plánoval. Tak jako jsem neplánovala návrat do Ostravy, neplánuju ani návrat do Prahy. Pokud to má přijít, přijde to. Samozřejmě bych si ráda přičichla víc i k filmu nebo seriálu, ale uvidíme, jak se poštěstí a jaká bude moje cesta. Teď si užívám tam, kde jsem.