Nová rozhlasová generace?
Přiměřenou drzost, entuziasmus, nadšení i odvahu (potřebnou v každém umění) a především nezatíženost rozhlasovou mašinerií mohou nabídnout studenti a čerství absolventi uměleckých a umělecko-teoretických oborů. Dost možná nebudou ovládat řemeslo, jejich očekávání budou přehnaná, stejně jako sebevědomí, ale dostanou-li prostor, mohou rozvířit sedlý prach. Nebudou přitom dbát skutečnosti, že „je to ve zdech“. To si před více než deseti lety dobře uvědomoval i tehdejší dramaturg Českého rozhlasu Jan Vedral, když společně s Antonínem Přidalem, Markem Horoščákem a Kateřinou Rathouskou inicioval vznik programové řady Hry a dokumenty nové generace.
Soubor 11:55 okupuje ČRo Vltavu svým pirátským vysíláním Rádio 23:55. Zleva Tereza Volánková, Pavlína Balner, Michal Bednář, Bořek Joura FOTO Archiv 11:55
Každý měsíc na Vltavě zazněla rozhlasová hra napsaná autory narozenými převážně v osmdesátých letech (Petr Kolečko, Tereza Semotamová, Tereza Verecká a další). Cyklus později přešel do Klubu rozhlasové hry, kde již nebylo nutné pod tíhou názvu uvádět pouze současné mladé autory. Nové programové schéma Vltavy uvedené na podzim loňského roku slibovalo nový cyklus s nadějným názvem Debuty a experimenty, jehož se ale velmi záhy dotkly rozpočtové škrty na rok 2018. Slovesný dramaturg Petr Gojda však vidí v nastalé situaci příležitost k pečlivému naplánování a zvolení vhodné formy debutantské řady pro následující rok.
Zanedbat nastupující generaci nových autorů by bylo více než riskantní. Nejde o to, že by autoři nad třicet let nebyli s to postihnout témata atraktivní pro náctileté nebo vysokoškolské studenty. Příkladem budiž hry pro mládež Zuzy Ferenczové Problém (2015) nebo Jaroslava Hejnice Třináct (2017), obě oceněné na Prix Bohemia Radio. Podstatné ale je navázat spolupráci s debutujícími autory co nejdříve, ukázat jim principy psaní pro rozhlas a současně je osvědčenými postupy nezatížit do té míry, aby neztratili invenci přicházet s novými nápady, jež budou mladé generaci posluchačů logicky bližší. Faktem totiž zůstává, že mentální skok mezi dvacátým a třicátým rokem je mnohonásobně výraznější než mezi třetí a čtvrtou dekádou života.
V šíři otevřené náruče vůči doposud nezkušeným autorům je mnohem dále Tvůrčí skupina Dokument. Pečlivá, trpělivá a systematická dramaturgická práce Brit Jensen a Dana Moravce přivádí k audio dokumentu autory dosud produkující díla pro jiná média nebo naprosté začátečníky. A nové autory, doufejme, doprovázejí i noví posluchači. Díky této odvážné (a často liberální) dramaturgii se dokumentům již nyní daří sledovat myšlenkovou tendenci takzvané generace „Z“. Její příslušníky narozené v polovině devadesátých let a později odlišuje od generace dnešních třicátníků (generace „Y“) silná individualita, potažmo uzavřenost a zaměření na sebe sama. Rozhlasové médium obecně, a tím spíše rozhlasová hra, má vysoký potenciál poskytovat intimní umělecký zážitek naplněný individuální posluchačskou imaginací. Při chytrém využití může rozhlas v této devize najít konkrétní cestu, jak se přiblížit jedné z posluchačských skupin. Navíc té, u níž potřebuje pěstovat posluchačský návyk nebo vůbec probudit zájem.
Analogii k progresivním dramaturgům ze skupiny dokumentu najdeme v Lence Veverkové a její práci na hrách nejprve pro děti a mládež a nyní na rozhlasových hrách obecně. Mladé dramaturgyni se podařilo během posledních tří let uvést hned několik za pozornost stojících nových autorů: David Košťák (*1991) vytvořil dobrodružnou westernovku Tahle země není pro mladý, v níž akcentoval právě zmiňovanou surovou individualitu při hledání dospělosti a snaze najít vztah k neznámému otci. Rozhlasovým debutem tentokrát režisérské dvojice Adam Svozil (*1991) a Kristýna Kosová (*1992) se stala hra Já, mé druhé já a já a Jiřího Vaňka, která zachycuje zcela věrně životní postoje – v tomto případě spíše „nepostoje“ dnešních čerstvých třicátníků. Hana Lehečková (*1990) napsala svižnou pohádku Eliáš Říha zachraňuje svět. Veverková současně dál rozvíjí spolupráci s již zmíněnou Terezou Vereckou (Pohádka pro Helenku) nebo Tomášem Dianiškou (Gang divokejch zvířat). Naposledy českým posluchačům přivezla z mezinárodní rozhlasové přehlídky v Berlíně současné britské dílo Širší než nebe a zásluhou mimo jiné její dramaturgie vznikl auditivně excelentní tvar, který zprostředkoval specifický vztah matky v kómatu s dospívající dcerou.
Zaměříme-li se vedle dramaturgie také na rozhlasovou režii a herectví, překvapí nás téměř absentující absolventi režie tvořící pro rozhlas. Podobně, i když o něco lépe, jsou na tom herci. Škatulka herců, již dostanou nálepku „vhodní pro rozhlas“, se jednou za čas naplní a uzavře. V takovém období má posluchač dojem, jako by stále chodil do jednoho a samého divadla na stejný, osvědčený ansámbl. Kromě rozhlasových stálic Preiss, Medvecká, Bareš, Maciuchová… jsme tak svého času slýchali přespříliš Trojana nebo Myšičky. Um a zásluhy zmíněných herců nijak nesnižuji, jen naznačuji, že okruh rozhlasových herců a ještě markantněji režisérů není příliš pružný a ochotný do sebe vpouštět dosud málo zkušené. Na obranu je však nutné zmínit například Dana Kraniche, Terezu Dočkalovou, Tomáše Havlínka, Marka Lamboru nebo Patricii Solaříkovou, kteří „ustálený soubor“ zpestřují.
Tento stav možná podvědomě odráží nezávisle na sobě několik dalších mladých tvůrců. Soubor 11:55 vstoupil nově na Vltavu se svým improvizovaným pirátským rádiem 23:55, improvizované večery posluchač stráví také s Rádiem Dada a ke značné improvizaci se musí uchýlit i hrdinové poslední hry Tomáše Dianišky Jarda a Julie. Všichni jmenovaní mají jedno společné: parodování formy rozhlasového vysílání. Tematizace rozhlasu jako sebe sama zcela jistě není něčím nově objeveným, ale přece jen je do uší bijící, když se po skončení parodického pořadu ozve moderátor formovaný rozhlasovým étosem a posluchač v podstatě nezaznamená rozdíl mezi realitou a fikcí. Dokud je tu potřeba parodovat nepružná schémata a struktury, dost možná se jedná o signál, že nová generace je prozatím slyšet málo.
Komentáře k článku: Nová rozhlasová generace?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Přemysl Hnilička
Autor: DN? Kdo to skutečně napsal, prosím?
19.09.2018 (15.38), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Autorkou
je Gabriela Míšková, text vyšel v DN 8/2018 na str. 11.
Za opominutí uvedení jména autorky na i-DN (v tištěné verzi uvedeno je) se omlouváme a za upozornění děkujeme.
Jméno autorky jsme doplnili.
Vladimír Hulec, editor i-DN
20.09.2018 (16.26), , Trvalý odkaz komentáře,