Divadelní noviny > Kritika

Opera jako trestný čin

S žalobou na uvedení opery Aloise Háby Nová země kvůli propagaci myšlenek směřujících k potlačení práv a svobod by se dalo uspět. Je to stejné jako uvést operu obhajující holocaust! S diktaturou J. V. Stalina souvisí i uvedení skečů Dmitrije Šostakoviče Orango a Antiformalistický jarmark. Dobrý příspěvek k současným debatám o Rusku, Ukrajině, Putinovi, Zemanovi, o chaosu v politice a v chápání dějin. Dramaturgický a inscenační čin hodný Petra Kofroně a Národního divadla.

O poměrech v sovětském Rusku se ve třicátých letech diskutovalo jako o možné lepší náhradě rozbředlých prvorepublikových demokratických poměrů prolezlých korupcí a skandály – historie se zkrátka opakuje! I tak přesvědčený komunista, jakým byl Emil František Burian, do polemik přispěl scénickým podobenstvím stalinských čistek Hamlet III. aneb Trůny dobré na dřevo, které končil symbolickými hromadami mrtvol. Kdežto v předscéně Slovo dá slovo přesvědčoval Werich po návratu z Moskvy Voskovce o výhodách centralistického sovětského režimu, který se o všechno a všechny postará: Vždyť tam snad fungujou i plynové masky, vtipkovali. Forbínu nahranou na desce coby zvukový dopis poslali příteli, dramatiku V. V. Treťjakovovi, jenž stejně jako Mejerchold a stovky dalších, čistky nepřežil. Šostakovič, poprvé obviněný Stalinem z hudebního formalismu, se strachoval o život. Všechno se stalo v letech 1935–1937, kdy Hába do debaty vstoupil dokončením Nové země.

Hesla, hnus a pochody

Ve zmíněné forbíně Werich vypráví o dobře živených dětech a Voskovec reaguje slovy: Aby se zdálo, že tam není hlad, oni snad dají obyvatelstvu najíst. Hábova opera začíná obrazem hladomoru a kanibalismu – libreto Ferdinanda Pujmana podle stejnojmenné povídky Fjodora Gladkova si přímo libuje v hnusu: Sestra, její muž je v Pánu. Nad hlavou roje much. A ona, sestra, k němu klekne. Přitulí se k mrtvé hlavě, saje, hryže, vejdu, popadnu ji, mocí trhám. Ona úpí, sténá, vyje. Hlad! Hlad! Hlad!

Hábu vůbec zajímaly skandální a temné věci života, sex a pudy, jak doložila v jedné studii Vlasta Reittererová po průzkumu Hábova náčrtníku. Zároveň citát dokládá stavbu replik: spíš než dialogy jsou to expresivní výkřiky, hesla, plakátově strohé obrazy, zpravidla bez větších souvislostí vytrhané z Gladkovova textu. Vykřičená slova se kombinují s výkřiky hudebními ve snaze posluchače omráčit emocionálním vypětím. Plakátová technika naučných hesel připomíná socrealistické agitky, u nás známé z padesátých let, ty ovšem byly emocionálně inertní. Přesto je, myslím, zřejmé, jak Hába usiloval o „srozumitelnost“ (jeden z klíčových pojmů socrealismu), jak nepřekročil pravidla tonální diatonické (nikoli čtvrttónové!) hudby. Nejvíc je napínal atematickou konstrukcí partů a scén, neobvyklými intonacemi často v nezvyklých a extrémně roztažených intervalech a polohách. Břesknou zvukovou dynamikou a komplikovanými rytmickými modely: instrumentačně dílu vévodí žestě a vysoká dřeva, smyčce se uplatní jen v nečetných lyričtějších pasážích, stylově převládají rázné pochody, hymny.

Příběh se v tom slovním i zvukovém galimatyáši prakticky ztrácí, není mnohdy jasné, kdo ke komu zrovna „mluví“, a je to nakonec jedno. Síla skladby, a velká, je v jejím symbolickém zvukovém účinku. Proto režisér Miroslav Bambušek marně usiloval nedávno nad Ukrajinou sestřelené letadlo zapojit do událostí opery – několik cestujících přežije a setkává se s hrůznými poměry, stejnými, jaké líčí libreto. Lidé se rvou o kus chleba, navzájem se vraždí, v pantomimickém provedení pohybově-hereckého chóru se chovají jako zvířata s jedinou touhou přežít. Party zpívali pěvci v civilu koncertně u pultíků po stranách portálu. Na jevišti se nedala sledovat ani základní kostra příběhu tříaktové opery, zahrané správně v jednom hudebním proudu bez přestávek – k čemu pak ale byly dlouhé přestavby?

Bambušek se snažil obracet zpívané v pravý opak, neboť všechno je podle něho naruby: kolektivizace nezbavila Ukrajinu hladomoru, jak tvrdí Gladkov s Hábou, naopak ho způsobila a byla prostředkem cílené genocidy Ukrajinců, jejichž životní prostor měli zaujmout Rusové – dost výmluvné vzhledem k současnému východoukrajinskému konfliktu. Miloš Zeman se tu mohl poučit, z čeho vzešli banderovci. Jenže to nejpůsobivěji vyložily věcné historické informace promítané spolu s dráhou padajícího letadla coby komentář k předehře s citací Internacionály, myslím vůbec nejlepší části partitury. Suchá konstatování hrůzných faktů na pozadí řinčícího revolučního orchestru byla fascinující, všechno ostatní jen popisně dovybarvovalo řečené.

Antroposofický socrealismus

Hábova hudba je blízce příbuzná jiné „ideo­logické“ opeře z této doby, Pádu Antikrista Hábova žáka a přítele Viktora Ullmanna. Prakticky stejným hudebním jazykem první z nich diktátora adoruje, druhá zatracuje. I koncepce libreta je analogická: proklamace, prohlášení a tvrzení, stejně expresivní jako u Háby. Oba významově citují – Hába Internacionálu, Ullmann nechá „antikrista“ padnout při chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Oba chtějí ohromit zvukem, oba boří tradiční formy, ale dodržují tonální melodicko-harmonický systém.

Oba také vyznávali antroposofické učení, „vědeckou“ poznatelnost duchovního uspořádání člověka jako hybatele světa, jako centrální síly vývoje. Sotva najít lepší příklad, k jak různým důsledkům může vést jedna teorie. Ideově byli jak Alois Hába, tak Ferdinand Pujman salonními (kavárenskými) komunisty, ostatně jako většina příslušníků meziválečné avantgardy u nás i v Rusku. Mnozí měli ve skutečnosti blíž k mystice a ke křesťanství. Představit si šílenou realitu tehdy ani nešlo.

Jak Nová země, tak Pád Antikrista představují špičku jedné linie operní tvorby, která neopisuje konkrétní kompoziční řešení ani nevyznává jeden kompoziční koncept, ale inspiruje se v široké škále možností od romantismu po dodekafonii. Z hlediska prakticky provozované hudby objevujeme objevené, Erwina Schulhoffa (zhudebnil Komunistický manifest), tzv. terezínské autory a nyní Novou zemi.

Nemyslím, že je možné odmítnutí uvést Novou zemi v roce 1936 chápat jako zaprděnou reakci na hudební modernu. To není případ zákazu Wozzecka z roku 1925, jímž tehdy Hába argumentoval, ani případ jeho vlastní čtvrttónové opery Matka (poprvé provedena v Mnichově v roce 1931, v Praze až roku 1947 v Opeře 5. května, kde byl Hába ředitelem). Nová země v sobě prostě nese nepřípustnou ideologii v podobě, která nevyhovovala prvorepublikovému, poválečnému komunistickému, a nevyhovuje ani současnému režimu.

Nelze autory obvinit z cílené propagandy, jejich dílo však korektní prostě není. Nebyl nakonec tohle hlavní důvod jediného, produkčně nesmyslného provedení opery, jejíž nastudování bylo jistě nákladné a hlavně náročné na přípravu? Provedení bylo hodně dobré, klobouk dolů, i když si umím představit, co Petra Kofroně stálo energie umělce o té dřině přesvědčit. Coby dokument a způsob poznání originálního díla jistě, ale jako položka repertoáru? Myslím, že by se našli hudební fajnšmekři alespoň pro pár dalších repríz, ale co kdyby do hlediště zavítal Miloš Zeman a po něm by tam třeba chodili vzpomínat zdejší marxisté? Nebyly to také politické obavy, proč v programu k inscenaci výjimečně nebylo otištěno libreto?

Opice a muzikologické školení

První položka večera dvou aktovek Dmitrije Šostakoviče postrádá ideologické souvislosti. Orango je jeden ze Šostakovičem vyhozených a náhodou zachráněných náčrtků, prolog k většímu satirickému dílu z roku 1932, zachovaný pouze v klavírní skice. Cenný muzikologický objev roku 2004, jenže na jevišti jen kuriozita. Nebylo lepší zahrát některou z podstatných Šostakovičových kompozic – prostě servírovat dort, a ne jen třešinku na něm? Byť chutnou, šťavnatou. Pro zasvěcené je to kabinetní ukázka „avantgardního“ Šostakoviče. Zvlášť, když inscenaci režisérka Sláva Daubnerová vtiskla hravou cirkusovou náladu. Nápad s růžovou tanečnicí Nasťou Terpsichorovou (Jade Clayton) o francouzských holích je epochální, vystihuje bizarnost situace a dává provedení jemnou nadsázku. Výtvarně poetická podívaná s trochu vlezlým Bavičem (takové postavy umí Roman Janál skvěle!) a výtečným basovým sólem Jevhena Šokala je názorný vhled do Šostakovičova groteskního světa. Ostatně tady dirigent, v druhé části večera klavírista Jan Kučera (oba skeče doprovází pouze klavír), byl vizuálně reinkarnací skladatele. S velkými tlustými brýlemi, nesmělými pohyby a nemotornou bázlivou chůzí působil bezbranně – další z povedených gagů večera.

Operní skeč Antiformalističeskij rajok (nezdá se mi překlad „jarmark“) s podtitulem Pomůcka studujícím o boji realistických tendencí v hudbě s formalistickými tendencemi v hudbě je ovšem legendární parodií učené konference, v níž Šostakovič přímo zesměšnil konkrétní „veličiny“ včetně Stalina! Napsal ji v roce 1948 poté, co byl ústředním výborem strany podruhé prohlášen za formalistu, skladbu dlouhá léta doplňoval. Hrála se v soukromí a její prozrazení by navenek bázlivého autora jistě stálo život. Těžko pochopitelné, jako události Nové země.

Skeč sestává ze tří posměšně koncipovaných referátů (Pavel Švingr, Oleg Korotkov, Ivo Hrachovec), uvozených podlézavým Předsedajícím (Jevhen Šokalo) – všechno psáno pro bas, aby operu mohl zazpívat jediný zpěvák, technicky nic obtížného. Kompozičně skládanka citátů ze všech možných hudebních zdrojů, stejně jako pozdější satira Moskva-Čerjomuški o výstavbě známého sídliště. Sláva Daub­nerová načrtla jednoduchý princip přednášky, v níž vystupují jen busty (báječně výtvarně vyvedené Marijou Havran) a právem vzbuzují smích. Jen se z toho, zvláště pro minulostí nepoznamenané mladé v publiku, stala nezávazná komedie, z níž se to hrozivé naprosto vytratilo. Nakonec možná dobře.

Národní divadlo Praha – Alois Hába: Nová země. Hudební nastudování Petr Kofroň, režie Miroslav Bambušek, scéna a kostýmy Jana Preková, světelný design Jan Dörner, sbormistr Miriam Němcová, dramaturgie Ondřej Hučín. První a jediné provedení 12. prosince 2014.

Národní divadlo Praha – Dmitrij Šostakovič: Orango, Anti­forma­lis­tický jarmark. Dirigent Jan Kučera, klavír Martin Levický a Jan Kučera, režie Sláva Daubnerová, scéna a kostýmy Marija Havran, světelný design Pavel Kotlík, videoart Lukáš Kodoň, sbormistr Marek Vorlíček, dramaturgie Pavel Graus a Ondřej Hučín. Premiéra 17. prosince 2014 na Nové scéně.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 21. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Opera jako trestný čin

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ