Nová vlna českého jazzu (No. 1)
V aktuálních předprázdninových Divadelních novinách 13/2012 jsme uveřejnili text doyena české jazzové publicistiky Dr. Lubomíra Dorůžky Překlenování generací aneb Nová vlna českého jazzu. Jde o první část jeho obsáhlého triptychu psaného pro Divadelní noviny o současné tváři českého jazzu. Do konce prázdnin jsme pro čtenáře DN připravili úplné znění Dorůžkova textu postupně vznikajícího během minulé sezony. Začínáme plným zněním první části, neb v tištěných novinách jsme z prostorových důvodů byli nuceni text částečně krátit.
red.
Jiří Šlitr: Betlém (kresba, 1965). Repro archiv
Překlenování generací
Když jsem se před třemi lety pokusil v Divadelních novinách shrnout tehdejší situaci našeho jazzu, byl mým popudem byl mimo jiné i článek v časopise Instinkt: Josef Rauvolf, zkušený komentátor naší hudební scény, který se zdaleka nespecializuje jen na jazz, v něm napsal: I když se nám to možná nezdá, můžeme už mluvit o nové vlně domácího jazzu. Nikdy, přinejmenším v posledních desítkách let, se totiž neobjevilo tolik lidí, kteří si za hudbu svého srdce zvolili právě jazz.
Podobný pohled sdílí i většina těch, kteří tuto hudbu sami vytvářejí. Jazzoví hudebníci, podobně jako představitelé jiných uměleckých oborů, většinou nepřekypují spokojeností s postavením své řehole. V uplynulých dekádách u nás měli ke kritickým připomínkám důvodů – byť ne možností k jejich zveřejnění – víc než dost
Tentokrát však jejich vyjádření vyznívají poněkud jinak. Saxofonista Marcel Bárta, člen hned několika špičkových souborů, mi napsal: I u nás mi to teď připadá jako nějaká renesance – najednou je tu větší přísun zajímavé a dobré hudby, která přichází tady od nás. Většinou od mladších muzikantů, a do klubů za ní chodí taky mírně vzrůstající počet domácího a mladšího obecenstva. Chybí tady bohužel klub, kde by se tihle lidi mohli cítit příjemně s pocitem, že je to pro ně, a nemuseli přitom platit ceny, které tu vznikly především pro zahraniční turisty. Jen je škoda, že si toho skoro nikdo nevšímá: abychom nepropásli tohle šťastné období, které nemusí trvat věčně.
Neonoví jazzmani na střeše pražského klubu Jazz Dock. FOTO archiv
Po třech letech se zdá, že tohle šťastné období pokračuje. Nahrávky na CD vycházejí v počtu u nás nevídaném snad od doby, kdy populární hudbou byl swing – a zdá se, že tento trend může ještě chvíli pokračovat. Dokonce i Bártova představa klubu, který by se neorientoval převážně na zahraniční turisty, se téměř zázračně ztvárnila: Jazz Dock na smíchovské náplavce nenabízí nejen typicky pražskou atmosféru s kolem proplouvajícími parníky, ale udržuje i cenovou strategii v mezích, které nevylučují značnou část domácích zájemců. A navíc se svou dramaturgií soustřeďuje právě na nastupující generaci a postupně vyzrává do podoby přirozeného střediska k setkávání domácích i zahraničních tvůrců a přátel této hudby na pódiu i v obecenstvu nejen v době koncertů.
Jazzová sekce a generační proměny
To však není jen jediný znak proměny, kterou našemu jazzu přinesla polistopadová éra. Nositelem a hybatelem změn jsou především příslušníci dnešní třicátnické generace, narozené kolem roku 1980. Dozrávala v letech, kdy už mohla daleko snadněji vstupovat na specializovaná učiliště v bližším i vzdálenějším zahraničí. Do roku 1989 se to značnými svízeli podařilo jen několika představitelům generace značně starší, kteří takovou šanci v převážné většině také náležitě zúročili. Účast na takovém učilišti znamená totiž nejen přímou konfrontaci se zahraničními vrstevníky a s jejich muzikantským přístupem a koncepcemi, ale také otevřenou možnost pozdější spolupráce, kdekoliv na světě se právě objeví nějaká šance. A těmito možnostmi se dnes naše třicátnická generace odlišuje od radikální většiny svých předchůdců.
Rudy Linka (29. 5. 1960 v Praze) – hudebník, řazený mezi deset nejlepších současných jazzových kytaristů na světě, žije od roku 1985 v USA. Od roku 2005 každoročně organizuje jazzový festival Bohemia Jazz Fest. FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ
V osmdesátých letech byla Mekkou našich jazzmanů Berklee College v Bostonu. Z naší zakladatelské generace se tam na základě stipendií Guldovy vídeňské mezinárodní soutěže mladých jazzmanů z roku 1967 dostali její laureáti: Miroslav Vitouš, Jan Hammer jr. a Jiří Mráz. Všichni tři si pak Spojené státy vybrali za své trvalé sídliště a stali se uznávanými a vyhledávanými členy špičkové světové ekipy. V roce 1980 odešel poněkud dobrodružným způsobem přes Švédsko kytarista Rudy Linka, jemuž se pak po sametu z Ameriky podařilo v Praze zorganizovat mezinárodní festival Bohemia Jazz Fest, v jehož rámci na náměstích našich měst na otevřených koncertech bez vstupného vystupovaly i americké hvězdy. Na základě amerických stipendií překonali spletité překážky socialistických výjezdních povolení v sedmdesátých letech ještě Martin Kratochvíl, Emil Viklický, Milan Svoboda a Michal Gera.
K realizaci jejich výjezdů tehdy svým dílem přispěl i Zbyněk Mácha, který jako referent na ministerstvu kultury své jazzové sympatie uplatňoval tam, kde nehrozilo přímé riziko střetu s autoritami. K radikálnějším postojům tehdejší Jazzové sekce se ovšem z titulu své funkce nezbytně stavěl kriticky. Konflikt politické moci s Jazzovou sekcí vyvrcholil posléze inscenovaným procesem, v němž se prokurátor dlouho rozhodoval, z čeho vlastně má obviněné obžalovat. Proti rozsudku, který pět představitelů Jazzové sekce poslal do vězení, protestovala řada světově významných osobností. Protestní koncert s mezinárodním obsazením se konal ve Washingtonu a před naší londýnskou ambasádou symbolicky vytrubovala anglická skupina Loose Tubes.
To se odehrálo roku 1987. Naši dnešní třicátníci tehdy nosili pionýrské šátky v prvních třídách základních škol. Není tedy divu, že společenský zlom roku 1989 mohl v jejich kulturní orientaci znamenat i výraznější změnu, než v jiných uměleckých oblastech.
Listopad 1989
Krátce po roku 1989 už na Berklee k rozdílně dlouhým pobytům nastupovali hudebníci, kteří se na naší scéně působili už od sedmdesátých let. V roce 1991 se tam objevil Martin Šulc, před šesti lety bubeník našeho špičkového souboru Naima. Po návratu zkoušel založit vlastní klub na Václavském náměstí a posléze i vlastní edici CD Jazzart. Svému rodáku z Ústí nad Labem, trombonistovi Svatopluku Košvancovi, pak k jeho sedmdesátce společně s dalším jazzovým emigrantem Pavlem Vlčkem z Londýna, pomohl k realizaci bigbandové nahrávky, na niž se sjelo špičkové mezinárodní obsazení. V roce 1994 se konečně podařilo vyjet do Berklee konečně i basistovi Aleši Charvátovi, jehož pokus dostat se tam už roku 1984 ztroskotal na značně groteskních zádrhelích naší povolovací praxe. Šulcův kolega z Naimy, basista Jaromír Honzák, využil svého pobytu v Bostonu k navázání trvalé spolupráce s mladými polskými hudebníky, s nimiž pak po návratu na naši scénu uváděl jazzmany podstatně mladší generace.
David Dorůžka (25. 1. 1980 v Praze) – jazzový katarista, syn hudebního publicisty Petra Dorůžky a vnuk autora tohoto textu Lubomíra Dorůžky. FOTO archiv
Saxofonista Karel Růžička jr., syn významného představitele naší jazzové avantgardy z šedesátých let, se po vzoru laureátů Guldovy soutěže roku 1994 rozhodl v Americe zůstat a vybudoval si tam postavení respektovaného sólisty tamní jazzové scény. Kytarista David Dorůžka jako první z generace narozené roku 1980 odjel na Berklee (v r. 1999) a teprve tam si uvědomil svou rodnou tradici i novou možnost vyjíždět do světa. Vrátil se do Evropy, kde rozvíjel živou spolupráci s řadou svých zahraničních vrstevníků. Jak je vidět, posluchači Berklee se vedle svých hráčských činností díky tam získaným kontaktům účinně zapojili i do organizační sféry našeho jazzu.
Jaromíru Honzákovi se po návratu domů podařilo vybudovat při pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka jazzovou VOŠ (Vyšší odbornou školu) pedagogicky obsazenou našimi předními jazzmany. Nemohla sice udílet akademické tituly, které by k něčemu opravňovaly, ale stala se semeništěm příslušníků mladé generace, kteří záhy ovládli naši jazzovou scénu.
S uvolněním výjezdů do zahraničí už Berklee přestala být jen jediným a téměř nedostupným snem. Vedle jazzového oddělení Vyšší hudební školy v rakouském Grazu tu byla jazzová konzervatoř v Katovicích, kam to měli nejblíž mladí zájemci ze Slovenska. Pianista Vojtěch Procházka a kytaristé Petr Zelenka a David Dorůžka ochutnali na čas i jazzová učiliště v Paříži. Recept byl pořád stejný: na příslušné fakultě si najít kurs (a pedagoga) s programem, k němuž měl uchazeč osobní vztah.
Další inspirace
Nemusil to být jen jazz, ale také soudobá vážná hudba nebo naopak kultury, které se před obecnou explozí informační epidemie v Evropě označovaly jako „exotické“. Když se ve světovém jazzu začaly výrazně prosazovat inspirace ze Skandinávie, přiřadilo se k vyhledávaným střediskům třeba i Oslo (na delší čas Vojtěch Procházka, který pak nahrál i CD se svým česko-norským triem, nebo na kratší čas David Dorůžka). Na Jazzové akademii v Kodani studoval saxofonista Luboš Soukup a se svými polskými spolužáky se pak v Katovicích stal členem česko-polského kvinteta Inner Spaces.
Beata Hlavenková (1978) – pianistka a skladatelka. FOTO archiv
Ale rodiště jazzu, Amerika, hrálo ještě stále svou roli. Na lektorsky kvalikovaně obsazené kurzy na University of Massachussets vyrazili např. s úspěchem pianistka Beata a kytarista Patrik Hlavenkovi. Renata se pak doma přiřadila k progresívní vrstvě své generace, Patrik se stal jednou z vedoucích osobností, které na brněnské JAMU prosadily zřízení jazzové fakulty. Ta u nás poprvé získala možnost udílet v oboru jazzu i bakalářské nebo magisterské tituly. Taková možnost z praktických důvodů přitahovala i naše jazzmany starších generací: ve třídě jazzové improvizace vedené Davidem Dorůžkou, se objevil například i o jedenáct let starší Jaromír Honzák, který Davida roku 1997 jako guru našich jazzových teenagerů uváděl na naši jazzovou scénu. Akademický rozdíl mezi „přednášejícím“ a „žáky“ tu nehrál podstatnou roli. Důležitý byl vznik institucionálně posvěceného prostředí, v němž si své zkušenosti mohli vyměňovat už zkušení a vyzrálí hudebníci třeba i značně odlišných generací. V jiných odvětvích našeho školství v uměleckých oborech, které měly už delší tradici a zejména mohly nějakým způsobem přežívat i v období normalizace, byla taková situace nemyslitelná.
V dnešním světě umění má školství pochopitelně svou nezastupitelnou úlohu. Ale v jazzu mu předcházela dávná tradice učení v poměru mistra a tovaryše: mladí se učili prací v souboru nějakého staršího a zkušenějšího partnera. Dnes však běžná dostupnost soudobých nahrávek i škol, kde se zájemci o daný obor mohou setkávat a navazovat kontakty, tuto dřívější „osobněji“ poznamenanou tradici do jisté míry mění.
Mistři
K tradici vztahu mistra a tovaryše patřil trvalý respekt, s jakým tovaryš ke svému mistru vzhlížel. Ještě koncem minulého století tak v jazzu vznikl typ „tributového“ alba, na němž mladší hudebníci už dosti věhlasných jmen se ke svým starším mistrům hlásili značnou částí repertoáru i navazováním na způsob jejich vyjadřování. Jenže náš „posametový“ jazz dnešní třicátnické generace se od předcházejících období poněkud liší. Třicátníci považují za samozřejmé mluvit, jak jim zobák narostl, a vzhledem k tomu se příliš nehlásí k odkazu těch, kteří vyrůstali v období, kdy se to u nás nesmělo. Jejich program představuje otevřený výhled do světa, tedy právě to, co si jejich předchůdci nemohli dovolit. Ti své hledání zaměřovali buď na osobité využití „rodné“ lidové tradice, což mohlo pro tehdejší ideologii sloužit jako vhodná výmluva. Nedělali to proto, aby vyšli vstříc ideologickým směrnicím, ale do jisté míry tím předešli světový vývoj, v němž se orientace na etnické prvky výrazněji prosadila o něco později. To byl začátek kariéry Emila Viklického, jehož vztah k rodnému moravskému prostředí a jeho janáčkovské stylizaci se stal jedním z kořenů jeho světové kariéry.
Ta překlenula i zlom roku 1989: Wynton Marsalis, hlavní hvězda amerického jazzového střediska Lincoln Center, ho pozval, aby pro jeho koncert zhudebnil texty dopisů Václava Havla. Viklického dráha pokračovala v tomto smyslu i nadále, když jej pak redaktor anglické BBC vyzval, aby v rozhlasovém interview zahrál ukázky ze svých připravovaných variací na Janáčkovu Sinfonietu. Vedle toho pokračoval Viklický se svým triem i v rámci „tradičního“ post-bopového jazzového mainstreamu a nyní mu pravidelně vecházejí jeho nová CD u renomované firmy v Japonsku.
Jiří Stivín (23. 11. 1942 v Praze) – multiinstrumentalista a skladatel. FOTO archiv
Jiří Stivín se se situací normalizačních dekád vyrovnával jiným způsobem. Osobitě a po svém hledal cokoliv neobvyklého. V době, kdy to v naší atmosféře stálo až na hranicích ideologické přijatelnosti, přejímal i provokativní výzvu naprosté volnosti free jazzu. Občas to kořenil i řádnou dávkou humoru naznačujícího, že se všechno nemusí brát tak docela vážně: It ain´t necessarily so – To nemusí ještě bejt fakt, podle slavné árie Sporting Lifa z Gershwinovy Porgy and Bess. Zahraniční a možná zčásti i domácí posluchači v tom mohli cítit náznak osobitého přístupu, k němuž se česká (nejen jazzová) scéna uchylovala, když své pocity nemohla vyjadřovat jinak: stručně řečeno české švejkoviny. Korunu tomu nasadil rekordní prodej Stivínova CD Inspiration by Folkore, zcela volných a místy i provokujících variací na lidová témata. Vyšlo v roce 1991 už v CD – formátu, který byl dřívějším generacím prakticky neznámý, tedy v době, kdy nějaká kamufláž už nebyla politicky nutná, ale odpovídalo skutečnosti, že tento životní postoj se pro Stivína stal osou jeho osobního výrazu. CD se prodalo v celém světě víc než 90.000 exemplářů: počet už pro tehdejší prodej jazzových nahrávek zcela nezvyklý.
Překlenování generací
Bohemian Jazz 24. 2. 2012 v Českém centru v NYC – vlevo saxofonista Karel Růžička jr. (nar. 27. 7. 1973 v Praze). FOTO archiv České centrum NYC
Když generace našich dnešních jazzmanů dosáhla své třicítky, měla sice cestu do světa daleko otevřenější než ti, kteří teď mohli patřit k jejich učitelům, ale úspěchy těch několika šedesátníků nebo bezmála i sedmdesátníků, které byly i výsledkem nutnosti přežívat za zcela jiných okolností, vytvořily mezi oběma generacemi jisté napětí, které nebylo snadné zcela překlenout. Snad nejlépe se to podařilo pianistovi a skladateli Karlu Růžičkovi seniorovi. Jeho Celebration Jazz Mass, premiérovaná v pražském chrámu Nejsvětějšího srdce roku 1994 s americkou sopranistkou Dianou Boldenovou-Taylorovou, se sice dočkala následujícího provedení v Americe i na prestižních festivalech v Evropě, ale to už další generaci tolik neprovokovalo.Nehledě k tomu, že Růžička s ní měl trvale udržované dobré vztahy jako pedagog klavíru i skladby na Konzervatoři Jaroslava Ježka, i jako otec Růžičky juniora, který už napevno zakotvil v Americe.
O něco mladší vrstevníci jeho syna však už vyrůstali do odlišně laděného světa. Vytvořili si přitom mimořádně široký vějíř nejrůznějších přístupů, postupů i – pokud to tak můžeme nazvat – stylů. Jejich práce si své místo vydobyla i na naší klubové, koncertní i posluchačské scéně. Dnes překvapuje svou plodností. Mimo jiné i díky rozvoji technologie, která vydání vlastního CD i jeho distribuci značně usnadňuje. Ale o tom všem příště.
Komentáře k článku: Nová vlna českého jazzu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
