Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Nultý bod (No. 6) Za dveřmi / 2018

    Dva dny na Nultém bodě byly naplněny potem, prací a bezpochyby i pocity závrati či adrenalinu. A také otázkami nad tím, co všechno lze považovat za umění… a jaké nápady a formy vyjádření jako umění vnímat. Ale diváci, kteří dorazili do Veletržního paláce nebo do Celetné, asi hodili takové teoretické uvažování za hlavu a nechávali se prostě unášet atmosférou.

    Performance wood – wonder – wave ve Veletržním paláci. FOTO JANA SOPROVÁ

    První zážitek, či chcete-li atrakce, byl z dílny Tantehorse. Respektive, je to jeden z experimentů, který provádí Miřenka Čechová se svou skupinou mladých. Ona sama ráda zkoumá hranice mezi uměleckým vyjádřením, performancí, happeningem a eventem (viz dnes legendární mnohohodinové Momentum). V tomto případě připravila svým svěřencům, a ochotným příchozím, výzvu v podobě fyzické práce. Jmenovalo se to wood – wonder – wave, a šlo o osmihodinový maratón sekání do kmenů, instalovaných v prostorách Národní galerie ve Veletržním paláci. Už zdálky bylo přes reproduktory slyšet zesílené údery sekyry, zkombinované s dalšími zvuky. Souboj střídajících se dřevorubců mohli diváci sledovat jak zvenčí přes sklo, tak uvnitř. A případně mohli sami změřit své síly. Kromě nabídky vyzkoušet si na vlastní kůži, co obnáší sekání těžkou sekyrou, měl tento performační koncept další významovou vrstvu: práce zanechává zvukovou stopu, spolupráce tvoří hudební skladbu, jedinečnou a neopakovatelnou strukturu… Inu, berte nebo nechce být. Eventuelně, inspirujte se, a osvěžte si tímto poselstvím jakoukoli fyzickou práci, kterou děláte. Neboť každá vaše práce zanechává stopu…

    Soňa Ferienčíková v performanci Everywhen. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Inscenace Everywhen tvůrčí trojice Soňa Ferienčíková (tanec), Mária Júdová (vizuál), Alexandra Timpau (hudba), která měla premiéru v Alfrédovi ve dvoře (viz recenze na iDN), se setkává u diváků s rozporuplným přijetím. Hodina s tanečnicí Soňou Ferienčíkovou, kdy před námi víří v nekonečném dervišském tanci, při kterém se její sukně malebně vlní, na pozadí projekcí na tři různá plátna, může divákovi opravdu přivodit mořskou nemoc (viz Taneční aktuality). Nicméně, koncept eseje na téma vztahu člověka k historii rozhodně v sobě určitou atraktivitu má. Na mě působilo představení jako svérázná sonda do paměti ženy, která se propadá ve svém podvědomí stále hlouběji. A v transu vířivého tance se jí v záblescích propojují osobní vzpomínky s obrazy z jakési databanky paměti lidstva. Efektní audiovizuální ztvárnění propojující osobní s obecným ovšem obsahuje nejrůznější klišé, která mohou provokovat svou téměř plakátovou přímočarostí až citovým vydíráním. A navíc, délka představení (slibovaných 35 minut se zde protáhlo), diváka, pokud se nedostane do transu, v poslední třetině nutí dívat se opakovaně na hodinky…

    Skákající Igor a Moreno v představení Idiot-Syncrasy FOTO ARCHIV NULTÝ BOD

    Další den místo vířivého tance přišlo skákání. Tedy Igor and Moreno: Idiot – syncrasy. V Londýně usazení členové skupiny soudobého tance Španěl Igor Urzelai a Sardinčan Moreno Solinas mají k názvu projektu legendu. Prý si nejprve přáli změnit svým představením svět, a hned vzápětí si za tu myšlenku začali připadat jako idioti. A tak začali raději tančit a posléze skákat… V představení prokazují neobyčejnou kondici, a na rozdíl od předchozího představení se divákovi netočí hlava, tohle naopak funguje jako akumulátor energie. Zkrátka skákací endorfiny.

    Na počátku na jeviště, s třemi velkými bílými plátny umístěnými stupňovitě k horizontu, přicházejí dva hoši v teplákovkách. A začínají zpívat, v pěkném dvojhlase mnohoslokovou revoluční píseň (jedná se o sardinskou hymnu považovanou za sardinskou Marseillaisu). Když už se to zdá k nevydržení, začnou nejprve pomalu a potom stále rychleji skákat. A skákají celou hodinu bez přerušení. Mezitím si stačí postupně svléknout svá čtyři trička, doskákat do hlediště, pohostit diváky slivovicí, a na konci si vyzkoušet i baletní či krasobruslařské prvky, včetně piruet. Nazvala jsem si tuto produkci happening synchronizovaného skákání, neboť to má svým způsobem blízko k akvabelám. I když by i v tomto případě neškodilo ubrat na délce, divácké reakce byly vesměs kladné. Snad i proto, že představení po divákovi nevyžaduje žádné velké přemýšlení. Je naopak uvolněním, projevem čiré radosti ze života. Jak podotkl jeden ze zahraničních kritiků, jedná se o představení imerzivní. Svým způsobem je to pravda, i když zde se nenoříme do příběhu, ale JEN do skákání. Což je ostatně dobrý lék na stres. Vyzkoušejte, je to možné kdykoli a kdekoli.

    ///

    Více na i-DN:

    Nultý bod (No. 1) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 2) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 4) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 8) Za dveřmi / 2018

    Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018

    ///


    Komentáře k článku: Nultý bod (No. 6) Za dveřmi / 2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,