Divadelní noviny > Festivaly

Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018

V pondělí začaly oba festivaly – Za dveřmi v ulicích, Nultý bod v Celetné. Okusila jsem obojího…

V létě v 16 hodin je v dolní části Václavského náměstí stále na co se dívat. Z centra Prahy se stává melting-pot národností, a nejrůznějších podivných týpků, zdroj minipříběhů. Ženy v burkách, Asiati zmateně popojíždějící se svými moderními kufříky, děti se zmrzlinou, kostýmovaní černoši nabízející letáky s pozvánkou do nočního kabaretu. Začíná drobně pršet, když se náhle objeví skupinka mužů a žen v obnošených kabátech a se starodávnými kufry, pamatujícími minulé století… Vlastně do toho ruchu na Můstku docela dobře zapadnou. Ale zatímco neherci si většinou okolních lidí nevšímají, tito performeři ze souboru Kamchátka jsou zvídaví a otevření jako děti. Chvílemi vytvářejí geometrickou choreografie, ať už postupování v řadě, malebné poposedávání na kufrech, husí pochod nebo vířivý tanec končící v leže naznak. Ale to není jejich jediná intervence do veřejného prostoru, tou hlavní jsou malé klauniády. V hospodě U Švejka na rohu Václavského náměstí se přidají k zdejším hostům, upíjejí jim pivo, ujídají polévku, vynášejí je na židlích z bezpečí restaurační zahrádky ven, a když se ukáže vstřícná turistka, naloží jí na pojízdný kufřík všechna svá zavazadla. Lidi to baví, hrají spolu, nebo se aspoň neodváží příliš protestovat. Ti okolní fotí, a někteří odvážnější přijmou objetí nebo nabízenou lžící s polévkou. Performeři dávají divákům šanci vyzkoušet si vstřícný krok vůči příchozím z neznáma. A lidi to berou, protože je to jen jako… Ale kdoví, jak by tohle fungovalo jako každodenní realita. Kamchátka nabízí nejen zábavu, ale i podnět k zamyšlení.

…

Ve 20 hodin jsem už v Divadle v Celetné. Kdoví, kolik je tu skutečných zájemců o experimentální divadlo a tanec, a kolik zvědavců přilákala vidina nahého dívčího těla, lákající na představení Pour. Když přicházíme do potemnělého sálu, nějakou chvíli se opakovaně ozývá nedefinovatelný křik – zpěv – zvuk vycházející z hrdla ženy. Jako by přicházel odněkud z dálky, jako nůž rozčísne prostor. Sedíme ve tmě a posloucháme. Když se nakonec rozsvítí, spíše v sále nežli na jevišti, stojí před námi dívka v džínách. Jen v džínách. Ale i ty jdou za chvíli dolů. Performerka Paige Culley má za sebou praxi u Marie Chouinard, kde prý rovněž tančila nahá, takže intimitu nabízenou divákům zvládá bez problémů. Celé představení se pak odvíjí jako osobitý soukromý rituál – ať už fyzický, či zvukový. Diváci se ocitají v roli voyeurů.

Mám z toho rozporuplné pocity. Celé představení je vlastně kombinací velice intimního zkoumání vlastního těla, až dětské či pubertální zahleděnosti do sebe, zvědavosti z materiálu vlastního těla, a rafinovaně sofistikovaných pozic, do nichž performerka své tělo formuje (chvílemi mi to připomíná krkolomné pozice z Kámasútry). Převalováním po scéně, která je částečně potřísněna olejem (?), se leskne jako kulturista. Postupně se její zacházení s tělem proměňuje, jako by se tělo uzavíralo do sebe. Pak se atmosféra znovu proměňuje, přibývají zvuky. Ale jako by to vše bylo určeno především jednomu divákovi, sobě samé. Performerka začíná vleže na zádech bubnovat pažemi ve zrychlujícím se rytmu. Připomíná to pohyby zvířete či nějakého divošského tance. Postupně zkouší rytmicky bušit dalšími části těla, stehnem, zadnicí a nakonec se zmítá celé tělo. Vypadá to, jako by se dostávala až do orgiastického stavu, či do transu. Sem tam zkouší hlas, ale nejsou to slova, jen divošské skřeky, zvuky přírody. Na konci působí žena očištěně, uvolněně, i když udýchaně jako po dlouhém běhu. Postupně mizí ve tmě.

Podle prvních ohlasů mnohé divačky vnímaly představení jako temnou výpověď ženy o jejích bolestech a trápeních. Na mě představení působilo spíše jako očistný rituál. Možná proto, že jsem si tuto choreografii Dainy Ashbee propojila s vyprávěním o jejím původu (je členkou skupiny Métis, která sdružuje lidi z rodin, kde je aspoň jeden Cree – původní obyvatel). Daina má indiánského otce a evropskou matku. Snad proto jsem v přítmí jeviště vnímala nejen nahé ženské tělo, zkoumající samo sebe. Ale i otevření se k obecnějším tématům – hledání identity, kořenů, vědomí souvislostí a propojení člověka s přírodou.

///

Více na i-DN:

Nultý bod (No. 1) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No. 2) Za dveřmi / 2018

…

Nultý bod (No. 4) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No.6) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No. 8) Za dveřmi / 2018

Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018

///

 

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 17. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ