Divadelní noviny > Festivaly

Nová znamení studentského divadla (No. 7)

O lásce, o snech, ale s květinou v ruce

Na výlet do snů nás v pátek dopoledne vzali studenti z Národní akademie hereckých umění Silvio D´Amico. Často surreálný příběh o dobru a zlu, o lásce a přátelství byl odehrán v „larválních“ maskách, které ve svých jednoduchých, ale jasných tvarech determinovaly charaktery i pohyb postav. Bajka Sny o snech, jež vznikla na popud režiséra Giovanniho Firpa, vycházela nejen z jeho vize, ale také z improvizace pohybové, hudební a práce na základě metody Jacqua Lecoqua (která je, zjednodušeně řečeno, založena na tom, že se herci soustředí na své tělo a méně psychologizují své postavy).

Každá maska, každá postava má jasně daný charakter, který se ale v průběhu snového příběhu může změnit. Celý snový příběh je složen ze 13 obrazů, mezi které mimo jiné patří právě napravení zlosyna. Všechny jsou tvořené s humorem a nadhledem.

Podstatným prvkem je živá hudba studenta skladby a dirigování  Francisca Leineryho, který společně s pohyby „maskovaných charakterů“ utváří atmosféru. Hraje na nástroje běžné – bubny, harmoniku, klávesy, ale i na věci, které vydávají tak specifické zvuky, že dokáží přesně určit místo a charakter děje, například sklenička = restaurace.

Pohyb performerů je po celou dobu pevně napojen na hudbu a zvuky. Některé zvraty nejsou příliš čitelné a konec snu tak přináší lehké zmatení. Někdy jsou obrazy naopak až příliš doslovné a opakují se v něm stejné pohyby příliš často. I tak patřilo italské představení k tomu nejlepšímu, co bylo na festivalu Encounter k vidění.

Národní akademie hereckých umění Silvio D´Amico, Itálie – Kolektiv: Sny o snech. Režie Giovanni Firpo. Psáno z uvedení 15. dubna 2016 na festivalu Encounter.

///

October Fest po česku

Pro festivalové publikum si pořádající škola Encounteru ze svého repertoáru vybrala inscenaci hry Ödöna von Horvátha Kazimír a Karolína v režii Michala Skočovského. Příběh mladého páru, který se potýká s krizí nejen osobní, ale i profesní v prostředí October Festu, přinesl do Divadla na Orlí hromady popcornu a litry piva. A malé chudé drama jednoho dne.

Při příchodu do sálu překvapí záplava popcornu, který rozdávají herci. Na boku scény stojí jeviště se spoustou hudebních nástrojů, v prostoru pak jsou rozmístěny rozkládací stole a lavice, přístroj na výrobu popcornu a cosi, co se později ukáže jako složený nafukovací skákací hrad. Z tohoto letmého seznámí je patrné, že nepůjde o nic skromného.

Dvouhodinová inscenace o rozcházení a scházení Kazimíra a Karolíny, jejím laškováním s bohatými pohlaváry, jejím laškováním s téměř autistickým krejčím Schürzingerem a o jiných bizarnostech nenechá soustředit se na téma zdánlivě nejdůležitější. Jak mladá generace ztrácí společně s prací i ideály a její hodnoty se začnou rozpadat. Na to ovšem v brněnské inscenaci není moc prostoru, skáče se v nafukovacím hradě, intenzivně se pojídá popcorn a zmrzlina, pivo se prolévá po litrech a když ne pivo, tak jakákoliv jiná tekutina. Scéna je chvíli po začátku představení posetá kde čím. Působí tedy opravdu autenticky festivalově.

Přeplněností motivů a prvků inscenace rozhodně trpí. Protože přes veškerý nános nelze přečíst ani jedno čitelné sdělení, ani to, které si sami autoři stanovují v programu, působí celek zmatečně a značně povrchně. I přes pravděpodobnou snahu, inscenaci nepomáhají ani herci. Postavy prezentují nenápadně, bez větších výrazových prostředků. A když občas někdo zakřičí, což působí absurdně, protože k tomu mnohdy situace, ani postava nespěje. Snad jediný Dominick Benedikt jako krejčí Schürzinger udržuje svou uhlazenost a striktnost po celou dobu a pečlivě tím svůj charakter buduje k tomu, aby v závěru mohl Karolíně učinit vážnou nabídku. „Vícerozměrná“ je i postava Erny v podání Kristýny Hulcové.

Ta se zároveň ujala i živého hudebního doprovodu a vytvořila k inscenaci velmi originální scénickou hudbu složenou z nových písniček i ze známých hitů v atypické úpravě vytvářející jednotné hudební aranžmá. V kapele se kromě Hulcové střídají i ostatní herci, kteří si při hraní na nástroj či zpěvu nasazují ostře řezanou zaječí hlavu v různých barvách.

JAMU, Brno – Ödön von Horváth: Kazimír a Karolína. Režie Michal Skočovský, scénografie Jitka Freislebr, produkce Daniela Zárodňanská. Psáno z uvedení 15. dubna 2016 na festivalu Encounter.

Všichni jsem si rovni, jen tebe chceme zničit

Polští studenti z Národní akademie divadelního umění v Krakově se inspirovali filmem Larse von Triera Dogville. Příběh o městečku, které se zdá být ideálním úkrytem před světem, ale projeví se jako peklo na zemi, se může zdát být pro divadlo nepřevoditelný. Polským studentům se to však z větší části povedlo.

Divadelní Dogville, malé městečko na konci ničeho, se v prostoru HaDivadla stalo velmi komorním. Domy jsou ohraničeny žlutočernou páskou a velikosti odpovídají tak 1 m na 1,5 m. Stísněnost pomáhá navození pocitu nesvobody, nedostatku soukromí. V každém z těchto prostorů se nachází nějaký nábytek a jsou popsány, komu která kóje patří. V pozadí těchto „řadových domků“ stojí dva vysoké drátěné ploty. Celá scéna je obehnaná toutéž žlutočernou páskou. Výrazným motivem polského Dogvillu jsou jablka. Ať už jako symbol poskvrnění nevinnosti nebo ne, mají být tím, co hlavní postavu Grace drží v jistém smyslu při životě.

Polská inscenace staví na hercích a ti velmi dobře zvládají budovat situace ad absurdum, všichni jsou strašidelně milí a tudíž jim lze lehko uvěřit proměnu v trýznitele. Dokáží udržet napětí a šponovat jej tak dlouho, že to je často až k nevydržení. O něco lépe se to daří představitelkám ženských postav než mužským, u těch je přeci jenom znatelné, že hlavní trýznění je pro ně sexuální násilí. Ženy musí být v tomto ohledu přeci jen trochu více vynalézavé.

Trierův film jsem bohužel (možná bohudík) neviděla. Tudíž nemohu posoudit, kolik z něj tvůrci v inscenaci ponechali. Dynamice představení by však pomohlo, kdyby se některé její části vypustily. Příběh plný zvratů je provokativní a poutavý, polským studentům se ovšem ne vždy dařilo udržet pozornost diváků.

Národní akademie divadelního umění, Krakov – Lars von Trier: Dogville. Režie Aleksandra Poplawska. Psáno z uvedení 15. dubna 2016 na festivalu Encounter.

Já na Kafku, Kafka na Langera

Poslední inscenaci, kterou pátek festivalovým divákům představil, byla Periférie studentů VŠMU. Dvě a půl hodiny jsme mohli sledovat, kterak Franci přijde z vězení a ihned potká osudovou lásku Aničku. Problém však je, že Anna je prostitutka a její nový přítel je tak trochu žárlivý. Z toho jasně plyne, že nemůže vyoplynout nic jiného než problémy. Ty ovšem s Langerovou hrou měli i slovenští tvůrci.

Od začátku inscenace balancuje na hranici mezi absurditou, parodií a něčím, co je myšleno jako vážné drama. To se ovšem stává jen v minimu případů. Původní Langerovo drama je o lásce, vášni, osudu, touze po spravedlnosti a tíze svědomí. O čem hrají slovenští studenti není příliš jasné. Většina v textu vážně míněných scén je v inscenaci nepochopitelně shozena, téměř až parodizována. Tvůrci dokonce přidávají scénu, kdy se Franci a Anna vášnivě milují na stole z radosti z úspěchu a peněz a do toho jim kvílí za doprovodu harmoniky kamarád Tony. Je tak znevažováno téma hry a prakticky už neexistuje důvod hrát o provinění a touze po spravedlnosti.

Dle slov režiséra  chtěli tvůrci hru převést do jiné roviny. Chtěli z ní po vzoru kafkovských textů udělat absurdní drama. Domnívám se, že tato koncepce příliš nevyšla. Situace mnohdy nejsou absurdní, ale spíše trapné, směšně, neuvěřitelné, parodické. Samozřejmě ve slovenské inscenaci lze najít i výjimku. Výborně tato parodizace funguje u postav policistů. Přesnými gesty, mimikou a vtipy shazují své poslání „pomáhat a chránit“ a dokazují, že jediné, co je zajímá, je hrát ve služebně bowling. Aby však tito hlupáci nad hlupáky mohli vyniknout, musely by ostatní postavy mít jiný charakter a jinak působit. Bohužel všichni od Anny a Franciho až po madam Urbanovou působí jako hlupáci, kteří neumí nic jiného než se pitomě smát, mluvit a toužit po penězích a poslouchat falešnou hudbu. Hudbu, která hraje stále dokola i během nekonečných a zbytečných přestaveb scén. A to mi přijde na Langerovo mistrně vypointované a originálně vystavěné drama trochu málo.

VŠMU, Bratislava, Slvensko – František Langer: Periférie. Režie Matúš Bachynec, dramaturgie Lucia Mihálová Šuĺová, scénografie Ján Husár. Psáno z uvedení 15. dubna 2016 na festivalu Encounter.

• Autor: Kateřina Málková
• Publikováno: 16. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nová znamení studentského divadla (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ