Nová síť informuje (No. 43)
28. 5. a 29. 5 se Kuks opět stane centrem více než 300 let staré loutkářské tradice a zároveň ožije současným divadlem. V krásných kulisách bývalých barokních lázní se uskuteční první ročník festivalu Malá inventura s názvem Malá loutková inventura. Proč jsou kulturní události v regionech důležité? Nejen o tom si přečtěte v dalším z rozhovorů Nové sítě, tentokrát s ředitelkou Kateřinou Bohadlovou.
Foto: Orest Matsalak
Tvoje životní cesta v kontextu Kuksu sahá až do dětství…
Za všechno může asi nejvíc fakt, že jsem dcera svého otce, který byl do Kuksu odjakživa zamilovaný a když se naskytla příležitost, usadil se tam. Nikdo mi neříkal, abych se začala zajímat o divadlo a baroko. Když ale táta pro svůj nultý ročník festivalu THEATRUM KUKS potřeboval, aby mu nějaký blázen zinscenoval barokní hauptakci Amor tyran, oslovil nás, skupinu kamarádů, kteří jsme už od náchodského gymplu začali dělat divadlo. Přijeli jsme do Kuksu a už nikdy nadobro neodjeli.
Kuks nás pohltil a každoročně jsme se tam už jako Geisslers Hofcomoedianten na měsíc o prázdninách vraceli a vytvořili řadu ještě bláznivějších, barokem inspirovaných inscenací. Dvacet let je dlouhá doba a i když už dnes Geissleři v Kuksu jen hostují a domovskou scénu mají v Divadle VILA Štvanice v Praze, zůstali ve své dramaturgii věrni stylu, který označujeme jako #novebaroko. Vnímám, že je nejspíš mým posláním přivádět do krásných kulis kukského údolí živé umění. Sochy a architektura jsou fajn, ale chybí jim život!
Učarovalo ti loutkové divadlo už jako dítě?
Ani ne, nevzpomínám si, že by mě loutky a loutkové divadlo bavilo už tehdy. Daleko víc mě později zaujaly loutky v širším slova smyslu – loutky jako předměty s primárně jinou funkcí. Pracovali jsme s tímto typem loutek-předmětů často v geisslerovských inscenacích. Baví mě mnohovýznamovost, symbolika, něco, co odkazuje k něčemu jinému, ale ne na první dobrou. Mám ráda loutky vycházející z tradice komedie dell’arte, která mě zajímá, u nás mě oslovují inscenace divadla Toymaschine, Divadla Minor, Drak.
V dospělosti dokážu lépe ocenit, že dobré loutkové divadlo je vlastně divadlo na druhou, herectví se zde stává řemeslem (stejně jako v té komedii dell’arte) a řemeslo je povýšené na umění. Vejde se do něho mnohem víc, protože má k dispozici více nástrojů ke sdělení.
Každý ředitel/ředitelka má jiný přístup, jaký máš ty?
Na rozdíl od táty, který ho úspěšně pořádal 15 let jako takovou one-man-show, je to moje ředitelování od roku 2017 především o týmové práci. Funguju v tandemu s uměleckým šéfem a režisérem Petrem Haškem. Na začátku každého nového ročníku THEATRUM KUKS stojíme my tři – Petr (umělec), táta (historik) a já (manažerka). Formujeme koncept, sbíráme inspiraci, hledáme témata, děláme si rešerše a potom sestavujeme program.
Mám ale na starosti fundraising, aby ty skvělé nápady, co si vymyslíme, bylo z čeho zaplatit. Zatímco Petr má poslední slovo v tom, jak bude vypadat finální program, mám já poslední slovo v tom, co si můžeme a nemůžeme dovolit finančně. Všechno je to ale o dialogu a respektu a naše role rozhodně nejsou striktně vymezené. Náš tým je dnes mnohem početnější, momentálně je nás, kdo více či méně intenzivně stojíme za festivalem, deset lidí a bez těchto kolegů už by to rozhodně nešlo.
Jaká máš očekávání vzhledem k tomu, že v květnu je to poprvé, kdy v Kuksu realizujete Malou inventuru?
Jsem hrozně ráda, že se Kuks přidal k ostatním místům v regionech, kde dál žije Malá inventura. A to hned z několika důvodů: Theatrum Kuks, spolupořadatel Malé loutkové inventury, je hrdým partnerem Nové sítě a jsem ráda, že to může dát takto najevo. Podařilo se navíc najít vlastní dramaturgickou linku, která sice vychází z mateřského festivalu v Praze, ale zaměřuje pozornost na loutkářskou tradici regionu a její patronát UNESCO. Doufám, že se Malá loutková inventura stane pravidelnou součástí divadelní sezony a najde si své publikum.
Foto: Marta Strýčková
Proč myslíš, že je pro region důležité, aby v něm probíhaly kulturní akce?
Prezentace umění a jeho migrace v regionu je pro něj zásadní. Zajišťuje cirkulaci uměleckých děl, jejich vzájemný vliv. Jednak vliv na regionální publikum, které je jiné, než pražské, ale také zpětně… Kuks jako takový je silný genius loci a současně divadelní kulisa. Hrát v Kuksu není totéž jako hrát v Praze. Důležitou roli při festivalech hraje také potkávání umělců a networking. Festival vytváří platformu pro dialog, konfrontaci, spolupráci a další inspiraci napříč regionem i Prahou.
Síla networkingu a spolupráce v kultuře je nevyvratitelná. V čem vnímáš přínos partnerství v rámci Českého kulturního networku?
Zní to jako klišé, ale v jednotě je velká síla. I proto nemám pochyb, že kulturní network Nová síť má smysl. To především ve vystupování směrem k odborné veřejnosti a politické reprezentaci. Cítím se v bezpečí, vím, že když mi poteče do bot, můžu se na síť obrátit. A pak je to především skupina neuvěřitelně inspirativních a obdivuhodných osobností, kterých si vážím, protože většinou dokázali neuvěřitelné věci, často z nuly doslova vykopali projekt ze země. Učím se od nich, inspirují mě a povzbuzují v tom, co dělám.
Jak v těchto dnech vnímáš kulturu?
Kultura se v poslední době hodně přetřásá, zejména z finančního hlediska – kolik peněz na kulturu by měl stát dávat, kolik dává náš systém ve srovnání s okolními zeměmi, jaká je hodnota českých umělců a kulturních pracovníků, kam to všechno vede… Mám strach, že obyčejný škrt může zlikvidovat několikaleté úsilí a osobní nasazení řady lidí a mít dalekosáhlé následky. Obnova souboru, divadla nebo jiné formy umění a kultury trvá mnohem déle, než její zrušení a zavření. Vidíme to všichni teď po covidu, jehož následky se už dávno projevují. Ale přidává se k tomu také válka na Ukrajině, inflace, zdražování a všichni už to pociťujeme. Kultura momentálně stále bruslí, ale bohužel na velmi tenkém ledě…
Foto: archiv Nové sítě
A kulturu v kontextu člověka?
Já osobně vnímám kulturu jako nedílnou součást civilizované společnosti, která nás utváří. Kultura není jenom chození do divadel, na výstavy nebo koncerty. Na každého z nás denně působí architektura města, ve kterém žijeme, tradice a dějiny komunity, jejíž jsme součástí, hudba, kterou si pouštíme do sluchátek, nebo třeba pouliční umění. Kulturu osobně vnímám i jako komunikaci a vztahy v nějakém společenství, s nímž člověk sdílí hodnoty. Myslím, že kultura je v pocitu sounáležitosti a do určité míry i v pocitu bezpečí.
Komentáře k článku: Nová síť informuje (No. 43)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
