Nová scéna má novou tradici
Nová scéna oslavila 8. května „šedesát pět let míru“ zbrusu novým divadelním projektem, který by se zde měl stát novou tradicí. Noc českých a slovenských autorů má být příležitostí prezentovat prostřednictvím scénického čtení dramatické texty zaslané do soutěže o Ceny Alfréda Radoka.
Jednotlivá představení (některá se blížila více čtení, jiná neměla daleko k regulérní inscenaci) svátečního květnového večera představila čtyři hry tří českých a jednoho slovenského autora, které si pro jevištní zpracování vybrali přední čeští a jeden slovenský režisér – Hana Burešová, Ivo Krobot, Martin Porubjak a Arnošt Goldflam. Výběr her závisel zcela na vůli režisérů, kteří si pro jejich prezentaci zvolili různorodé herecké týmy. Mezi interprety se tak objevili známí herci, jako Daniela Kolářová, Jiří Lábus, Pavel Batěk, tak i studenti divadelních škol VŠMU a JAMU.
Večer, který trval téměř tři a půl hodiny, je možné přirovnat k malému českému dramatickému maratonu, v jehož průběhu měli účastníci možnost občerstvit se dobrým, řečeno slovy organizátorů „dramatickým“, guláškem. Chladné a socrealistické prostředí Nové scény bylo díky tomu provoněno rodinnou atmosférou, v rámci níž mělo nepočetné publikum příležitost prodiskutovat řadu otázek, které jednotlivé hry nastolily.
Bylo zajímavé sledovat, jak se témata jednotlivých her rozcházejí i scházejí. Dvě ze čtyř her (S nadějí, i bez ní a Blbá Veruna) se inspirovaly komunistickým režimem a nedořešenými otázkami, které za sebou doba totality zanechala. (Mimochodem, slovenští dramatikové se ke komunistickému režimu a zkušenosti s ní vraceli jako ke hlavnímu tématu na večeru slovenských autorů nazvaném Sarkofágy a bankomaty, který se konal na podzim roku 2009 v Divadle Na zábradlí.) Je pochopitelné, že dvacáté výročí pádu totalitního režimu podněcuje ještě intenzivnější diskuse o předrevoluční době a o tom co po sobě v lidech zanechala. Dramatické zpracování tématu komunistické totality umožňuje mladé generaci znovu a s odstupem se zamýšlet nad otázkami, které tato dějinná epocha vyvolává. Je evidentní, že ani dvacet let po revoluci není vše vyjasněno a usmířeno.
Vzestup i pád, a pak už jen svoboda?
Tomáš Vůjtek se v dokumentárním dramatu S nadějí i bez ní inspiroval biografickým románem Josefy Slánské Zpráva o mém muži. Neomezuje se přitom na jednoduché černobílé uchopení tématu totalitního režimu v socialistickém Československu, a nahlíží dobu pohledem ženy (Ona) – ilegálně činné komsomolky, prominentní komunistky, pronásledované vdovy a posléze aktivní chartistky, která přese všechno zůstala věrná komunistickému ideálu. V podání Daniely Kolářové, Pavla Baťka a Jiřího Lábuse a v režii Hany Burešové Vůjtkova hra mrazí a šokuje. Na povrch vyplouvají autentická svědectví Josefy Slánské i jiná historická fakta. Struktura textu je komplikovaná, v příběhu dochází k mnohým prostorovým i časovým digresím. Orientaci v ději znesnadňují (ale také výrazně dramatizují) postavy Prvního a Druhého, které často mění svou identitu. Tomáš Vůjtek dokázal umně a působivě spojit realitu a skutečná svědectví v kompozičně důsledně propracovaný tvar, jenž provokuje a nutí diváka k zamýšlení.
Osvěžujícím a humorným zakončením večera, zatíženého depresivními tématy, byla Goldflamova osobní prezentace hry Blbá Veruna. Stejně jako Vůjtek i on se inspiroval totalitním režimem a atributy s ním spojenými. Avšak na rozdíl od Vůjtkova textu je Goldflamova hra groteskně absurdní a vtipně přisprostlá. Autor zesměšňuje dobu československého socialismu prostřednictvím bizarních postav – malé holčičky Veruny a jejích bláznivých rodičů. Reálný svět socialismu se prolíná s fantazií dítěte, stejně jako i romantické a melancholické vzpomínky vytrhují rodiče z deprese způsobené dobou. Goldflamova hra se vrací zpět do minulosti a vybírá z ní charakteristické střípky (prvomájové průvody, pionýry). Téma komunismu je tak podáváno vtipně, zároveň však trochu prvoplánově a kýčovitě, přičemž není jisté, jestli je to autorův záměr či nikoli.
Kdo jsem já a kdo jsi ty
Autoři zbylých dvou her se zaměřili na generační vykořeněnost a mezilidské vztahy. Eva Prchalová je autorkou hry Termitiště aneb Filantropové, kterou pro tento večer připravil Ivo Krobot se studenty herectví JAMU. Hra pojednává o skupině mladých lidí, kteří jsou vysláni do neznámé africké země, kde se mají podílet na humanitární pomoci chudým a nemocným Afričanům. Skupina se v průběhu hry rozpadá nejen vinou jednotlivců, ale i zvláštní virové epidemie.
Zdá se však, že si autorka naložila větší téma, než jaké její hra unese. Příběh ukazuje rozervané a zmatené lidské osudy, vykořeněné z doby i ze společnosti, hrdiny, bouřící se proti všemu a ničemu, tápající v nejistotě a povrchnosti. Časté monology vyznívají na jednu stranu příliš intelektuálsky a na druhou paradoxně povrchně – nabubřelá forma a nepříliš sdělný obsah. Nebylo jasné, zda si autorka dělá z těchto klišé legraci, či nikoli. Herci z JAMU nicméně podávali text hry s maximálním prožitkem a jejich jevištní interpretace se blížila regulérní inscenaci.
Adriana Totíková a Michal Režný z bratislavské VŠMU předvedli hru Josefa Timčáka Irish Coffee. V režii Martina Porubjaka nabídli publiku kvalitní herectví, nadsázku, civilní prožitek, obohacený o promyšlenou pohybovou i zvukovou vsuvku. Děj, odehrávající se v irském fastfoodu, dokreslovali účinkující zvuky tvořenými kuchyňskými proprietami (hrnce, vařečky, struhadla, sáčky atd.). Množství postav je nahrazeno také kusy nádobí, které v rukou obou herců ožívají jako loutky. Irish Coffee vypráví příběh mladého Slováka a Polky, kteří se po čase dramatického odloučení setkávají jako dva gastarbeitři v irském fastfoodu a řeší svůj nevyjasněný vztah. Na malé dějové ploše se dozvídáme historii jejich vztahu i těžkosti života, který v irském prostředí zažívají. Hra je psána s nadsázkou i vtipem a zároveň chce obsáhnout fatální téma dvou lidských životů. Nicméně ani jeden z těchto záměrů není vypointován nebo důsledněji popsán, takže inscenace občas sklouzává k povrchnosti a nudě.
Noc českých a slovenských autorů je promyšlený projekt, který umožňuje veřejnosti seznámit se s texty, jejichž budoucí inscenace není v tuto chvíli vůbec jistá. Možná se však dočkáme i toho, že na Nové scéně bude nějaké současné české drama zinscenováno. Je na čase!
Nová scéna – Noc českých a slovenských autorů.
Jozef Timčák: Irish Coffee (režie Martin Porubjak), Tomáš Vůjtek: S nadějí, i bez ní (režie Hana Burešová), Eva Prchalová: Termitiště aneb Filantropové (režie Ivo Krobot), Arnošt Goldflam: Blbá Veruna (interpretace Arnošt Goldflam). Nová scéna Národního divadla Praha, 8. května 2010.
Komentáře k článku: Nová scéna má novou tradici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
