Novinář kischovského rodu
S Alešem Fuchsem jsem se poprvé potkal v Repertoáru malé scény, kde jsem chvíli pracoval jako redaktor. Časopis sdílel jednu místnost a jednoho šéfredaktora s Amatérskou scénou, do níž Aleš pilně přispíval svými průhledy do divadelního světa. Už tehdy mě zaujal živý, reportážní jazyk jeho textů, a tak jsem ho po letech, kdy jsem působil v kulturní rubrice deníku Práce, vyzval k psaní fejetonů, které několik let vycházely týden co týden (v roce 1984 z nich v Melantrichu vydal počet v knížce Snad o něčem, snad o všem). PhDr. Aleš Fuchs vystudoval divadelní vědu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, ale řekl bych, že spíš než teatrolog byl ústrojenstvím novinář, reportér kischovského rodu. V jeho publicistice sice najdeme i řadu ledabylosti a povrchní pěny dní, ale jeho schopnost vystihnout charakteristický detail a zařadit jej do aktuálních souvislostí byla jedinečná.
Profesní cestu životem měl podobně jako další příslušníci této generace (a vlastně i mojí) klikatou, provázenou vzestupy a pády. V šedesátých letech pracoval v pozici zástupce šéfredaktora Divadelních novin v jejich zářném období, na sklonku pražského jara vedl kulturní rubriku časopisu Zítřek, kde s ním spolupracovaly i Sylva Daníčkova a Jana Paterová, už tenkrát výrazná divadelní kritička. Hned na počátku normalizace byl Zítřek zakázán a Aleš si našel místo subalterního úředníka v nově vznikajícím Svazu českých dramatických umělců. Divadelní suterén, který se jej chopil, potřeboval někoho, kdo se vyzná v oboru. Neměl to tam asi snadné, jednou jsem byl svědkem, jak svazový vedoucí tajemník otevřel dveře své kanceláře a zařval: Fuchs! A on k němu okamžitě běžel chodbou. V době gorbačovského tání v roce 1987 se mu povedl pod egidou svazu mastrštyk. Založil čtvrtletník Dramatické umění, podle mého soudu jediné české odborné divadelní periodikum, které se, včetně dnešních dnů, přiblížilo úrovni nedostižného Divadla ze šedesátých let.
Fuchsovi generační druzi, které normalizace zbavila možnosti pracovat v oboru, mu po listopadovém převratu práci v normalizačním svazu nikdy neodpustili a myslím, že to byl hlavní důvod, proč se k divadelní publicistice nevrátil.
Chvilku byl na výsluní jako šéfredaktor nakladatelství Melantrich, po jeho zániku si založil vlastní nazvané Faun, pro nějž napsal například knížku Dlouhá svatební cesta, těžící z paměti Bibi Haasové, manželky Huga Haase, a soubor rozhovorů Důvěrnosti Božidary Turzonovové. Ke slovenské divadelní kultuře měl po celý život velmi blízko, ostatně jeho vůbec první monografie byla věnována Ladislavu Chudíkovi. Vydal ji Orbis v edici Profily v roce 1965.
Mohu-li být i na konci této vzpomínky osobní, musím prozradit, že to byl právě Aleš Fuchs, kdo mě seznámil s mými velkými vzory Janem Schmidem a Milanem Lasicou. Nikdy jsem mu za to nepoděkoval, činím to až teď, opožděně, ale přece.
Aleš Fuchs zemřel v Praze 12. dubna 2024 v požehnaném věku devadesátníka. Jeho poslední léta byla trpká, strávená v léčebně, v níž přežíval upoután na lůžko.
Komentáře k článku: Novinář kischovského rodu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
